24. dubna 1915 zmizela celá arménská duchovní elita v osmánských kriminálech a na popravištích. Následovaly masové deportace arménských vesnic a měst. Osmánská říše sledovala jediný cíl – zbavit se arménské křesťanské menšiny. Genocida, z latinského gens-rod, tak pojmenoval židovský právník Raphael Lemkin první plánované vyvraždění celého národa v moderních evropských dějinách. V roce 1948 byl tento pojem zařazen do terminologie mezinárodního práva.
Celá desetiletí Evropa mlčela. Mlčeli také turečtí politici, mlčí, nebo spíš by rádi mlčeli, i dnes. Turecko chce do EU a to zbystřilo pozornost západních států a probudilo i zájem o tureckou minulost.
„Splnili jsme všechno, co nám bylo uloženo. Momentálně neexistuje žádný otevřený dossier s nesplněnými úkoly“, prohlašuje sebejistě turecký prezident Abdullah Gül v NZZ.
Jeho vláda přísně střeží lak na povrchu vratké turecké demokracie a bezohledně odmítá každou kritickou zmínku o deportacích. Žádné plánované deportace v letech 1975-16 nebyly, agrese byla na obou stranách, vinu nesou Arméni. Ministerský předseda Erdogan hrozí politickými sankcemi.
„V mé zemi žije 100 000 Arménů. Když to bude nutné, mohu jim jen doporučit: nazpět do vaší země, odkud jste přišli!“ Zapomíná na maličkost, nepřišli Arméni, přišli, dávno po nich, Turci.
Evropské státy jsou na Turecku stále závislejší (pipeline, zemní plyn) a dávají přednost appeasement-politice.
Také německý stát má do určité míry svázané ruce, ale nezapomíná na vlastní minulost. Němci si nemohou dovolit podporovat žádnou historickou lež. Naučili se zacházet se svojí minulostí poctivě. Německo bylo mezi prvními státy, které odsoudily vyvraždění Arménů. Mezi prvními, ale s velkým zpožděním. Dali si načas – 95 let – a zůstali opatrní.
O arménské otázce se debatovalo až v roce 2005. Německý parlament přijal rezoluci, která přiznává spoluvinu tehdejší Německé říše na deportacích a vraždění Arménů. Turecko reagovalo podrážděně.
„Němci, kteří vyvraždili celé národy, teď zoufale hledají spoluviníky“, prohlásil jeden turecký politik.
Ankara tehdy nelenila a poslala do Berlína vlastní poradce, kteří ‚zpracovávali‘ všechny politické frakce v německém parlamentu.
„Byl jsem tehdy jako poradce na německé straně osobně přítomen a mohu dosvědčit, že Ankara vykonávala neuvěřitelný tlak na německou politiku“, říká ve svém hovoru pro Sueddeutsche Zeitung historik Hermann Goltz.
Také němečtí Turci reagují velmi vehementně na jakoukoliv kritiku ‚jejich‘ Turecka. V jednom malém městečku ve Vestfálsku uveřejnily lokální noviny dopis čtenáře, který se odvážil kritizovat způsob, jakým se v médiích referuje o Arménech. To si dal! Místní turečtí ‚vlastenci‘ se uraženě srotili před redakcí plátku a výhrůžně – s vlajkami – demonstrovali svůj patriotizmus.
Poděšení novináři napsali ihned smířlivý článeček a plni dobré vůle navrhli, aby si „Turci a Arméni – jako v nějakém soudním procesu“ – pohovořili o tom, co se tenkrát událo. Takhle si to ale jejich turečtí sousedé nepředstavovali. Jaképak diskuze, my víme svoje. Mávali tureckými novinami „Hueriiyet“, které otiskly návrh, aby se založila evropská lobby, která by bojovala proti jakékoliv kritické zmínce o vině Turecka na arménských vraždách.
„Turecké dějiny jsou čisté. My se musíme v Evropě sjednotit. Boj začal…Turek neudělal v minulosti nic, za co by se musel stydět.“
Tahle turecká představa, jak ‚si pohovořit‘, byla facka německé naivitě. Co dál? Úředníci v tom malém městečku řešili tento provinční crash opatrně. Plánovaný informační večer o arménské genocidě se prostě nekonal. Ne, nebyl odřeknut oficiálně, ale nějak k němu nedošlo. Jednou nebyl termín, pak zase místnost, atd. Vlk se nažral a koza zůstala celá.
Turci si ale ‚svůj‘ večer udělali – pozvali tureckého autora podle svého gusta. Ali Soylemezoglu obhajuje deportaci o vyvraždění Arménů jako válečnou nutnost. Žádná genocida, jen obrana, každý musí vědět, že Arméni tehdy chystali temné a vražedné plány proti všem Turkům. Posluchači byli spokojeni. Tak je to i v oficiálním filmu „Pravda o domnělém vyvraždění arménského národa“. Vinu mají jen a jen Arméni a jejich nacionalismus. Museli jsme je vystěhovat, přesídlit, nikoho jsme nedeportovali.
