Reklama
 
Blog | Hana Deutschmann

Tajůplný život našich zelených sousedů.

Stromy patří tak samozřejmě do naší denní reality, že si jich ani moc nevšímáme, ani moc o nich nepřemýšlíme a většinu z nich neumíme ani pojmenovat.  Co je na nich tak tajůplného? Pro většinu z nás vlastně nic. Německý myslivec Peter Wohlleben, autor knihy „Tajůplný život stromů“, je jiného názoru. Peter Wohlleben je myslivec, žádný suchý vědec a žádný zelený idealista, ale muž praxe, lesník s ekologickými zásadami. Při své práci bedlivě sleduje život ve své lesní říši a denně objevuje nové důkazy, jak dokonale  organizovaná je její komunikativní globální sít, která funguje podle přísných zákonů a nařízení, podobně jako lidská společnost.

Předem musím zdůraznit – kniha není žádné ezoterické blouznění o krásách lesa a přírody. Každý poznatek, všechno, co autor kolem sebe pozoruje, se snaží vědecky doložit a pečlivě uvádí svoje prameny. Spravuje nádherný les v západoněmecké Eifel a vůči ‚svým‘ lesům a jejich zákonům pociťuje velkou odpovědnost a pokoru. Řídí se principem – člověk je jen hostem v této zelené říši a bohužel – často spíše nevítaným a bezohledným.

Jeho celkem skromná publikace o neviditelném životě ve své lesní říši se rychle stala čtenářským hitem a německá média ji nemohla dost vynachválit. Mne nadchla hned od prvních řádků. Proč taková  popularita a nadšení?  Tohle téma není vlastně nic nového. A přece je. Náš les – velká Neznámá!

Pan Wohlleben se rozhodl pro dost neobvyklý způsob, jak lesní společnost a její tajůplné zákony, které nám – neodborníkům a turistům v této cizí říši zvané lesy zůstávájí ukryté, pro nás zviditelnit a objasnit. Všechno dění v lese, které my známe jen jako suché zákony přírody, nám autor ‚přeložil‘ do běžných pojmů naší lidské existence a norem našeho denního života. Svůj les a jeho život ‚zlidštil‘, jak ukazují i názvy kapitol v jeho knize:
„Přátelství. Jazyk stromů. Sociální úřad. Láska. Sociální bytovky. Věc charakteru. Cit pro čas. Burn-out“ a další.

Dnes už i věda dokázala, že strom je živá bytost, může cítit, zná pocity sympatie i strachu a žije v živé sociální komunitě,  jako každá jiná živoucí bytost. Při své práci objevoval pan Wohlleben denně nové důkazy,  jak kompletní a ‚lidský‘ je život lesní společnosti. Stromy jsou schopny ‚se učit‘ a svoje poznatky také použít. Stromy dokáží volat o pomoc, i když my jejich ultrazvuk neslyšíme, strom zná i pojem času a mnoho jiných.

„Stromy komunikují, jejich ekosystém jim umožňuje pomáhat si navzájem“, Wohlleben nennt das sociální úřad,
„jednotlivý strom může být jen tak dobrý jako je les kolem…..Každý strom je část jedné společnosti“ a život každé lesní komunity funguje podle stejných nebo podobných pravidel jako lidská – já dám tobě a ty dáš zase mně a mezi jeho příslušníky, podobně jako mezi lidmi, se najdou vítězové a zklamaní, agresivni, bezohlední a slabí, neschopní, pánovití a poddaní, přátelé a nepřátelé.

„Kdo ví, že stromy jsou schopny cítit bolest, že mají pamět, a že i stromy-rodiče žijí se svými potomky, ten nemůže jen tak kácet a řádit s buldozery….  Neustále se od nich učím, a už to, co jsem doposud pod jejich korunami objevil, o tom jsem dříve ani nesnil.“

Pro pana Wohlleben platí nekompromisně: v jeho lese  žádně buldozery, v jeho lese pracují koně a stromy, a pokud je nutné kácet, se vybírají a kácejí velmi šetrně, aby se co nejméně narušia jejich vzájemná pospolitost. Když zpozoroval, že ve velkém pěstované sazenice mladých stromků mají už zraněné kořínky,  vysazuje jen sazeničky, které se vypěstovaly přirozeně a pomalu ze semem mateřských stromů. Jeho devíza -zákony přírodní společnosti by měl člověk respektovat jako zákony svě společnosti.

Ponořit se do téhle knihy – to je dobrodružství od počátku až do konce!  Já jsem zde našla mnohou odpověď na záhady, které jsem si nemohla vysvětlit na svých výletech a mnohou svou ‚znalost‘ jsem musela zrevidovat.  Třeba – proč někde jsou mraveniště a jinde se nenajde žádné, a jak to, že jsem břízy objevila i na Kavkaze, a že les může být i nebezpečný, proč i stromy potřebují klid a spánek, proč stromy v našich parcích jsou vlastně invalidé, a proč stromy v našich ulicích rychle umírají, proč je les zelený, a proč je lesní vzduch zdravý, záhada červeného buku, a že i stromy plešatí od temene, jako mnohý muž.

Pro německé čtenáře je tato kniha svým způsobem i fenomén. Peter Wohlleben dokázal i náročná fakta vysvětlit ‚neněmecky‘ srozumitelně, což je v téhle zemi arogantních teoretiků a pseudovědecké hatlamatilky opravdu spíše výjimka..

Doufám, že se tato napínavá kniha brzy objeví v českých knihkupectvích. Ještě jednou varování pro všechny ‚ezoterické‘ milovníky přírody. Tahle kniha není ani vláskem ezoterická, ale otevře oči a zcitliví pohled.

 

 

 

 

 

Reklama