Co si pamatuji, byl antisemitismus v českých zemích mého komunistického mládí tabula rasa, Židé jako takoví nebyli žádné téma. Oficiálně jsem o Židech nikdy neslyšela něco negativního. Zmizeli z našeho života spolu se vším, co zavánělo němectvím. O holokaustu se za komunistů nemluvilo, nepsalo. Byla jsem skoro šokována, když ještě jedna moje o dvě generace mladší příbuzná až v 90tých letech a se ‚zděšením‘ objevovala literaturu o koncentrácích.
I v Brně mého mládí se o těch zmizelých občanech mlčelo. Pamatuji se jen, že nedaleko od nás žila jedna židovská rodina, vzpomínám si, že rodiče mluvili špatně česky, pak měl jeden otcův přítel židovskou manželku, která mluvila rovněž tvrdou německou češtinou a jedna moje přítelkyně měla židovského otce, ten byl jeden z posledních ‚dvojjazyčných Brňanů. Už jako dítě jsem cítila, že se na ně pohlíží nějak jinak. Nechápala jsem to. I v mé rodině, samozřejmě potichu, se komentovalo: jó, vona je Židovka, no jo, Žid se nezapře apod., ale bez jakékoliv nevraživosti.
Vyrostla jsem v povědomí, že my Češi jsme nikdy nebyli a nejsme žádní antisemité. Izrael byl tehdy pro nás vzdálená exotická země a nenávistné výpady komunistických vladařů proti téhle maličké zemičce nás moc nezajímaly. Oficiálně to nebyl žádný antisemitismus, ten opravdický a zlý byl vyhrazen německým fašounům v NSR. A tak není divu, že jsem se cítila zaskočena, když se po roce 1989 začaly v českých odborných publikacích objevovat první pochybovačné a kritické články o českém antisemitismu. Bylo také na čase! Dlouho se tato česká protižidovská antipatie schovávala za české vlastenectví a zůstávala neviditelná pod hlavičkou nenávisti k rakouské monarchii a všemu německému.
Za Rakouska byly v Čechách vztahy mezi jednotlivými menšinami poněkud spletité. Hlavně, co se týkalo Židů. Jistě, Židé tu byli již odjakživa, ale pokud se ve svých kaftanech a štrojmlech tísnili v uličkách ghetta byli jasně identifikovatelní. Ale pak přišla ta proklatá emancipace( a císař Josef jim otevřel brány ghetta a dveře do škol, německých i českých. Většinou se rozhodli posílat svoje potomky do škol německých. Hlásili se odjakživa spíše k německé kultuře a jazyku, český národ jim byl cizí, o nějakém Nerudovi v té daleké Haliči svých otců nikdy neslyšeli! Jedna židovská matka se upřímně přiznává, proč dala své dítě do německé školy:
..V českém městečku je nás 7 židovských rodin a z těch je nás 5, kteří posíláme děti do škol německých…Což myslíte, že posíláme naše děti do německých škol z nějaké nevraživosti vůči českému okolí?…Němčina usnadňuje existenční zápas každého člověka a židovského člověka zvlášť, to nebudete popírat.“ (Vojtěch Rakous.)
Češi jim to nikdy neodpustili. Jejich vlastní národnostní povědomí bylo tehdy ještě rozkolísané a jejich ‚češství‘ se bázlivě třepotalo jako plamínek. Měli co dělat s etnickými Němci a nemohli potřebovat ještě zrádce z řad těhle utečenců odněkud z východu. Brzy platilo – co Žid to Němec – nepřítel českého národa a nebezpečný konkurent. Židé se o tohle české vlastenčení moc nestarali, ale nezaháleli.Jejich zatuchlé kvelby mizely a elegantní obchody a zářící podniky na hlavních třídách nesly židovská jména. Tito čilí a kreativní podnikatelé a intelektuálové, kteří se cítili všude doma, naháněli českým Kondelíkům strach. Strach, závist, nenávist.
Vážený a zcestovalý spisovatel Jan Neruda píše:
„Nejedná se více o emancipaci Židů, nýbrž o emancipaci od Židů, o to, abychom se vybavili z výstřednosti druhé a nestali se z tyranů otroky.“ Ne, nejedná se zde o žádnou nenávist proti Židům, píše ve svém traktátu „Pro strach židovský“, ale, „cítili jsme se přece vždycky…jenom odpuzování (od Židů)“.
„U nás se (Židé) míchají pomocí novin také do politiky, píší, pracují pro svobodu a skutečně se jim podařilo, že „svoboda průmyslová“, „obchodní“, „svoboda tisku“ stala se monopolem jich a těch, kterým oni pomáhají.“
Byli i takoví, kteří cítili česky, ale spíše donuceni podmínkami, venkované a lidé nemajetní. Židovský spisovatel Votěch Rakous, který se sám hrdě hlásí k češství, dobře znal ty židovské pochyby, tu nejistotu jejich existence. Kam se zařadit, ke komu se obrátit, kdo jim nejlépe zajistí jejich místečko a uznání mezi nežidovskými občany. Historická zkušenost je učila – drž se vždy pánů, rabem jsi už sám. A nedalo se popřít, Češi páni nebyli! Ve své eseji „Je to Čech, není to Čech“ píše.
