Reklama
 
Blog | Hana Deutschmann

Jednou Turek navždy Turek. Jak mluvím, tak myslím.

Ptáka poznáš podle peří, člověka podle řeči, české lidové pořekadlo. Německý filozof Ludwig Wittgenstein věděl, že "Hranice mého jazyka jsou i  hranice mého světa". Němečtí politikové berou svoje myslitele vážně a polekali se. Když někdo mluví turecky, dokáže myslet jenom 'po turecku'? Vědci se o tom ještě dohadují, ale dnešní jazyková realita už dávno funguje jinak. Globalizovaný jedinec mluví sice 'jak mu zobák narostl', turecky nebo arabsky nebo česky, ale zároveň dokáže ve 'svém' jazyce zpropadeně dobře myslet 'po německu nebo 'po francouzku'. Je to integrace nebo už asimilace.

„Naše děti“, turecký ministerský předseda Tayyip Erdogan nemyslel děti v Istambulu nebo Ankaře, mluvil o dětech v německém Kolíně n. R. a o tureckých dětech v Německu všeobecně, „se musí učit německy, ale nejprve musí dobře umět turecky.“ A už tu byl problém.

„Děti, které vyrostly v Německu, se musí především naučit německy“, láteřil německý ministr zahraničí Guido Westerwelle a Marie Boehmer, odpovědná za integraci, mu přitakávala. V Německu musí mít německý jazyk přednost, to neznamená asimilaci, ale každý by měl zemi akceptovat „nejen rozumem, ale i srdcem.“
Proti tomu argumentoval Cem Özdemir, předseda Zelených: „žádný stát, žádný politik, ani paní Merklová ani pan Erdogan nemají právo občankám a občanům předpisovat, jestli mají být pobožní, a jakou řečí mají se svými dětmi mluvit.“

A už se  rozjela absurdní debata. Co vlastně všechny tak pobouřilo?
Erdogan se vyjádřil jasně: jedno kde jste, jaký pas máte, zůstáváte Turky.
„Já říkám ano k integraci, ale nikdy neztratíme naši tradici….To znamená, že i děti narozené v Německé spolkové republice se musí naučit nejprve turecky a teprve potom německy.“ 

Reklama

Moskva 2007. Ruští občané německého původu, potomci německých kolonistů, dojatě sledují řeč tehdejšího státního tajemníka ministerstva vnitra Německé spolkové republiky Christopha Bernera, který  svoje krajany nabádá, aby se učili svoji mateřskou němčinu, „…neboť jejich mateřština jim otevře přístup k jejich rodné kultuře a pomůže jim udržet jejich identitu“. Kde je zde rozdíl? 

Erdogan udělal jednu hrubou chybu, nerozlišoval mezi pojmy Němec a německý občan tureckého původu a dává tureckým migrantům pocit, že jsou stále ještě tureckými občany a nikoliv německými občany tureckého původu.
   „Vy jste moji občané, moji spoluobčané!“

Jenže tutéž chybu dělá i většina německých politiků. Ministr vnitra Hans-Peter Friedrich odpověděl na otázku, jak se mají muslimové v zemi politicky angažovat: „Ne jako muslimové, ale jako němečtí muslimové. Musí být jasné, že jsou Němci“.

Ze žádného Turka, Čecha nebo jiného přivandrovalce se nikdy nestane rodilý Němec, i když bude německý jazyk perfektně ovládat. Stane se německým občanem tureckého, českého atd. původu, i když svoji druhou řeč ovládá lépe  než svou mateřtinu. A není mi jasné, co je na tom špatného, 

Mnoho muslimských dětí v Německu má vážný problém-neumí jazyk své nové vlasti. Politici nechtějí vidět pravé důvody tohoto fatálního selhání integrace – není to ani jejich původ ani jejich mateřská řeč, ale poměry, ve kterých žijí.
Na světě žijí miliony dětí, které mluví dvěma nebo více jazyky. Dnes každý jazykovědec ví, že se děti učí komunikovat jen od ‚živých‘ osob ve svém okolí. Děti, které vyrůstají v sociálně slabých a nevzdělaných rodinách, kde vlastně nikdo neovládá ani svou rodnou řeč, kde komunikaci nahrazuje řev a násilí a kde se otevřeně pěstuje nenávist ke všemu německému, tyto děti nemají možnost se naučit komunikovat v žádném jazyce.

Německá politika by se měla snažit, aby se děti z této situace dostaly. Momentálně se ale politikové snaží všechny kritické hlasy, které na sociální disastr v muslimských ghetech upozorňují, umlčet a difamovat.

Viz:  http://deutschmann.blog.respekt.ihned.cz/
Sám mezi muslimy. Jsi Žid a celý svět tě nenávidí.

