Pacient? Tahle úspěšná země? Autorem této radikální diagnoźy je izraelský spisovatel Tuvia Tenenbom. Při svém putování Německem se důkladně rozhlídl, hledal a shledal, že Německo už není TO Německo. Světová veřejnost úlisně obdivovala, jak Němci, a pochopitelně Merkel, mistrně zvládli migrantský chaos. Mýlili se? Nikdo se neptal, jak normální lidé strávili ten obrovský nával „pozvaných hostů“ z celého světa, nejdříve“vítaných “ a nyní spíše rozpačitě trpěných. Jak se změnil jejich denní život? Jak se změnila celá země.
Tuvia Tenenbom referuje. Německo po krizi? Spíše Německo v krizi. Země a její občané se momentálně nacházejí ve stavu jakési pathologické strnulosti. Jak jinak vysvětlit, že žádný politik nepomyslil na osudové následky neuvážené migrantské politiky, všichni hystericky, jak v tranzu, jásali a objímali cel světý, bez mrknutí přihlíželi, jak zemi zaplavují tisíce neznámých a cizích. A titéž fanatičtí vítači musí brzy strávit hrůzy následujících atentátů a všechny ty mrtvé, sebevědomí ženy se musí vypořádat s pohrdavým a agresivním chování orientálních padišachů a všechno probíhá opět odevzdaně, bez protestů a výčitek vůči údajným původcům těchto hrůz – jakoby celý národ vychutnával svoji záhubu. A krátce poté přihlíží celá země, stejnou netečností, jak se političtí pohlaváři pachtí tyhle „vítané“ znovu vrátit, odkud přišli, doslova za každou cenu, mimochodem – bez valné naděje na úspěch. Takhle přece nemůže jednat žádný normálně myslící člověk!
Tuvia Tenenbom hledal vysvětlení, co tenhle jinak rozumný lid náhle posedlo a došel k názoru, že se musí jednat o určitou nemoc. Proč musí celý (téměř celý) národ tak teatrálně předvádět svoji humanitu. Tak zkoumal a vyptával se, a když z někoho nějaké odůvodnění vymačkal, vždy slyšel – „Adolf, už nikdy jako Adolf“. Pochopil, že proti této nemoci – pocitu historické viny – neexistuje zřejmě ani po desetiletích žádný lék.
Migrantská krise se sice aspoň navenek jakžtakž vyřešila, ale německý pacient se zotavuje jen velmi pomalu, jestli vůbec. Nic už není jako dříve, potvrzuje i německý novinář Henryk Broder. Altruistická hysterie minulých dnů nepominula, jen vše utichlo, strnulo. Celý německý národ znehybněl ve stavu tučné spokojenosti – tedˇ jsme světu ukázali, že jsme se změnili, že jsme dokonalí demokraté, jsme ochotni opět, ale jinak než v neblahé minulosti, zachraňovat svět. Takže jsme upokojeni. Nic se nemusí měnit, vše je perfektní, jak to je. Naše politika, naše kancléřka, naše auta, naše demokracie, naše kultura. Spokojenost je momentálně národní povinnost. Spokojený ksicht je vstupenka do pospolitosti těch dobrých lidiček, a ti mají v této „slunné“ a bezproblémové zemi zemi hlavní slovo. A kdo pochybuje a ruší, je hned umlčen, běda těmhle rýpalům, co to vidí jinak, je to zakuklený rasista!
Přední německý politický magazin „Der Spiegel“ analyzuje tento paralyzovaný stav německé veřejnosti v obsáhlé eseji „Gemuetlichkeitsfuror“ – (těžko přeložitelné, ale velmi německé, asi hrůzostrašné pohodlíčko) – Podtitulek: „Nový Biedermeier – kultura v dobách Merkel.“ Biedermeier znamená maloměšťáctví, sytou spokojenost, žádné diskuze, příjemná nehybnost.
Titulky v dalších novinách rovněž potvrzují momentální beznaděj:
„Boj až po volbách“, „Demokracie je nudná“, „Kancléřka až do 2041″, Velké zívání“.
