Doufala jsem, že můj článek o školních problémech dětí s jiným kulturním zázemím vzbudí aspoň trošku zájem o tuto aktuální problematiku. Tento blok neměl být žádným zkušebním kamenem mé emigrantské češtiny, nýbrž jen skromné avízo, že cikánské děti jsou také jenom děti. Reakce mne ohromily. Rómská šlamastika zůstává zřejmě i nadále nepohodlné téma. Pozice jsou pevně vytyčené. Naivita a idealismus "dobrých" lidiček proti brutalitě holohlavých násilníků. Když se někdo pokusí se na věc oodívat trošku pragmaticky a diferencovaněji – o, běda, takový zmatkař! Pak se mu spočítají všechny vlasy na hlavě a využije se všech možností, oprávněných i urážlivých, aby se mu dokázalo, jak je vlastně pitomý a neschopný. Však on si už po druhé dá pozor! I v mém blogu se podařilo odvést původní debatu o potížích malých cikáňat k diskuzi o mé emigrantské češtině, respektive o mých těžkých prohřešcích proti shodě podmětu s přísudkem apod.
Můj český jazyk se dostal do úplné palby urážlivých výpadů a pitomého poučování. Hlavně od těch, kteří neví o čem píší.
V emigraci má člověk na vybranou. Bud žije "provizorně", podle devize – však já tu nezůstanu, já se vrátím – nebo se s danou situací smíří a žije, jak nejlépe umí. Oboje má své výhody i nevýhody a není zadarmo.
Ti "snoví" navrátilci se během emigrace často uhnízdí mezi svoje soukmenovce-emigranty, kde mohou i nadále pěstovat národní zvyky, včetně toho "vepřo-knedlo-zelo" a slavit v národních spolcích a cítit se "jako doma".
Já jsem se rozhodla pro tu druhou variantu. Nemínila jsem se vrátit. Nová země mně nabizela mnohem více než komunistický ráj. Moje výchozí situace byla jiná než situace běžného českého politického nebo hospodářského emigranta. Můj manžel byl Němec a všichni mne brali zcela samozřejmě, nikoho ani nenapadlo, aby si dělal starosti s mojí identitou a integrací. Brzy jsem našla spoustu přátel, život byl pestrý. Snažila jsem se aklimatizovat, jak jsem nejlépe uměla. Viz:
http://deutschmann.blog.respekt.cz/c/33867/Revolucionarkou-proti-vuli-pred-Marxem-nebylo-uniku.html#t2
Nebyla jsem v pravém smyslu politický uprchlík, proto jsem neměla, ani nehledala, kontakty s českou emigrací. Svoji novou zemi jsem přijímala bez velkých výhrad a stesků a v prvé řadě se snažila naučit nový jazyk.
Všechno má svou cenu. Na dobrou integraci doplatí v prvé řadě rodný jazyk. Poznenáhlu se z něho vytrácí spontánnost a fantazie, i když ještě stále zůstává na prvním místě. Aniž jsem si to uvědomovala, ustoupovala čeština stále silněji do pozadí. Měla jsem co dělat s němčinou, později s angličtinou. Jen jedno mi bylo hned od počátku jasné. Moje dcera musí umět česky. Od malička jsem s ní mluvila jenom česky, a mluvíme tak spolu až dodnes. Bohužel nám často naše česká slovní zásoba nestačí, takže nám nezbývá nic jiného, než si vypomoci, např. při počítačových problémech, německou terminologií.
Kdyby nás mohli všichni ti jazykoví policajti poslouchat, jak by se čepýřili a pohoršovali! Jistě by nám zakázali ten posvátný český jazyk poskvrňovat. Moje dcera je stejně napůl Němka. (Pro jejich uklidnění – moje dcera rezolutně odmítla válčit se záludnostmi českého pravopisu, tudíž aspoň zde češtinu prznit nemůže.)
Ale já jsem pyšná. Pro mne bylo a je důležité, aby se v Česku necítila jako cizinka a jsem ráda, že jsem to dokázala, přesto že žijeme v čistě německém prostředí a česky mohla mluvit většinou jen se mnou. Když se později dcerka vrátila ze svého prvního samostatného výletu do Prahy, vyprávěla nadšeně a pyšně, jak pro své přítelkyně tlumočila a kolik
poznala Čechů. I s tou mojí "špatnou" brněnštinou.
