Reklama
 
Blog | Hana Deutschmann

Češi holdují cholesterolu,

píše v Reflexu č. 29 pan Steve Fisher z USA a to prý tak nezřízeně, že by se tahle země měla nazývat "trochu cholesterolu v srdci Evropy". Česká kuchyně je podle něj bomba z vepřo-knedlo-zelo, která plave v tučných omáčkách a vede k nevyhnutelné zkáze. Přesto mu zřejmě učarovala. Vyzkoušel a přezkoušel ji důkladně, jak píše. Cpal se jejímy tučnými a zkázonosnými jedy bez obav z následků . Doufejme, že si nemusel pořizovat novou garderobu.

Brambůrky, knedlíčky, omáčky, řízečky, roštěnky, pečeně atd., atd., to je běžný jídelní lístek, který  reprezentuje  tradiční kuchyni a potěší srdce každého správného Čecha. Pan Fisher seznal, že tomuhle se nedá říkat kuchyně,  je to spíše taková metafora pro běžnou českou stravu. Pan Fisher, když už, tak už, okusil hrdinně všechno: knedlíky v mastné omáčce, tučné pečeně, mastné brambůrky, a když okusil i jedinou národně uznanou zeleninu, naše zelí, zelo, zelíčko, naložené rovněž v povinněm tuku, což je nešvar „jako kouřit při jogurtu“, došel k poznání, že v téhle zemi je zřejmě každá zelenina rušivý dodatek. Poslední úder přišel nečekaně – topinka! Ti Češi nenechají ani ten boží dar – chleba na pokoji, oni si vymysleli  chleba napitý tukem! Prostě, na nabízené české krmi nenašel, tak říkajíc, ani nejmenší dobrý chloupeček. 

Tak – tenhle článek mne maličko naštval, nebo vlastně spíše vyprovokoval, tenhle pán má a nemá   pravdu. (Viz můj blog 19. 07. 2013, Slaďounké jogurty….) Vynechám skutečnost, že pan Fisher má jistě dobré zkušenosti s kuchyní americkou, se kterou já mám zkušenosti spíše nelibé, protože by to nebylo politicky korektní. Jeho zkušenosti s českou gastronomíí jsou jistě krátkodobé, a tak nemohl zaregistrovat, co se  v Česku za poslední léta všechno nepozorovaně změnilo. Národní kuchyně je v každé zemi odolná vlivům z venčí, řekla bych, že patří k národní identitě, je to určitá jistota v nejistých časech, kus domova. Snad každého potěší, když v cizině natrefí na „svoji“restaurauraci. Změny jsou proto jen nepatrné a opatrné.

Na Moravu a do Čech se vracím pravidelně a také pravidelné navštěvuji a zkouším přerůzné gastronomické podniky v malých městech a městečkách na provincii a nakupuji v jejich různých COOPech a marketech. Změnilo se mnoho a upřímně řečeno, mnoho se ale také nezměnilo. Především a opravdu nápadně se změnil vztah k sýrům a zelenině. Ještě minulý rok jsem se v potravinářských obchodech v menších obcích zoufale pídila po neslazených jogurtech a  marně v regálech hledala tvaroh a sýry, které by se aspoň podobaly tomu, co se normálně jako dobrý sýr nabízí. Dnes už vypadají regály a chladící pulty v supermarketech, i těch menších, daleko pestřeji, „západněji“. Nedávno jsme se toulali v okolí Pelhřimova, na Vsetínsku a v severozápadních Čechách a nic nám nescházelo. Jislě, na první pohled kralovaly na pultech sallámy a buřty, tlačenky a majonéza, ale při bližším pohledu se objevil přece jen koutek, kde se trošku nesměle a rozpačitě nabízely sýry a jiné mléčně pochutiny. Ještě to zřejmě není samozřejmost, ale – jogurty chutnaly jogurtovitě, sýry byly pikantní, nabídka bohatší, prostě pohoda.
Ovoce se dá koupit všude, a velmi pohledné, ba často i chutnější než sterilní EU dovoz v německých supermarketech a v zelinářství se nepovalují pouze odrbané zelné hlávky, ale, pokud jsem mohla uvidět, je tam solidní nabídka tuzemských zelenin.
Takže alternativa k tučné tradiční pečeni by zde byla, jen to ještě musí kliknout v českých hlavách a tyhle „novoty“ dorazit na stůl doma i v restauracích.

Reklama

Tam se mnoho nezměnilo, ba mnohdy vůbec nic. Zdůrazňuji, že mluvím o malých městech. Ve většině restaurací jsem i tentokrát, jako už lěta, „hladověla“, protože jsem vege a zasadně odmítám uznat českou alternativu vegetariánské stravy, tučně a ztvrdle ufritovaný syr,květák a jiné pochutiny ve strouhánce, plovoucí saláty nevyjímaje. Nevím, kterou lahůdkářskou tradici tyhle utopené kousky rajčat a okurek sledují, ale jelikož jsem v žádné jiné zemi tuhle zavodněnou salátovou verzi nepoznala, jedná se zřejmě o pouze českou gastronomickou tradici, které ani globalizace nic nemůže. To mne ale nevytáčí, protože s tím už počítám. Další obvzláště resistentní tradice, počítám z dob císaře pána, je strouhánka. Ta přetrvává už století a dokáže mastnotou uhladit a sjednotit všechny příchutě, ať maso nebo zelenina. Moment, zmodernizovala se, totiž, dnes se napájí tukem ne na poctivé pánvi, ale v moderní fritéze.
A přece i zde probíhá nenápadná a nepozorovatelná rebelie a host se může občas dočkat překvapení. Jako třeba v malém hotýlku ve Velkých Karlovicích v Beskydech, kde v kuchyni kralovali dva mladí kuchaři a ti nám předložili citlivě ugrilovaného pstruha a lososa, až nám srdce nad tou neočekávanou pochoutkou zaplesalo. Ti už se zřejmě „poučili“ ve světě a je naděje, že mladá kuchřská generace zavede dobrou kuchyni i mimo Prahu a Brno.

Takže, bohužel měl pan Fisher v mnohém pravdu. Ve většině běžných restaurací je česká kuchyně rájem žroutů, masožravců a nenasytů. V tom se ještě dlouho nic nezmění, aspoň tak dlouho, pokud se nezmění přání jejich hostů. To je podle mne hlavní problém. Kdo v takovém menším městě nezažil tyhle sobotní orgie žravosti, kdy v přeplněných restauracich upachtění číšníci nosí jeden řízek za druhým, roštěnky střídají bifteky, z pomfritek kape tuk, celá mistnost čpí po omastku a po pivě, neví, co je ‚ta‘ česká kuchyně.  Tady pomůže jen úprk. Zažili jsme to nejednou, a pak už jsme se nedivili, odkud se berou ti všichni otylí, přetloustlí, přetučnělí, i když ještě mladí, tatíci a matinky.   

Tahle úděsna otylost a přetloustlost českých občanů v menších městech, hlavně na severu Čech, nevím, proč právě tam, mne každý rok přímo poleká. Ale vlastně není divu, u pultu se sýry jsem stála většinou osaměle, v restauraci jsme rybu objednávali rovněž jen my, a často jsme přesto té proklaté fritéze neunikli. Pstruh přišel pokroucený a nasáklý tukem a losos se změnil v kus suchého dřeva. Ale, jak jsem řekla, na gastronomickém nebi se přesto objevují první světlice. Tak můžeme doufat, pane Fishere.