Požadavek tureckého ministerského předsedy, aby se turecké děti nejprve naučily svoji mateřskou řeč, tedy doma od matky, je naprosto oprávněný a důležitý předpoklad k jejich dalšímu vývoji a k ovládnutí dalšího jazyka.

Na druhé straně stále přibývá úspěšných a vzdělaných migrantů, kteří už dávno akceptovali pravidla nové země a její jazyk. Ti se potichu odstěhovali do lepších čtvrtí, pracují, jejich děti studují a integrační žvásty je nezajímají. Fandí německých fotbalistům, angažují se politicky, spoří na domek, jednoduše, jsou často němečtější než rodilí Němci.

A právě ti prominentní migranti třetí generace mají najednou zcela jiné problémy. Mnozí si přes své úspěchy stále ještě připadají nějak stranou německé společnosti, nemohou pochopit, co se vlastně od nich očekává. Na jedné straně zidealizovaná romantika orientu, muslimský macho a šátek, a na druhé straně se předpokládá, že se nějak pořádně uplatní a zapojí.  Mají se z nich stát Němci nebo předvádět folklór? Pro většinu neněmeckých občanů je to zapeklitá situace, protože v Německu se otevřeně nerozlišuje mezi společenskou, ekonomickou  a kulturní integrací, mezi německou národností a německou občanskou příslušností. A tak vzniká agresivní zmatek a mnoho omylů. Každý si to svoje ‚němectví‘ představuje jinak.

Amir R. je podnikatel a – jak o sobě říká „jsem Němec iránského původu“. Nuran C. je velmi hledaný turecký režisér s arménsko-židovskými kořeny.      Z počátku zpracovával převážně integrační náměty, dnes už si troufá i na tak německé klasiky, jako je Buechner. Jo, to nese i problémy. Jeho klán mu to němectví neodpustil a vypudil ho. Svého migrančního štemplu se přesto hned tak nezbaví. V německých médiích figuruje stále ještě jako ‚ten odborník přes migranty‚ a on se jen může divit, že se o ‚těhle věcech‘ ještě stále musí diskutovat. Pro něj je už dávno jasné – „stojím oběma nohama v této společnosti“.

Německé noviny TAZ daly v minulém roce slovo bývalým migrantům. Bohužel byl výběr dosti jednostranný, všichni dotazovaní jsou svým způsobem prominentní, většinou ‚od pera‘ nebo umělci. Větší nebo menší problémy mají všichni.

Zatímco modelka z Keni sebejistě prohlašuje – „jsem jednou z vás“ a pléduje pro více sebevědomí u migrantů, tvrdí vietnamský autor, že „migranti z postkoloniálních muslimských zemí jsou právně poškozováni“ a trestáni, jestliže nejsou ochotni se naprosto poněmčit.
 Muzikant z Balkánu je šťastný, že je doma ve dvou kulturách.
„Multi-kulti je v Německu stále vitálnější a to je správné.“

Ale jsou i takoví, které neuspokojuje, že jsou ‚pouze‘ plnoprávnými německými občany, cítí se ponižováni, že se jim stále připomíná, že nejsou rodilí, že k tomu plně nepatří.
„Konec s tou věčnou vděčností, žádné poklonkování, je to nestydaté, že ze mne po 40ti letech zase udělali cizinku“, stěžuje si turecká novinářka. Prohlašuje:
„jsem Němka jako každá jiná zde, jsem integrovaná, mluvím německy, vydělávám si zde svůj chlebíček a platím daně…Proč mne zase oštemplovali na auslendra?“ Tolik jedna novinářka v Berlíně.

Co je to vlastně to německé etnikum, kdo tam patří? Pro novinářku Jeannine K. původem, již v třetí generaci, z Afriky, je už sám pojem německý národ suspektní.

Mladý Turek Mehmet si stěžuje, „že Němcům nešmakuje, když jeden mluví dobře německy“ a jeho krajan, představený muslimského spolku v Landshutu, přivádí svou integrační horlivostí německé občánky do rozpaků. Aktivní muslim chce bezpodmínečně vstoupit do CSU, bavorské křesťanské strany, což pro tamější partajníky znamená malou pohromu. Co udělat s tím Alláhem a Ježíšem. A natož pak Panenka Marie! Věřící muslim se probojoval ze své analfabetické rodiny až k diplomu ekonoma a je pevně rozhodnut ztéci také nedobytné křesťany.

A všichni se diví, proč mají němečtí politici takový strach z multikulturalismu. Jenom němečtí politici?

Problémy nejsou jen německé. Všechny evropské národnostní státy mají podobné globalizační potíže. Německo patří k těm zemím, které se s touto melanží národů a ras snaží realisticky vypořádat. Deutschland – země Němců – už v tomhle smyslu přestává existovat. Myslím, že by bylo jednodušší hledat nové jméno pro tuhle národnostní míšeninu.
Návrhy už by tu byly: Novoněmec, potenciální spoluobčan…