V 70. a 80. letech se mi ceskoslovensky stat velmi oddalil, vlastne se redukoval na moji rodinu. V zemi, kam jsem se vystehovala, jsem se pomerne brzy, i kdyz s potizemi, dobre szila. Ovsem – domovem se pro mne nestala, ale ani komunisticke Ceskoslovensko pro mne nic neznamenalo. Takze mi zustala jen cestina, vlaste mohu rici trosku pateticky, jak to rikaji i mnozi byvali nemecti Zide – ne Nemecko, ale nemecka rec je mou vlasti -, mou vlasti zustal cesky jazyk. Po roce 1989 se mnohe zmenilo. Pro mne to byl hlavne cesky tisk, knihy, ktere zaplavily knihkupectvi, a noviny, casopisy, literarni, odborne, politicke, a kdovi jake jeste. Pro mne, ktera studovala v ponurych 50tych letech a diplomku o poetismu a surrealismu psala skoro ilegalne, to byl maly zazrak. A pak jsem objevila Respekt, s kazdym cislem rostl muj zajem o deni z teto nove zemi.
Respekt mi casto otevrel uplne jiny pohled na politicke deni, nez jak je interpretoval nemecky nebo americky tisk. Neda se poprit, ze kazda velmoc posuzuje politicke udalost zcela jinak, nez maly narod. Tento uhel pohledu je historicky podminen, a ja jsem zjistila, ze i kdyz jsem uz desetileti obcankou velkeho statu, stale jeste nalezim k tomuto malemu narodu. Velmi dobre se to da sledovat na posuzovani politicke a lidske situace na Blizkem vychode. Na strankach nemeckeho tisku zridka najdete porozumeni pro existencni strach maleho statecku Izraele, ale casto nehorazne poboureni, kdyz se Zide take jednou vojensky brani.
Jedna z vyhrad, ktere mely "stare" EU staty proti Cesku byla integrace Romu. Mne ta kritika nekdy dopalovala, protoze tyto staty maji obrovske problemy s vlastnimi mensinami. Pracovala jsem jako socialni pedagozka s ruznymi uprchliky, ale myslim, ze romska problematika ma jinou dimenzi. Velmi mne v Respektu 40 zaujal svou pravdivou pragmaticnosti rozhovor se socialnim pracovnikem Danielem Hulou. Snad mu mohu touto cestou doporucit jednu publikaci, jeste z komunisticke doby, ale presto velmi zasluznou: Miroslav Dedic: Skola bez kazne. Ceske Budejovice 1985.
