V Brně jsem se narodila, žila a vystudovala. Denně jsem chodila kolem ‚červeného‘ evangelického kostela, kolem rovněž červené protější budovy Akademie muzických umění, hrála volyš v prostorných universitních tělocvičnách, rovněž z červených cihel a o minulost tohoto města jsem nevěděla nic. U nás doma stála v koupelně neforemná skříň, které se říkalo ‚po Němcích‘ a moji rodiče zdůrazňovali, že ‚po Němcích‘ všechno nechali odvézt apro jistotu si to dali i potvrdit. Takže jsem jen věděla, že v bytě zřejmě před námi bydleli Němci. Jinak se o tom nikdy nemluvilo a já jsem byla přesvědčená, že tihle Němci mají co dělat s poslední válkou.
Už tenkrát, v 50tých a 60tých letech nám pověst našeho Brna ležela na srdci, hlavně v půtkách s Pražáky. Byly to nesmyslné hádky, dnes mi připadají nesmírně směšné. Proti té ‚Zlaté‘ jsme neměli žádné probrněnské argumenty, tak jsme se aspoň vytahovali s naší přehradou a mlhavě pociťovanou modernitou brněnské architektury. O svém městě a jeho minulosti jsme vlastně nevěděli pranic, takže nám nezbývalo nic jiného, než se stále pitomě srovnávat s Prahou.
Mnohem později, až když jsem v Praze studovala, jsem si uvědomila, že Brno nemá s Prahou nic společného a není proto ani lepší ani horší. Nešlo o velikost nebo starobylost, prostě to byla jiná liga. Velkorysá budova Janáčkovy opery, Národní v Praze mne skoro trošku zklamalo, prostorné moderní tělocvičny na universitě, střízlivé, sice otlučené, ale přesto elegantní secesní paláce – Brno nebylo žádné provinční hnízdo, to mi bylo jasné. Tehdy jsem ještě netušila, že brněnská opera byla svého času proslulá v celé Evropě a ty moderní tělocvičny tu zůstaly ‚po Němcích‘ jako ta naše skříň v koupelně. Proč jsem to všechno nevěděla?
Protože tyhle všechny modernosti nám v Brně zanechali promlčení a ‚odsunutí‘ němečtí občané, kteří v tomto městě žili od 11. století, oficiálně povoláni českými krály. V brněnském archivu leží vzácný dokument z roku 1243, který povyšuje Brno na město a ustavuje městské právo po vzoru Norimberského zákoníka. Tyhle brněnské dějiny ukončil Hitler a fatální pochod smrti v dubnu 1945.
Když jsem, už v německém exilu, ‚objevila‘ německou verzi brněnských dějin, byl to počátek mé osobní emancipace.
‚Doba temna, němečtí revanšisté a nesvoboda v rakouské říši‘ a podobná terminologie na komunistických školách zdeformovala moje historické povědomí. A byla to proklatá práce zbavit se těchto pověr a dogmat a vůbec korigovat celý pokroucený pohled na svět. Moje rodné Brno vystoupilo z anonymity a bezbavitosti. Známé ulice a budovy se objevily v jiném světle a v jiných souvislostech.
Po válce se stoletá německá minulost Brna zamlčovala. Němci v Brně – to byli pro nás, poválečnou generaci, jen váleční okupanti. Zde začínají problémy s identitou města. Identita souvisí s minulostí, i když tato často není taková, jak by ji jistě mnozí chtěli mít. Ta brněnská není ‚česká‘ v tradičním národnostním smyslu, ale je moravská, brněnská, německá a česká, a hlavně bohatá.
Již v roce 1486 zakládají Gutenbergovi žáci v Brně první tiskárnu, 1751 se tisknou noviny, 1795 zakládá pastor z Tuebingen proslulou evangelickou vyšší školu, která existovala až do roku 1939, T.G.M. byl její žákem, a kolem které jsem – nevědomá – denně chodila. Brno mělo už i ‚svého‘ Turka, který se tam nějak zatoulal a v roce 1702 založil první kavárnu. Brněnská opera – pozdější Janáčkovo divadlo – měla proslulý umělecký soubor a jako první divadlo v Evropě již v roce 1882 elektrické osvětlení.