„O židech němčících v Praze …nepsal jsem nikdy dobře, o antisemitech, pokud svými útoky mířili na němčící židy, nikdy zle. Proto mne také němčící židé vždycky řadili mezi antisemity …v celém svém životě jsem nikoho tak žhavě nenáviděl jako žida němčícího v českém okolí…..Nastala válka a moje nenávist vůči němčícím židům se ještě stupňovala….V bezmocném vzteku přihlížel jsem urážejícímu řádění němčících židů v Praze….jsem a zůstanu českým člověkem, ať se to komu líbí nebo ne.“
Český antisemitismus nebylo jednoduché prokázat a jako takový pojmenovat. Boj proti německému živlu, ke kterému patřila i většina Židů, byl záslužný, legální a chvályhodný. Je zajímavé, že i tak velký novinář a spisovatel Ferdinand Peroutka ještě ve 20tých letech nepovažoval českou ‚nechuť k Židům za antisemitismus. On sám přitom, asi nevědomky, pokládal Židy v ČSR za jakési občany druhé třídy. Po zabrání Sudet navrhl, aby se uprchlíkům poskytovala pomoc podle národnostního kriteria, dávat přednost občanům české národnosti a vyřadit německé, ve většině židovské uprchlíky. Pavel Kosatík ho ve své publikaci cituje:
„Mají-li na této obtížené lodi někteří být vysazeni přes palubu, nechť jsou to spíše cizi než naši vlastní lidé.“
Cizí? Všichni byli občané Československa.
„Poměr k Židům u nás byl vždy jiný než v Německu….nikdy se zde do té míry nerozvinul antisemitismus kulturní, projevující se nenávistí a mstící se ničením…“
Je možné, že tento vášnivý žurnalista nevěděl nic o pogromech v roce 1918 v Holešově, o protižidovských demonstracích v Praze?
Také první český prezident T.G. Masaryk měl svoje problémy s židovskými spoluobčany. V Hovorech s Karlem Čapkem přiznává:
„Židů, těch jsem se bál: věřil jsem, že potřebují křesťanské krve…Teprve později jsem se s Židy smířil…A vidíte, po celý život jsem se snažil dávat pozor, abych nebyl k Židům nespravedlivý…kdy jsem v sobě překonal ten lidový antisemitismus? Citem snad nikdy, jen rozumem.“
Jeho otevřeně manifestovaný prožidovský postoj ovlivnil politickou náladu v celé zemi. Kdo se za jeho vlády hlásil otevřeně k antisemitismu, stal se jeho nepřítelem. A lidé svého tatíčka Masaryka milovali, a tak byli ochotni milovat i ty nemilované Židy. Aspoň veřejně. Když směla Masarykova busta stát v parádním pokoji na příborníku, schovala se nechuť k Židům do příborníku, když ale musel být schovaný tatíček, nemusela se tajit skepce k Židům. Tak to fungovalo v mé rodině a jistě jsme nebyli žádná výjimka.
Ne, otevřeně agresivně nikdo v mé rodině nebo mém okolí na Židy nenadával, ale dlouho se také nikdo jejich osudem nezabýval. Přála bych si, aby nějaký český historik sebral odvahu a prošťoural osobní dopisy, deníky, záznamy a jiné dokumenty všedního života, jak to udělal německý historik Goetz Aly a aby se konečně ukázalo, jak to opravdu vypadalo s tou českou tolerancí. Pravděpodobně by zmizela mnohá posvátná pověra!
Hned po roce 1991 jsem se svým přítelem začala jezdit po českém venkově a východní Evropě po židovských stopách. Hledali jsme a fotografovali židovské hřbitovy a synagogy. Tehdy to ještě nebylo v módě jako dnes a to hledání bylo opravdu dobrodružné. Většina místních ani netušila, kde jejich sousedé žili a měli jsme dojem, že to ani nechtěli vědět. Zbylo po nich opravdu velmi málo. Dnes je situace trošku jinačí, ale opravdu jen trošku. Aspoň ty mrtvé Židy snášíme a tolerujeme.
V Německu je to podobné. O těch zahynulých a zavražděných se píše, přednáší, ti se uctívají. Ale neopovažte se zeptat na ty ‚živé‘, na ty, kteří dnes mohou důstojně a bez rasismu žít ve své zemi, v Izraeli. Ó, tu se všechny tváře starostlivě zachmuří, ne, tihle noví Židé, tihle arogantní bojovníci, ti dělají jen starosti, tak se přece žádní Židé nikdy nechovali! Zaplaťpámbů, že jsou jinačí.
