Sympozium zorganizovalo společně několik institucí, mezi nimi Bundeszentrale fuer politische Bildung a Literarisches Colloquium Berlin. Na podiu seděli vedle romských spisovatelů, režisérů, herců, umělců a aktivistů také odborníci na romskou problematiku a političtí zástupci několika evropských států.
Sympozium bylo rozděleno na tři panely:
1. Evropské a národní strategie: bilance, perspektivy a požadavky.
2. Umění Romů: prostředek k emancipaci nebo cesta do folklórního ghetta?
3. Literatura Romů: jak reagovat na stereotypy.
První problémy se ukázaly hned během příprav kongresu. Musela se vyřešit háklivá otázka: jak se vyhnout běžnému označení této menšiny ‚cikán‘, které se v Evropě vnímá jako rasistické. Nakonec se všichni shodli na neutrálním označení ‚Roma‘. (V Česku běžné Romáci.)
Konference byla už před jejím zahájením ‚nasměrována‘ konflikty mezi Romy a ‚bílými‘ v Maďarsku a v Bulharsku, takže hned úvodní proslov rumunské spisovatelky německého původu Herty Muellerové se zabýval hlavně neútěšnou situací romských menšin v zemích východní Evropy. Ale také Němci, Francouzi a Italové dostali co proto. Spisovatelka nesouhlasila s jejich ‚odsunovací‘ politikou vůči Romům, aniž blíže osvětlila příčiny a okolnosti policejních zásahů v těchto státech, (divoké táboření apod.). Dále připomněla nacistické vraždění cikánů a použila i slovo „antiziganismus“, problematická paralela s antisemitismem. Následující diskuze se opět vrátily do přítomnosti.
Panel 1. Evropské a národní strategie.
Tento tematický okruh byl snad nejožehavější. Na podiu seděli politici a zkušení experti na romské problémy z Maďarska a Rumunska, země, kde žije početná romská menšina. Jejich zkušenosti nejsou zrovna pozitivní. Snad proto zde vládla všeobecná bezradnost. Co ještě dělat s touhle, tak jinou etnickou menšinou? Všichni znají a schvalují nový rámcový program EU – zajistit pro romskou menšinu vzdělání, zdravotnictví, zaměstnanost, byty, ale všichni také dobře ví, že všechno bylo pro kočku, že všechny programy, které měly tyto požadavky podpořit, žalostně selhaly.
Všem bylo jasné, že evropská romská politika se ocitla ve slepé uličce. Romští zástupci rezolutně žádají, aby se proti mizérii ve vzdělání romských dětí konečně něcopodniklo. Ale jak koordinovat státní opatření s výchovnou prací v romských osadách?
(Asi před dvěma roky jsem viděla dokumentaci o práci učitelů v jednom bulharském romském sídlišti. Několik let tahali učitelé a sociální pracovníci děti denně z postelí, vozili je do školy, měli nastavenou laťku frustrace fantasticky vysoko. Výsledek – jen dva žáci ve vyšší škole. Únava a rezignace. To nemůže být řešení. )
Panel 2. Umění Romů.
Romské umění slavilo už v Benátkách na 52. Biennale značné úspěchy. „First Roma Pavillon“ vyvolal malou revoluci. Mladá generace romských umělců, aktivistů a intelektuálů se ‚zjevila‘ na kulturní scéně neočekávaně a jejich umělecké práce překvapily. Mladí umělci nemilosrdně zviditelnili trapnost a st stoletých rasistických klišé a předsudků vůči Romům, v dnešním digitálním světě nesnesitelné. Jejich akce nekompromisně hlásají – jsme traveller, Romové, ale sem patříme jako vy!
Malá skupina romských umělců a vzdělanců pracuje už několik let i v Německu. Během kongresu uspořádali výstavu „Reconsidering Roma“. Jejich kredo – zničit ‚toho romantického cikána‘, toho žebravého nomáda. Jejich konceptuální díla jsou směsí folkloristické tradice a nových výrazových prostředků – emocionální a nesmlouvavá rebelie proti staletému cikánskému údělu. Kruté instalace jako zneuctěná loutka ‚svůdné‘ cikánky, nemilosrdně poničené symboly vnucené exotiky, žádné housličky, pestré sukně se válí po zemi, žádná romantika, to už nejsme my! V jednom filmu si mladá romská dívka před diskotékou bílí obličej.
Momentálně převládá v tvorbě rómských umělců hlavně ‚jejich‘ tématika – my a ti ostatní. Je zde jedno velké nebezpečí, totiž, že se sami vytlačí na okraj společnosti a zůstává otázka – jak dalece jsou jejich snahy o emancipaci autentické, jak dalece vyvěrají z jejich vnitřní potřeby a co je dílem módnosti, sponsorů a ne v poslední řadě galeristů a byznysu.
Panel 3. Rómská literatura.
