Pan Vávra má pravdu, burka neohrožuje naši svobodu, jen bere svobodu těm neviditelným ženám pod tímto ‚neškodným‘ zařízením. Kolik takových zahalených postav jste už na pražských ulicích viděli? A co při tom pocítili? Zvědavost, lítost, soucit, šimrání exotiky? Každý, kdo žije ve svobodném světě, pocítí při pohledu na tyto neforemné postavy bez tváře a identity stísněnost, a snad i stud. Ženy v západních demokraciích pozorují s obavami, jak se i zde, v západních zemích, podkopávají výsledky jejich dlouholetého boje. Feministické hnutí si vynutilo rovnoprávnost nejen ve veřejném životě, ale podařilo se mu, aspoň částečně, osvobodit sexuální vztahy z jejich mocenských závislostí. A nyní musí pozorovat, jak se znovu plíživě navracejí určité, nábožensky odůvodněné, zákazy a předpisy o sexuální morálce, o oblečení, o soužití muže a ženy – a s nimi mužská dominance. Burka znamená, nejen pro ženy, ale pro každého svobodně myslícího člověka, viditelné ohrožení demokratických práv a ženské rovnoprávnosti.
Západní země musely mezitím poznat, že poblouzněná a pokrytecká tolerance vůči středověké verzi islámu, jak se v některých zemích praktikuje, protiislámskou hysterii mezi jejimi vlastními občany jen zvyšuje. Kdo ve jménu demokratické a náboženské svobody obhajuje ‚právo‘ žen na dobrovolné vězení pod dusící burkou, nejen pohodlně zjednodušuje celou problematiku, ale vysloveně vpadá do zad všem muslimským ženám. Mezitím se v diskuzi o islámu zahnízdila podivná argumentace – burka je považována za symbol islámu, což neodpovídá skutečnosti, ale uklidňuje naše svědomí. A jsme opět u toho oblíbeného kulturního koloritu. Co je nám po tom, když je muslimka, tak asi leze pod ten přehoz dobrovolně. Omyl na celé čáře.
Nejlépe informují o té ‚dobrovolnosti‘ a o svém šťastném životě ‚za mřížkou‘ ve svých životopisech některé prominentní arabské ženy.
Jedna saudská princezna si ve své autobiografii stěžuje: „Jakmile jsem vyšla z domu, musela jsem se zahalit, šál a abahja. Dotýkala jsem se těchto kousků oděvu s pocitem paniky a odporu….Viděla jsem už svět také bez černého závoje, směla jsem se nadýchat čerstvého vzduchu bez toho látkového filtru. Od těch dob mám pocit, jakoby na mne s tím závojem padla tíha celého světa.“ („Desert Royal“, sepsala Jean P. Sasson.)
„V Evropě se často tvrdí, že se muslimské ženy dobrovolně těmto příkazům podřizují. Naopak, šátky se mnoha ženám, které váhají, přitlučou násilím,“ píše německá novinářka Claudia Pini.
Západní země se přece jen začínájí dívat na islám kritičtěji a diferencovaněji. Nikdo nemůže nevidět, že burka znamená zcela jinou dimenzi nadvlády nad ženami, než ten diskutovaný šátek. Burka není šátek. Oba kusy látky poukazují sice na určitou kulturní a sociální situaci jejich nositelek, ale v hlavách pod nimi je situace rozdílná. Ženy pod šátkem jsou přece jen zvědavé, aktivnější a snaží vystrčit z rodinného ghetta aspoň nos, i za cenu konfliktů. Jejich požadavky – více možností ke vzdělání a zaměstnání, v nouzi i pod šátkem.
Oproti tomu znamená burka naprostou izolaci, znemožňuje jakoukoliv integraci, jakoukoliv činnost na veřejnosti, omezuje kontakty, je dokonalým osobním vězením. Ženy pod burkou se rozhodly, nebo za ně bylo rozhodnuto, zůstat mimo. Byt, park, supermarket, rodina.
Burka je symbol krutého násilí proti ženám a v této souvislosti prezentuje islám jako ‚cizí a zlý‘. Vyvolává pocity strachu, stísněnosti a nevole i u těch sebetolerantnějších. A to je také islám? Voda na mlýny islamofobie. Kdo by chtěl schvalovat náboženství, které sestává z tak krutých pravidel. (Nevím, jestli by se našel někdo, kdo by tvrdil, že upalování čarodějnic patří ke křesťanským zásadám?)
Jak dál? Prostý zákaz není jistě žádné řešení s perspektivou, ale aspoň signál, že zde není něco v pořádku. Už šátek vyvolával a ještě vyvolává velké různice. Zákaz burky se diskutuje nejen ve Francii, ale i v Německu, Holandsku a v dalších zemích. Obava mnohých kritiků, že se tímto zákazem tyhle nešťastnice naprosto vytlačí z normálního života, je v určitém smyslu oprávněná. Ale – je život pod tím hábitem ‚normální‘? Je mnohem důležitější a pragmatičtější myslet na budoucnost jejich dcer, které snad už ve školním věku mají možnosti poznat, že ‚normální‘ je život na volném vzduchu.
Bohužel, žádná fatva nemůže nařídit modernizaci myšlení a života muslimských komunit v naší společnosti. Nemusíme ale všechny ‚kulturní‘ tradice nekriticky akceptovat. Je podezřelé, jak horlivě hlavně ti ‚pokrokoví‘ souhlasí se všemi zvyky a návyky, jakmile se jedná o podprivilegovanou podřízenou menšinu.
Novinářka Isolde Charim v Tageszeitung navrhuje:
„Místo, aby se burka zakazovala, měla by se předepsat všem, také mužům. Nezaručilo by to sice svobodu, liberté, ale zajisté rovnost, égalité.“ Něco podobného už navrhoval i německý novinář Henryk Broder. Burka jako uzda na chtíče muslimských mužů?
