V roce 1915-16 deportovala Osmánská říše z Anatolie 1,8 mil. Arménů. Během brutálního vyhnání zahynulo, většinou násilnou smrtí, kolem 200 000 deportovaných. Turecká politika až dodnes všechno popírá. Oficiálně se žádná genocida nekonala, vyvraždění arménské menšiny se zretušovalo na pokojné odsunutí. Jakmile se objeví slovo arménská genocida, jdou Turci na barikády, respektive do ulic. Překonání minulosti je pro mnohé tvrdá a nemilosrdná záležitost a v turečtině tenhle pojem zřejmě neexistuje. Kdo se odváží uveřejnit jakákoliv historická fakta, žije nebezpečně a svoji odvahu si musí tvrdě zaplatit, i smrtí, jako to bylo v případě zavražděného arménského novináře Hranta Dirka. Dnes se už turecký stát proti takovým „nevlastencům“ pojistil – článek 301 tureckého trestního zákoníku se stará, aby nikdo moc tu svobodu myšlení a kritiku nepřeháněl. Hned má na krku obžalobu za urážku turectví.
Situace v demokratickém Německu je pochopitelně jiná. Svoboda slova se zde praktikuje a umění je uznávaná bašta naprosté svobody. Proto se intendant divadla v Kostnici mohl ‚odvážit‘ připomenout stoleté výročí genocidy Arménů v Osmánské říši. Uvedl na scénu dramatizaci úspěšné knihy populárního spisovatele Edgara Hilseratha „Pohádka o poslední myšlence“, (kniha vyšla v roce 2004 česky), o krutém osudu Arménů a jejich deportaci v roce 1915-16. Ve své inscenaci režisér jmenoval věci a události pravým jménem, tudíž užíval běžně pojem genocida. A už tu bylo další drama, tentokrát turecké provenience a před divadlem.
Problémy začaly již před premiérou. Divadlo bylo bombardováno maily zuřivých tureckých spoluobčanů, které důvěřiví Němci považovali za perfektně integrované v západní kultuře. Omyl, žádné pochopení pro divadelní umění, demonstranti vyžadovali, aby se kus vzal z programu. Tahle inscenovaná protikampaň vyvrcholila zvlášť choulostivým mailem od samého tureckého konzula, který se mimo jiné ostře ohradil proti slůvku genocida, které prý uráží turecký lid, a je nepravdivé, jelikož se v tomhle případě nejedná o žádné vyvraždění Arménů, nýbrž jde pouze o legitimní akademické diskuzní téma. Doposud neexistuje žádný právní rozsudek, že ten odsun byl nějaká genocida. Konzul vyslovil naléhavé přání, aby se před každým představením jeho mail publiku přečetl, jako jakýsi návod, jak si následující drama vyložit. Na závěr uvádí řadu jmen těch historiků, kteří prý tohle vraždění za vraždění nepovažují. Nejsem historička, tak nemohu kvalitu dotyčných vědců posoudit.
Když se uváží politická a kulturní situace v Turecku, není vlastně divu, že inscenace divadelní hry o arménské tragedii vyvolala tak nepřátelskou reakci u mnoha tureckých občanů, i když tihle pravděpodobně nikdy divadlo nenavštívili. Nějak se v téhle zemi zřejmě stále znovu zapomíná, že mnohý muslimský migrant zůstal hlavou a myšlením vězet ve své „staré“ zemi, kde většinou neexistuje svoboda slova, a už vůbec žádná divadelní tradice, a že nemůže vědět a taky neví, že umění má pravě právo provokovat k diskuzi, má přímo povinnost klást otázky a naříznou háklivé problémy. Co následovalo, nemuselo překvapit, dalo se to očekávat. Vždy mne udivuje, jak je německá veřejnost znovu a znovu překvapena a zděšena když se najednou objeví středověk, jako ted v Kostnici.
No, zaplať pámbů, tentokrát to Turci maličko přestřelili. Integrační trpělivost Němců má také své meze. Rozhořčení byli všichni, i ta nejvyšší místa v kulturní administraci.
„Tyhle události v Kostnici mne naprosto zděsily“, státní tajemník z Bad.-Wuerttemberg, Juergen Walter.
„Diskuze v rámci demokratické výměny názorů se stává stále obtížnější a to je velmi špatné znamení. Kam to vede, a kdo a kde se má diskutovat, když ne v umění“, ministrině Theresia Bauer, Zelení.
Zdá se, že globalizace v určitých sociálních skupinách nevede k porozumění a demokratickému myšlení, ale k další izolaci a odcizení, „a proto je velmi důležité, abychom si nenechali nic zakazovat“, zdůraznil v interview pro Stuttgarter Zeitung státní tajemník. Svůj hovor uzavírá:
„Kdyby se tohle opakovalo, musíme se bránit. Svoboda se musí znovu a znovu obhajovat.“
Tak takhle daleko už jsme přišli. Musíme se obhajovat vůči migrantům, vůči nevzdělanosti, zdůvodňovat naši kulturu a umění vůči jiným kulturám nebo taky nekulturám ve vlastní zemi. Že by měl ten tak zatracovaný autor Sarrazin se svou publikací – Německo likviduje samo sebe – přece jen pravdu?
Premiéra se konala, ale než se zvedla opona, muselo si publikum ten mail z tureckého konzulátu přece jen vyslechnout. Nevím, proč se intendant k tomuto pochybnému kompromisu rozhodl, ale dá se tušit, že jeho důvody byly i osobní, jestli má rodinu a děti.