V této oblasti je situace obvzlášť kompilkovaná a bezútěšná, konstatovali debatující odborníci. Jak je známo, původní romská literatura téměř neexistuje a ani nemůže. Psaná forma jejich jazyka je velmi mladá, oddedávna se jejich příběhy tradují ústně. Velkou překážkou je rovněž negramotnost velké části Romů, takže motivace pro jejich spisovatele zůstává velmi malá. Jejich svět, myšlení a cítění nikdy svému okolí nesdělili a zůstali pro své sousedy po celá staletí tajemní, hroziví a vždy podezřelí. Co člověk nezná, to mu nahání strach a popohání fantazii. Lidé se domýšlí a vymýšlí. Tak to bylo s Židy, a tak to je až doposud s Romy.
Pro evropské spisovatele byl tenhle toulavý a nespoutaný kočovník vděčné téma. Nikoho nezajímalo, jací jsou opravdu, každý si ‚udělall‘ svého cikána podle vlastního vkusu. Nemusíme ani otvírat knihy klasiků jako Cervantes nebo Victor Hugo, stačí, když se podíváme do populárních českých knížek, jako je třeba Kája Mařík, a už ho tu máme, toho cikána, jak krade slepice a kdo ví, možná také děti, nebo aspoň žebrá. Ten hrnec předsudků proti cikánům a židům byl bezedný.
Nikdo se nemůže od těchto vlivů distancovat, v každém z nás toho kousíček zůstalo. Tady čeká na romské spisovatele obrovský kus práce. (Židé to nezvládli dodnes.) Jakou silou se vzepřít proti staletým pověrám? Jak vytvořit ‚novou‘ romskou identitu, individuální, a přece všeobecnou? Je vůbec možné, aby vznikla samostatná romská literatura? To byly otázky, na které přítomní delegáti marně hledali odpovědi.
Neumím posoudit, jestli se dá tohle sympozium nazvat úspěšným. Snad je už záslužné, že se o této menšině aspoň oficiálně mluví. Protože tam se opravdu jen mluvilo a jak se říká – ‚skutek utek‘. Kdo čekal, že se konečně doví, co se musí udělat, aby se zamezily kruté kulturní srážky v oblastech, kde se Romové usídlí, ten musel odejít hluboce zklamán. Nejen, že nikdo nepozval zástupce bezproblémových romských komunit, jaká žije třeba v Česku v Č. Krumlově a zeptal se na jejich zkušenosti, ale chyběly jakékoliv informace o obrovských potížích často ojedinělých aktivistů, kteří se ve svých obcích snaží třeba dostat romské děti do školy.
Diskuze někdy budila dojem, že se zde nemluví o obyvatelích těch nesčetných bezútěšných cikánských vesnic někde pod Karpaty, nikdo nepřiznal, jak deprimující a bezvýchodná je situace těhle moderních nomádů, kteří jsou postrkováni po evropských zemích. Proč neujasnil žádný z přítomných, že první krok k řešení situace romského obyvatelstva je frustrující boj s s jejich tradiční mentalitou netečnosti. Ten se nevybojuje nad lestry.
(EU nechala v jedné romské kolonii na východním Slovensku poblíž Spišské Nové Vsi udělat nové střechy na domky. Politici si mnuli ruce, jak udělali zase něco pro integraci tohoto diskriminovaného nárůdka a byli přesvědčeni, že nové střechy zapůsobí tzv. pedagogicky a obyvatele přesvědčí, aby si svoje chatrče pod těmi zářivými střechami dále sami doopravili. My tam přijeli 2 roky později, z jednoho vršku nad dědinou zářily pod námi červené nové střech a pod nimi se rozpadávaly poloshnilé stěny. To je realita, která se musí zakalkulovat.)
Nemohu se zbavit podezření, že i v dnešní Evropa nechce vidět tuhle komunitu jaká opravdu je. Je to romantika naruby. Ale jedno zůstává už po staletí stejné. Nikdo s tím nechce hýbat. Před sto lety se cikáni vyřazovali, protože byli jiní, dnes se jejich ‚jinakost‘ ignoruje, protože musí žít svorně podle nás a nabízí se jim pomoc podle evropských měřítek. Pak se všichni diví, že to nefunguje.
Jsou romští lékaři i policisté a samozdřejmě umělci, ale těch ostatních je daleko více a ti potřebují solidní a realistickou pomoc. Je to k nevíře, ale je to právě ten tak bitý vsetínský politik Čunek, který – přes všechny výhrady – situaci a mentalitu Romů realisticky ocenil a společně s nimi vypracoval aspoň malé řešení jejich problémů. Pokud vím, povolali ho i na Šluknovsko. (Hovor s ním otiskl časopis Reflex někdy v září 2011.)
„Víte, kažká vláda tenhle problém jen odsunuje. A když jsem to chtěl řešit, tak odsunuli mne.“
Když přivandrovaní Róma v jednom malém německém městě dělali problémy, tak je odsunuli neznámo kam. A zorganizoval se kongres.