Také já jsem se pochopitelně okamžitě na tuhle novinku vrhla. Žádné lehké počteníčko, a upřímně řečeno, moje nadšení zůstávalo nejen v mezích, ale byla jsem zklamaná, nékdy i dopálená. Hysterické chvalozpěvy některých kritiků a politiků vyrobili z provokantního a populárního Francouze málem svatého a vševědoucího proroka. Jejich mužské ego zřejmě představa čistě chlapské muslimské budoucnosti nijak neodpuzovala, což mne, jako emancipovanou ženu, vytočilo hned dvakrát.
Sujet Houellebecqovy vize je vlastně úplně jednoduchý a jiste už všem známý. O knize se psalo a píše ve všech jazycích, a tak jen velmi stručně. Francie v blízké budoucnosti, rok 2022. Po prezidentských volbách, které už byly velmi turbulentní, provázeny násilím a výtržnostmi muslimů, se francouzská levice rozhodne pro spolupráci se silnou muslimskou partají. Koalice s pravičáckou Le Pen nepřipadá v úvahu. V čele iislámské strany stojí charismatický arabský politik, který má brzy za sebou nejen svoje voliče, ale i nadšení a podporu velké části veřejnosti. Konečně, konečně po těch slaboších nahoře -(jmenován je Holland) – je tu někdo s pevnou pěstí a jasným konceptem. Hlavně ta politická rozhodnost a ideologická jednoznačnost přitahovala a přesvědčila francouzské mozky, i když vlastně nikdo přesně nevěděl a neuměl si přesdstavit, jaká rozhodnutí budou následovat. A nemuseli dlouho čekat.
Pomalu a chytře prosazuje nová vláda islámské zákony, modeluje a okrajuje francouzskou kulturu a veřejný život ke svému obrazu. Tento, vlastně hrůzný, proces nikdo nejprve ani nepozoruje, naopak, francouzská politická scéna muslimskou politiku podporuje, nejen podporuje, ale také se snaží aspoň na okraji přhřát svoji polívčičku.
Celý průběh a dopad politického a státoprávního přerodu západní demokracie do islámské ummy demonstruje autor nepřímo, na postoji a reakcích svého hrdiny Francoise, literárního vědce a docenta na pařížské universitě Sorbonne. A aby byl obraz dokonalejší, (a komplikovanější), Houellebecq nastavuje ještě jedno zrcadlo. Jeho vědec hledá v matoucích politických poměrech orientaci v knihách svého oblíbeného spisovatele a filozofa Joris-Karla Huysmanse, 1848-1907. Volba této ‚životní příručky‘ nebyla jistě náhodná. Huysmans byl dekandentní intelektuál, který byl přesvědčen, že evropská kultura musí zaniknout, vzdal to a z virválu každodenních problémů se utekl do kláštera.
Kdo už zažil totalitní systém, pro toho nebude tato kniha zase takovým překvapením. Mechanismy převzetí moci parlamentárním způsobem zůstávají v podstatě vždy stejné. Ani islám nevymyslel nic nového. Především se mlčí, žádné informace, během voleb i po nich je ticho po pěšině. Jakési vakuum. Jakoby se nikdo neodvážil ani pohnout. Nic se neví, nic se zdánlivě neděje. Žádné řinčení zbraní. Francois je nejistý, rozpačitě váhá, nikdo neví, co dál. Mlčí se, bezradnost, nikdo neprotestuje, university jsou zavřené, veřejný život strnul. Pak se všechno pomalu vybarvuje. Sorbonne se přerodí v islámskou univerzitu a nikdo se nediví, mezi prastarými univerzitními zdmi se plouží zahalené postavy – studentky a nikdo se nepohoršuje, studijní program se islámizuje, nikdo neprotestuje. Docenti mají na vybranou, buď nemukat a sloužit nebo jít. Ti slabší a nekompetentní zůstávají, elita odchází, aspoň někteří. Kdo s novou vládou spolupracuje, ten je bohatě odměněn, bez ohledu na kvalifikaci. Tak to bylo a je v každé totalitě.
Houellebecq nechá svého hrdinu ještě váhat. Ten prochází universitními chodbami a je deprimovaný. Ani ho nenapadne, že by se měl vzrušovat nebo dokonce rebelovat. Je jen zoufalý, že už nikde neuvidí pěkné ženské nožky. Potká několik bývalých kolegů, kteří kapitulovali a plíží se zahanbeně chodbami. Nic se moc neděje – a přece, některé změny se nedají přehlédnout. Zmizelo všechno židovské, hemží se všude saudské šátky a bíle džellaby. A všude halalrestaurace. Zmizely ženy, aspoň ženy jako takové, prostě už nejsou. Francois si musel na tenhle čistě mužský svět nejprve zvykat, a jak musel již při prvních slavnostech a večírcích zjistit, byl nudně úmorný, Byly tu i výhody, zmizela nezaměstnanost, ženy zřejmě jen blokovaly pracovní místa. Nový režim zabodoval.