Čeští občané byli v tomto městě až do vzniku republiky vždycky v menšině, na tom se nedá nic retušovat ani měnit. Ještě podstatnější zůstává, že kulturní a ekonomická elita byla výhradně německo-židovská. Od roku 1851 až do 1918 řídili městské záležitosti němečtí starostové a město pod jejich rukama kvetlo. Vídeňské noviny „Die Zeit“ píší v roce 1906:
„Brno je město práce. Projevuje se to na ulicích i v postoji obyvatel. Všude se pracuje. Chybí zde typická postava městského povaleče. Brněnské produkty dosáhly světové proslulosti.“
„Příslušníci vyšších vrstev mluví německy, většina dělníků ale mluví česky. Vedle českých pracujících mas existuje jen malá skupina německých dělníků, většinou jsou to tiskaři a odborní pracovníci. (Erich Tomšík: Bruenn im Wandel der Zeit.)
To se po roce 1848 začalo měnit. Už počátkem 20. stol. se němečtí občané ve svém městě necítí tak sebejistě. Český živel sílí a zvedá hlavu. Brněnský městský radní Michael Veith v roce 1906 píše.
„Německý charakter je ten autochtonní a má svoje zastoupení hlavně v pospolitosti starých Brňanů…Český element jsou hlavně přistěhovalci z blízkého okolí, které je, až na výjimku jihu, české. Jejich přistěhovalectví se vehementně propaguje, a tak, jestli si Němci nedají pozor, Brnu hrozí počeštění.“
Když jsem v Německu připravovala svoje přednášky o Brně, musela jsem zjistit, že je to opravdu problém, protože téměř neexistuje objektivní literatura. V německých pramenech, kterých je dostatek, jsou prostě Češi buď naprosto ignorováni, nebo degradováni na nějaké podskupiny. České prameny se chovají podobně k německým Brňákům. V komunální politice byla situace stejná. Před rokem 1918 se německé zákony postaraly o to, aby čeští poslanci v moravském sněmu nikdy neměli většinu. A co udělali Češi v První republice? Nahnali z venkova do rychle sbitých chatrčí na kraji města, dnes bychom řekli kontejnů, koho mohli, jen aby měli dost českých hlasů a nemuseli uznat němčinu jako druhý úřední jazyk. Jak se později ukázalo, nic není neplodnější, než krátkozraká politika odvěty. Následky netolerantní a pochybené politiky vůči německé menšině nebyly pro český národ právě příznivé. A v určitém smyslu je pociťujeme až dodnes. Jak se zdá, pořád ještě panuje jakási bezradnost, jak s těmi Němci dnes?
Také české publikace mají s Brnem a jeho německými občany problémy. Mnohé hledají tvář města v moravském folklóru a lidové kultuře a la komunisté, jako třeba publikace Oldřicha Sirovátky „Město pod Špilberkem“ z roku 1993. Podle něj byly trhovkyně z venkova, malérečky kraslic, dožínky a krojovaní mládenci a děvy jediným českým přínosem pro kulturu Brna. Po německých sousedech, jejich kultuře a výkonech, ani vidu ani slechu. Jiné ‚veledílo‘ o Brně se zabývá pouze hospodami a putykami, pochopitelně jen českými. Stále čekám na srozumitelnou a zábavnou knihu o Brně, v jeho celistvosti a dvojjazyčnosti.
Takže milí hledači brněnské identity, zde nepomůže ani ‚Krno‘, je to maličko komplikovanější. Nejprve nás čeká hromada odklízení starých naplavenin. Se zájmem a hlavně s obavami jsem četla v Respektu č.46, že by se mělo podporovat tzv. vlastenectví. Oh jeh! A s hrůzou jsem se v tom stejném článku dočetla, že se zřejmě v pohledu na naši česko – německou minulost moc nezměnilo. Ve školách se zřejmě vytahují stále ti staří kostlivci a výuku dějin stále ještě ze záhrobí diriguje ten starý Palacký a jeho ‚revanšistické‘ pojetí česko-německých dějin.
Jak to nedávno řekl jeden český žáček o bývalých německých spoluobčanech?
„Vrchol byl vůbec už to, že tu byli tak dlouho!“, (Respekt psal).
Dobře, že už existují učitelé, jako pan Šimíček v Ostravě, pro kterého národní identita není možná bez znalostí minulosti. Díky.
Český spisovatel Jaroslav Rudiš se dokonce odvážil dlouho nemyslitelné: veřejně doznal:
„Osobně si myslím, že nám Čechům chybí čeští Němci a i ti Židé – vznikla tu po nich taková mentální prázdnota.“
Tahle prázdnota se nedá ničím zaplnit. O tom se dnes mohli nejlépe přesvědčit Němci, kteří marně doufají, že židovští přistěhovalci z Ruska nahradí jejich vyvražděnou židovskou elitu.
