Když jsem ta slova slyšel poprvé, také mne to zarazilo. Přesto bych se Vám pokusil odpovědět asi takto:

Už kdysi dávno jsem na blogu napsal o osobní zkušenosti společné modlitby s Muslimem. (To bylo na Strahovských kolejích v Praze. Pochopil jsem, že jeho maminka byla Češka, otec ze Sýrie, proto uměl dobře česky:
http://hajny.blog.respekt.cz/diskusni-forum-v-praze/ ) Když se modlil, oslovoval Boha „Alláhu“, já mu říkal „Bože“. Přesto, to byla jedna a ta samá BYTOST. …

Teologové řadí židovství, křesťanství, islám mezi tzv. „zjevená“ náboženství, což jinými slovy znamená, že Bůh není produktem lidského myšlení (ve smyslu lidským „výmyslem“), ale jakýmsi vjemem/zkušeností „z vnějšku“. … Z toho ovšem plyne, že ten, kdo Korán proroku Mohamedovi „nadiktoval“ a ho „inspiroval“ (a to i kdyby to byl sám „ďábel“) MUSEL Boha znát. (Jinak by těžko k Bohu mohl být kdy jakýkoliv Muslim se sto modlit…)

Naše představy o druhých mohou být často „zkreslené“. Což jistě platí i o naší představě a o našem pochopení Boha. …

Jak říká české přísloví: Než chodit za „kováříčkem“, je lépe za „kovářem“. A v tomto smyslu slova platí, že než „O Bohu“ (co se dělat má a nemá, co si Bůh přeje atd.), je mnohem užitečnější a „k věci“ mluvit „S Bohem“ (ve smyslu osobní modlitby).

V tomto smyslu slova s OPATRNOSTÍ to můžete komunikovat asi takto: Islám může patřit/patří k Německu do té míry, dokud ti, kdo ho vyznávají než „O Bohu“ (ve smyslu jaký „ON je“) budou mluvit/mluví „S Bohem“. …

Zdravím Vás.