Francois uvažuje, zvažuje a s ním zřejme i mnoho jiných, jemu podobných. Jak to všechno strávit, kapitulovat, akceptovat. Vůbec si neuvědomuje, že už nemusí uvažovat, že už se dávno on i jiní rozhodli, zvážili a sklonili hlavy, podřídíli se. Jak už v podobných situacích i jejich otcové a dědové. Tradice je holt tradice.
Poslední obavy se rozprchnou, když Francois navštíví svého bývalého vydavatele. Ten už konvertoval a byl odměněn. Sídlí v nádherném paláci a jako siréna ho láká do nového světa. Jeho rozbor nedostatků a slabin západní civilizace považuji osobně za nejnapínavější část knihy. Konvertit došel už dávno k přesvědčení, že západní kulturu a demokracii v této formě čeká jen zánik a zhouba, chaos a žravý kapitalismus.
„Tato Evropa, vrchol lidské civilizace, zničila sama sebe během několika desetiletí.“
A přesvědčivě argumentuje dále. Tady pomůže jen jedno – islám. Jeho prastaré tuhé struktury nepřipouští zhoubné pochybnosti, žádnou politickou diskuzi a ideologické nejasnosti. Pro schopné muže prostě ráj. Už ta možnost mít několik žen, jeho přitel má novou patnáctiletou. To zabralo. Francois kapituluje a rád. Všechno se vyjasnilo, seřadilo, i ta polygamie se dá vědecky odůvodnit.
A konec. Já jsem nikdy nebyla velky fanoušek tohoto francouzského sympatického provokatéra. Kniha mne sice pobavila, i snad v některých aspektech poučila, ale neuspokojila. Příliš jednoplošná, jednostranná.
Autor se pohybuje pouze v elitním světě vědců a university. Normální občané a jejich malé každodenní starosti pro něj zřejmě nejsou důležité, nehrají ve velké politice žadnou roli. Nic se nedovíme, jak islámské náboženské předpisy zasáhly do normálního života, ve školách, na ulici, v divadle, jak reagovala média, žádné úvahy, jak dál kultura.
Buď si autor neumí vůbec představit, jak funguje absolutní diktát šárije, nebo je přesvědčen, že západní kultura se v islámu usměvavě a dobrovolně rozplyne, přetvoří do jakési poislamizované podoby. A ani další problémy nejsou domyšlené. Antisemitismus se vyřešil emigrací Francouzů židovského původu do Izraele. Takže zmizel.
Houellebecq si nedělal žádné starosti s nějakými psychologickými a sociálními jemnostmi, nechal velmi jednoduše zblbnout celou společnost. O nějakém odporu nebo kritickém postoji ani stopa, kolektivně se všichni poslušně a pohodlně podřídí, zařídí. Že by tahle tradiční zbabělost z minulého století byla ještě tak živá? A to v internetovém věku.
Dalši problém, řekla bych skoro nestydatost a macho-arogance, jsou v jeho románě ženy, protože vlastně nejsou, jsou prostě vyloučeny, nehrají žádnou roli v politických a jiných změnách, jejich názory ho nezajímají, nejsou důležité. Ženy v představách jeho hrdiny jsou pouze děvky nebo slaďounké kočičky. Jediná inteligentni a rovnocenná žena,která se směla vyjádřit k nové situaci a reagovat, je bývalá kolegyně Francoise, univerzitní docentka a pochopitelně, coby intelektuálka, musí být ošklivá, nepřitažlivá. Francois, když poznal jejího manžela, nestydatě užasl, že se vůbec o takovou nepůvabou ošklivku někdo zajímal. On sám, opilý svou mužskou a intelektuální mocí, konzumoval jednu studentku za druhou. Když mu to islámské zákony zadrhly, nebo aspoň ztížily, nebyl schopen, ani nehledal nějakou adekvátní partnerku, ale použil instituci prostituce. V jádru měl z inteligentních a sebevědomých žen hrůzu, v tomto směru už byl muslim. Neuvěřitelný sexismus!
Přesto by se měla tato deprimujíci kritika naší demokracie brát vážně, něco jako politický apel, varování pro evropské politiky. Můžeme jen doufat, že Houellebecqova vize poislamizované Evropy a zmizelých kulturních tradic zůstane pouhou literární parable. Pozor, Georfe Orwell a jeho 1984, skleněný‘ manipulovaný svět, tehdy pouhá vize, dnes tu máme Google a CO.
Kdyby Houellebecq psal knihu dnes, musel by svůj islám, ten mírný, usměvavý islám povolných muslimek, jak si hrdina liboval, proklatě změnit. Dnešní islám, to nejsou hrátky pro frustrované západní muže, to je tvrdá IS a fanatismus.
