Komu dnes patří v Brně vila Tugendhat? Zapeklitá otázka. Její původní majitelé jsou nepochybně bohatí průmyslníci, manželé Fritz a Grete Tugendhat. Brno bylo po staletí tradičně německo-židovské město a i po vzniku Ceskoslovenska zde žila a působila kulturně i hospodářsky silná, německy mluvící židovská menšina. V roce 1928 postavil v Brně německý architekt Ludwig Mies van der Rohe pro židovskou rodinu Tugendhat odvážně avantgardistický rodinný dům, jehož modernistická a účelová konstrukce vzbudila obrovský ohlas. Vila prošla mnoha dějinnými zmatky a její biografie symbolizuje i nedobrý úděl Židů v Brně. Rodina Tugendhat patříla k těm dvakrát trestaným českým občanům židovského původu, kteří mluvili německy, což bylo ve dvojjazyčném Brně naprosto běžné. Za války prchali před Němci a po válce byli absurdně ocejchováni jako Němci, tudíž nepřátelé. Podobný osud měla i jejich vila. Během protektorátu si ji přivlastnil německý Wehrmacht a náležitě ji zdevastoval. V devastaci pokračovali komunisté, stavbu zneužívali i používali a nechávali chátrat. Její původní majitelé zmizeli v cizině, a tak se v Brně zapomnělo, že je to vila židovská, prostě tu zůstala po Němcích, jak se říkalo i u nás doma. Po Němcích toho v Brně zůstalo hodně a nikdo se neptal, jestli je to – možná – ‚po Židech‘. Pro Čechy to tehdy nebyl žádný rozdíl, všichni mluvili nenáviděnou němčinou.
Dnes je vila konečně slušně zrenovovaná a pýcha města. Nikdo nepochybuje, že patří do Brna a Brňanům. Její právoplatní majitelé – rodina Tugendhat – jsou ve veřejném podvědomí zřejmě stále ještě chápáni jako obtížní a svárliví ‚bývalí‘, kteří nechtějí akceptovat, že jejich vlak už dávno ujel. Jejich argumenty – svůj domov neopustili dobrovolně a proti českému státu se nikdy neprovinili – jsou na české straně už dávno promlčeny. Režisér Dieter Reifarth zná rodinu Tugendhat osobně a chtěl rodině i jejich bývalému domovu aspoň obrazně vrátit ztracenou minulost. Rozhodl se, že bude dějiny vily dokumentovat právě tou dějinnou propojeností jejich tak různorodých obyvatel. Reifarth dal slovo především rodině Tugendhat, ale nechal mluvit i ty pozdější ‚obyvatele-okupovatele‘, ať už to byli němečtí domovníci, dosazeni nacisty nebo tzv. domovní správci za komunistů. Je to velmi napínavé deflié rozmanitých osudů a rozdílných charakterů
Členové rodiny, ať ti starší, kteří ještě ve vile žili nebo ti mladí, kteří znají jen staré fotografie a filmy, všichni nesporně působí kultivovaně, dnes bychom řekli globalizovaně a zdrženlivě. Generace pamětníků, dvě dcery a syn, vzpomínají na své dětství a je jasné, vila pro ně zůstává taková současná minulost. Jejich postoj je rozdílný. Jedna dcera se neúnavně bila za navrácení a mluvila z ní hořkost a zklamání, její sestra působila naopak odevzdaně. Úplně jinak bratr Ernst, profesor filozofie, který se s Německem, kde pracoval a dodnes žije, usmířil, a jakékoliv rodinné sentimentalitě se dobrácky vysmíval. Když byl chválen, že se se ztrátou vily tak dobře vyrovnal, podotkl, že je to spíše jeho naprostý nezájem.
O to více překvapila ta nejmladší generace, dva mladíci kolem 25ti let. Jeden znuděně a až zarputile prohlásil, že ho tahle záležitost vůbec nezajímá, ale druhý se naopak vašnivě rozhořčoval nad nespravedlivou ztrátou.
Zcela jinak vzpomínali na svoje léta ve vile ti ‚dosazení nájemníci‘, němečtí i čeští. Je zajímavé, že ač se vůbec neznali a patřili k různým národnostem, ve svých pocitech vůči vile se naprosto shodovali. Svůj pobyt považovali spíše za vyhnanství z ‚jejich‘ navyklého ráje malých útulných jizbiček. Nacisté dosadili do vily jako domovníky německé manžele, velmi jednoduché lidi s naprosto jiným sociálním pozadím, než byli původní majitelé. Manželé se, podle slov téhle pamětnice, v prostorné a účelově chladné stavbě necítili dobře, a tak si tam zabudovali útulnou selskou jizbičku. Tam se cítili jako doma, prohlásila žena zcela upřímně. Kino, většina diváků byla z branže, architekti a historici umění, řvalo smíchy. A další salva následovala po dalším hovoru, když na řadu přišli čeští komunističtí domovníci, kteří se v onyxu a opálovém skle rovněž necítili dobře a pochvalovali si, jak to mají teď hezké. Na plátno se promítlo otřesné sídliště. Sál nebyl k utišení. Upřímně řečeno, posměch zde nebyl fair, tahle účelově nádherná moderna by jistě i pro mnohého v sále nebyla žádná opce k dennímu životu.
Jeden z posledních, a snad ještě nejsolidnějších uživatelů tohoto zneuznaného architektonického solitéru, bylo ortopedické nápravné zařízení. Režisérovi se po dlouhém hledání podařilo najít i některé z bývalých dětských pacientů ortopedické kliniky. Jedna ‚bývalá‘ i po letech vzpomíná na unikátní onyxovou stěnu, která ji utěšovala při bolestivých cvičeních. Já sama jsem, coby dítě s pokřivenou páteří, tuhle vilu poznala zevnitř až moc dobře a moje vzpomínky na tehdejší tvrdý nápravný tělocvik jsou bohužel vysloveně nepříjemné. Vilu v její plné kráse jsem cenila až mnohem později.
Škoda, že jsem se nedověděla více o dalším hostu ve vile, baletní škole paní Karly Hladké, která tam po válce byla na krátký čas umístěna. Po převratu byla její škola pochopitelně zavřena. I já jsem, coby pěti-šestiletá, její vyučování v krásném sále vily Tugendhat navštěvovala. Dodnes ráda vzpomínám především na laskavého a něžně přátelského baletního mistra Ivo Váňu Psotu, který se na nás občas přišel podívat. Všichni jsme ho milovali. Byl to slavný baletní mistr a choreograf, ruský exilant, před válkou tanečník ve slavném souboru Ballet russe v Paříži. V Brně vedl baletní soubor státní opery, který se pod jeho vedením vypracoval na evropskou špičku. Na jeho měkký hlas si pamatuji dodnes. (Na fotografii uprostředku.)
Nikdo z rodiny, ani ti nejmladší, ani slovem nenaznačil, co by si dnes s rodinným dědictvím počali, ale zřejmě žádný z nich nepomýšlel na stěhování do Brna. Vila by se pravděpodobně buď prodala nebo by jen ukázkově sloužila několika zasvěceným. To jsou pochopitelně jen moje úvahy. Snad je lepší, aspoň pro Brno, že vila zůstává ‚znárodněná‘.
