Reklama
 
Blog | Hana Deutschmann

Že už si nedáte pokoj,

pomylela jsem si dost otráveně, když jsem před nedávnem v německých novinách Frankfurter Allgemeine Zeitung objevila hrůzný titulek: "Bijte je, zabíjejte je, nenechte nikoho na živu!". Bez chuti jsem přelétla první řádky, zase to věčně diskutované téma-odsun neboli vyhnání Němců z republiky a krutost českých mstitelů. Ale pak se na tohle téma objevil článek v Lidovkách a také Respekt se zapojil. Tohle téma neztrácí zřejmě ani v Evropě bez hranic svoji brizanci.

Každý rok v tuto dobu se v médiích, českých i německých, opakuje rituál – odsun nebo vyhnání, kdo je viník a kdo trpěl. Mne každoročně fascinuje, že v globalizovaném světě, kde vládne angličtina a stěhování lidstva, dva kultivované národy spolu svádí nekonečné historické bitky. Když čtu tyhle učené disputace, připadá mi to až absurdní, protože na svých cestách světem potkávám mladé traveller z Evropy, kteří bez rozdílu původu a jazyka, ponořeni do svých mobilů, se sobě podobají jako vejce vejci.

Nemám v úmyslu pokoušet se o nějaké historické studie o těch pohnutých válečných letech, to už dělali, a důkladně, jinší odborníci, ale je pozoruhodné, jaké emoce dokáže toto téma ještě dnes vyburcovat. U některých.

Sem patří i článek o květnovém povstání v Praze, uveřejněný v německých novinách Frankfurter Allgemeine Zeitung. Autor Karl-Peter Schwarz se jím úspěšně zapojil do aktuální debaty o genocidu, přesněji, proč jen Arméni, my Němci tu máme také genocit a nikdo to nechce slyšet. Aby bylo  jasné – genocit sudetských Němců v roce 1945 v Praze a jinde. A tak o tom napsal článek.

Reklama

Pan Schwarz nejprve stručně referuje o válečné situaci a průběhu osvobozování Prahy v květnu 1945.

„Poslední kapitola německých dějin na české, (v něm. originálu boemisch), půdě začala 4. května 1945…. Odvážní mladí Češi přemalovávali všechny pouliční a jině německé štíty českými slovy…ozbrojené bandy mladých se potulovaly ulicemi města, tzv. ‚revoluční gardy….Pouliční ampliony vyzývaly – smrt Němcům. To byl signál k pražskému povstání a vše skončilo vyhnáním německých občanů z českých zemí.“ 

O krutostech německých okupantů a jejich počinech v posledních válečných dnech se německý čtenář moc nedoví, jen lakonické,
„metody, které SS užívala, hnala zajaté civilisty jako obranné štíty před své tanky, jistě vystupňovalo nenávist českého obyvatelstva…“.

Až dotud, píše Schwarz, byla naděje na regulérní evakuaci německých obyvatel, podle stanov kapitulace.

K tomu už nedošlo. Jak známo, 3. května vtáhla Rudá armáda do Prahy,
„za jásotu Čechů obsadila Rudá armáda Prahu. .. a začala honba na Němce a kolaboranty.“

Následuje velmi důkladné líčení orgií nenávisti a vraždění, jak se rozběsněné davy mstily na všem německém. Vedle  pražských Němců žili v Praze koncem války také uprchlíci z východu a Němci z Říše. Není důvod tomu nevěřit, existuje dost autentických materiálů o těchto krutých dobách. Je pochopitelné, že autor zastupuje, tak říkajíc, německou stranu,ale  přesto, některé slovní a stilistické manipulace se nedají přehlédnout. 

Situaci Čechů za protektorátu vidí pan Schwarz v růžových barvách, tvrdí:
„Češi si svojí pasivitou a tichou spoluprací podplatili německé okupanty, kteří jim dopřávali lepší životní podmínky než byly v Říši.“
Proto tak překvapila ta ‚nevděčná nenávist, tohle účtování se vším německým, bez rozdílu a ohledu, Češi chtěli vyvraždit všechny občany německého jazyka, úmyslně a plánovitě. 

Novinář zřejmě nikdy neslyšel o Lidicích, Pankráci, KounicovýcH kolejích a jiných bohulibých nacistických zařízeních v českých městech. A zřejmě pozapomněl, jak blaženě se pod německým protektorátem žilo českým Židům.

„Masakr povstalců a civilistů v Praze během pražského povstání, kterého se dopustily Waffen-SS, vyburcoval bez pochyb nesmírnou nenávist proti všemu německému. Ale o nějakém stadiu ‚divokého, anarchistického‘ vyhnání, bez jakékoliv účasti státních orgánů, se zde mluvit nedá….Beneš a jeho lidé nejen masakry schvalovali, oni je ještě podporovali.“

Jako důkaz cituje autor Benešovu výzvu k národu z roku 1942: „My Němcům všechno, co od roku 1938 našim zemím udělali, nemilosrdně a mnohonásobně oplatíme …..každý vlastenec se za všechno utrpení svého národa spravedlivě pomstí.“

V roce 1942 byla válka v plném proudu a interpretovat jeho slova v tehdejší situaci jako výzvu k vraždění všeho německého je absurdní. (Dodatek: nemohu se zde zabývat historicky danou neláskou Čechů k Němcům, od Palackého a jeho interpretace něm. kolonizace ve středověku, až po Beneše a jeho pochybenou politiku První republiky vůči německé menšině.)

Celá kompozice Schwarzova článku určitým způsobem manipuluje informace.. Aby zvýraznil vinu a zločiny na české straně, použil vyzkoušenou metodu, kterou v německém tisku úspěšně užívají i tzv. ‚kritici Izraele‘, tzn., obrátil pořadí událostí – nejprve následky, pak  příčina, nejprve velmi obšírné líčení české pomstychtivosti a utrpení německých odsunutých a potom teprve – a to velmi kraťounce – proč byl tenhle národ tak pomstychtivý.  Osvědčená metoda a vždy funguje. Většina čtenářů se spokojí s polovinou článku, když znají viníka, málokdo dočte celý článek.

I dnes se najdou  historikové, kteří, bez ohledu na tehdejší politickou situaci, zastávají názor, odsun Němců z tehdejšího Československa se musí klasifikovat jako genocid. Češi měli v úmyslu, a bylo jim to nařízeno a schváleno jejich vládou, vyvraždit celou národostní skupinu sudetských Němců. Historici Felix Ermacora a Dieter Blumenwitz, kteří teorii genocidu prosazují, se diví, že německá politika k jejich návrhu mlčí. Němci se holt poučili a mají demokracii.

Dnes se dá těžko posoudit, jak by CSR vypadalo se „svými“ Němci. Žiji v Německu již dlouho a zažila jsem, jak velice se země během posledních 30 let změnila. K lepšímu. Přesto, nejsem si tak jista, že by to tehdy, v těch 50tých letech, byla pohoda a láska a smír mezi národy. Byla to doba studené války a nenávisti a obávám se zcela realisticky, že by tehdejší západoněmecký stát své krajany finančně a i jinak podporoval, a  ti by se jistě cítili, což je pochopitelné a normální, (viz Turky v Německu dnes), jako Němci, v nejlepším případě jako lojální němečtí občané. A v nejlepším případě by se jistě skoro všichni vystěhovali do tehdejší NSR, jako to proběhlo v poválečném Polsku. Jediný rozdíl, obešlo by se to bez těch tisíců mrtvých. Jestli by ve volbách v roce 1946 zabránili vzestupu komunistů, o tom se dá jen teoretizovat.