Ani kultura se téhle uspokojené šedivosti nevyvarovala. Nudná, bezbarvá, prostě k pláči. Kreativita a odvaha zmizely na celé čáře. Knihy, které vycházejí, jsou rychle zapomenuty, operuje se neustále s osvědčenými klasiky. Když jsem tuhle byla v cizině, nikde jsem na pultech nemohla objevit něco přeloženého ze současné německé literatury, jen klasika, Mann, Boll, Feuchtwanger atd. Pokud se objevi nějaké nové jměno,většinou to zůstane při debutu. Oslavují se hlavně krimis. Divadlo se vybíjí v hysterických pseudomodernistických inscenacích, vysměrovaných nalevo, jak je to dnes hyp, kde se hlavně, se zvednutou pěstí, huláká a svléká, výsledek – útěk diváků směrem opera, balet, malá divadla, kde ještě platí deviza – fantazie a zábava. Stačí přečíst si několik kritik. Panuje jakási nudná prázdnota. Z kulturního dění se vytratila radost, veselí, lehkost a fantasie, zůstalo pseudopolitické poučování.
Mladá generace reaguje na tuto bezútěšnou nudu politického života jednoduše svou neúčastí a hledá náhradu a náplň jinde. Když nic, tak aspoň naplnit břicho. Gastronomie je jeden z nových trendů. Spousta mladých tráví svoje večery jen žraním. Jinak se to totiž nedá nazvat, Německo zažívá zřejmě svoji druhou Fresswelle, vlnu žravosti. Otvírají se stále nové, většinou mizerné lokály, kde se nekomunikuje, (většina stejně i během jídla neustále kontroluje svoje telefony), ale pojídá. Přes špagety a pizzu se většina těhle nových gastronomů nedostane, ale to zřejmě stačí, aby naplnilo prázdnotu břicha, a tím zřejmě i hlavy. Večer co večer se tlačí v nehostinných a narychlo zhudlařených lokálech mladí mezi 18 a 35 lety a cpou se bez jakýkoliv nároků na kvalitu nebo kreativitu. Sedum dní v týdnu jsou všechny lokály přecpané, dobré nebo špatné nehraje roli. I tento fenomén nepřímo dokazuje, jak nudná a znehybnělá je životní kultura v této zemi.
Politický týdeník „Der Spiegel“ správně upozorňuje na přímou souvislost všeobecné pasivity s merklovským způsobem vládnutí .
Merklovská politika je politika nekonfliků a vyčkávání, píše pan Prantl v deníku FAZ – „Merkel neříká nic, Merkel nemá co říct, vládne jen na dohled, nemá jiný cíl, než než i nadále vládnout. Její osobnost je černá nula.“ Politici jsou příkladem a národ následuje.A tak se také nic neděje, nic se nehýbe, nikdo nediskutuje, nikdo nebrblá, nikoho ani nenapadne něco proti čemukoliv namítat, už vůbec ne proti zázračné Mutti Merkel, (a když, jak tomu bylo při jednom volebním shromáždění Angely Merkel, kde jeden nešťastník přinesl proti-transparent, musel ho hned zahambeně schovat, protože všichni Merkel freneticky vítali).
V parlamentu a i v jiných grémiích se nediskutuje, nehádá, jen naslouchá a aplauduje. Tak má podle Angely Merkel stát fungovat. NDR není zas tak daleká minulost.
Na podzim jsou volby do parlamentu a volební boj se nekoná. Lid zůstává odevzdaně netečný, čeká. Na co? Spory a kontroverzní diskuze nikde, rozdíly mezi politickými partajemi jsou jen na papíře, nalevo je vlastně napravo a opačně, panuje střed a konsens.
Němečtí voliči-pacienti se k sobě chovají ohleduplně a s porozuměním. Víme, že je fuk, jestli volíme nebo ne, je to fuk, kde uděláme křížek, stejně volíme Mutti Merkel. Angela Merkel to dobře ví, a tak se ani nenamáhá s nějakou agitací. Beznadějná situace.
„Proč vlastně komplikovaně volit, když už ten obrat nalevo můžeme mít už nyní.“ Jak proklatě pravdu má tenhle novinář.
„Proklatě málo na tuto bohatou a velkou zemi. Málo odvahy, málo lásky, málo kreativního rizika.“