Každý nakládá v emigraci s rodnou řečí jinak. Poznala jsem zde i takové české rodiče, kteří tu "přizpůsobivost" v Německu brali doslovně a se svými dětmi mluvili jen německy. Lámanou němčinou. V jedné známé rodině byly děti naopak trestány, když do své češtiny vpletly německé slovo. Velmi mne pobavilo, jak děti na takové nucení reagují. Kdykoliv nás jejich dcerka navštívila, mluvila se mnou česky, ale jakmile byly s mojí v dětském pokoji, přešly na němčinu. Rodiče – to byla čeština, jejich školní a dívčí svět byl německý. Logické, nebo?
S tou proklatou češtinou se obě potýkáme i nadále. Je to dřina. On totiž ten jazyk nezůstává stát, ale uhání stále dopředu a člověk mu při nejlepší vůli nemůže stačit, vždy stačí zahlédnout jen ocásek, a už mu zmizí za příštím rohem. Hlavně po politickém zvratu 1989 se čeština mění takřka ze dne na den. Jedno překvapení za druhým. Sleduji novinky, sbírám slova, zapisuji nezvyklé výrazy a obraty. Je to Sisyfova práce. Čeština je ve své podstatě jazyk poetický, citový a velmi ohebný, ale s novými technickými výrazy má svoje problémy. Já nestačím žasnout, jaké novotvary se už vžily a neustále přibývají: nízkoprahový, potížista, provázanost, atd. A jaké nevídané obraty! Nedávno jsem mailovala na Akad. českého jazyka, protože jedna věta v Respektu mi připadala tak nečeská, typicky germánská – "jsou odejíti". Tahle vazba je ale přípustná.
Pro toho, kdo žije v Česku a čeština je jeho každodenní chlebíček, je to nepochopitelné, protože on tyhle změny ani nepozoruje. Stačí porovnat nějaký text z Literárek z 60tých let, moje čeština, a z dnešního Respektu. Pak snad i p. Kovár pochopí, jaká je to dřina, aby člověk novému jazyku zůstal aspoň v patách.
"Moje vlast není Německo, ale německý jazyk" řekla jednou izraelská spisovatelka Lea Fleischmann. Velmi moudrá věta a v různých variantách ji už vyslovilo mnoho emigrantů. Jazykový domov je bohužel velmi pomíjivý a nezadržitelný. Nejlepším důkazem je sama Lea Fleischmann a její knihy. Narodila se v Německu, rodiče byli němečtí Židé, kteří přežili holokaust. Fleischmann vyrůstala jako všechny německé děti, vystudovala pedagogiku a několik let učila na střední škole. Z různých důvodů se v roce 1979 rozhodla odejít do Izraele, kde dodnes žije a píše. Německy. Její první kniha, napsaná částečně ještě v Německu, je psána kultivovaným a barevným jazykem, v solidní německé tradici. Minulého roku, po třiceti izraelských letech, představila v Německu svoji poslední knihu, psanou německy. Byla jsem velmi zklamaná. Její kdysi tak výmluvná němčina zeštíhlela, zemdlela, její větná skladba se zjednodušila. Následky třicetileté jazykové izolace a pasivity. Jistě, chyby nedělala, na to byl v nakladatelství lektor, ale její styl utrpěl.
Jazyk je živá bytost a má vlastní existenci. Tuhle zkušenost musí udělat každý sám pro sebe. Jen ten, kdo nikdy nevytáhl paty z rodných stájí, může tak netolerantně a pitomě posuzovat a odsuzovat. Jestli je moje čeština na úrovni devítky nebo desítky, (míněna je zřejmě třída), jak jeden anonym "duchaplně" usoudil, nevím, ale vím jistě, že jsem tenkrát v té devítce psala lepší slohové práce než dokážu dnes.
Jedno nemohu pochopit. Jak je možné, když máme v Česku tolik jazykových expertů a kritiků, že si Nadace Roberta Bosche, která nabízí stipendia do Německa, stěžuje, že mezi českými studenty není o stipendia zájem, právě z jazykových důvodů, a je proto nucena nabídnout česká místa Polákům nebo Bulharům.
V českých dějinách stojí proti sobě dvě tradice, řekl Václav Havel při oslavách výročí "sametové revoluce", ta masarykovská světová otevřenost oproti egoistickému postoji malého Čecháčka, který má nedůvěru ke všemu cizímu a novému. Zdá se mně, že máme v Čechách více Klausů než by se zdálo.
Čeština, i když kulhavá a nedokonalá, zůstane mým domovem, a nedám si ji vzít.