V Německu se v poslední době určité turecké skupiny evidentně snaží zabránit jakékoliv diskuzi o arménské otázce. Systematicky zastrašují lokální politiky, tisk a další instituce. Důsledky tohoto neférového ohrožování je strach a zbabělá opatrnost místních německých orgánů. Ve hře je opět ta proklatá politická korektnost, jsou to naši imigranti a naši voliči, takže opatrně, stáhneme ocasy a usmíváme se. No jo, genocida není přece vůbec úředně dokázaná. To je také názor tureckých politiků. Důkazy??
Všichni diplomaté ze západních zemí posílali svým vládám odpovídající hlášení, co se v Osmánské říši děje. Referovali už v letech 1894-6 o pogromech na arménských obyvatelích. Bez valného ohlasu. Arméni byli pro Evropany jen takovou jakousi obdobou ‚jejich‘ neoblíbených Židů. Byli příliš ‚pofrancouštění‘, moderní a západní.
„Armén neudělá nic, na čem by nevydělal“, tvrdil už Bismarck a němečtí diplomaté to jen potvrzovali.
„Arméni neznají vděk. Všechno posuzují jen podle vlastního prospěchu. Jako ti Židé, ještě horší.“
Nejpozději od vybudování Bagdadské železnice (od 1888) se Německá říše podílela výrazné na hospodářském dění v Osmánské říši a po vypuknutí 1. svět. války patřila k jejím věrným válečným spojencům. Němečtí důstojníci měli v tureckém vojsku výsostné postavení a byli zastoupeni ve všech armádních grémiích. Mnozí z nich souhlasili s odsunem Arménů a podporovalo ministra války Envera.
Arméni byli jen rušivým elementem i v německé politice. Němečtí diplomaté v osmánské říši nechtěli o nějakých masakrech na Arménech nic slyšet. Konzul v Adaně prohlásil, že všechny ty řeči o pogromech jsou jen drby,
„Arméni patří k těm nejprolhanějším národům, které on zná.“
Porážka v roce 1918 změnila situaci. Poražení Němci se právem obávali, že jim spojenectví s Osmánskou říší uškodí při mírovém jednání v Paříži.
Říšské ministerstvo zahraničí nelenilo a rozhodlo se zveřejnit sbírku dokladů o diplomatických stycích obou států, která měla doložit německou neúčast na plánování arménských deportací. Tímto vlasteneckým úkolem byl pověřen dlouholetý německý misionář v Turecku Johannes Lepsius, který již dlouho působil mezi arménskými křesťany a platil za jejich ochránce. Podmínka – „výběr (dokumentů) musí sledovat jediný úkol, dokázat německou nevinu“. Lepsius souhlasil.
„Byl to kumšt kličkovat mezi čtyřmi frontami: ulehčit Německu, přitížit Turecku, ohled na úřady a získat důvěru Arménů….Výsledek je přesto hrozný… I dnes nás považují za spoluviníky na největším vraždění křesťanů“, píše Lepsius už v roce 1920.
Publikace „Deutschland und Armenien 1914-1918. Sammlung diplomatischer Aktenstuecke“, 444 dokumentů, byl důležitý a nepopiratelný důkaz německé neviny na deportacích a vraždách Arménů. O jejich pravosti nikdo nepochyboval.
Po 2. světové válce byl archiv ministerstva zahraničí zpřístupněn několika málo vědcům a ti objevili, že uveřejněné dokumenty byly silně manipulovány a neúplné. Veškeré údaje, které by mohly dosvědčit jakoukoliv účast tehdejších říšských orgánů na plánovaném vyhubení Arménů, byly buď zmanipulovány nebo chyběly úplně.
Z německé minulosti se vynořil další černý stín a v poválečném Německu neměl nikdo chuť zabývat se arménskou obdobou nedávného holokaustu. Mezi ty odvážné patřil historik Wolfgang Gust, uznávaný znalec arménské problematiky. Již 1993 vydal práci o vyvraždění Arménů v Osmánské říši a každá další publikace neúnavného badatele – v minulém roce uveřejnil na internetu novou edici 350ti oficiálních dokumentů pod názvem „Deportationsbestimmungen“ – znamenala další důkazy německého podílu na arménské tragedii. Německá veřejnost to vzala na vědomí bez velké diskuze a pochyb, Němci už museli strávit jinou minulost.
Turci se to teprve učí. A nejn to! Musí nově objevovat i svou zemi. Léta letoucí směli být všichni jen Turci, slyšeli okolo sebe jen turečtinu. A najedou – mnozí si museli pořádně promnout oči a uši – z jejich dlouholetého tureckého souseda se takřka přes noc stal Armén. Noviny, i německé, jsou plny dobrodružných historek o tureckých občanech, kteří museli objevit, že mají nějakou tu arménskou babičku nebo dědu a zcela jiné jméno, než to, pod kterým žili celá desetiletí. Připomíná to osudy židovských dětí v poslední válce.
„Pomalu začínáme vzpomínat“, říká Tahuki Towmasyan, autorka arménské kuchařky. Každý recept je zároveňvzpomínka na vlastní arménskou minulost.
Až dodnes se oficiálně zamlčuje, co všechno Arméni pro tureckou kulturu vykonali. Turisté obdivují nádherné paláce a mešity v Istambulu a v žádném průvodci se nedočtou, že je postavili arménští architekti.
V 70tých letech jsem se potulovala po Turecku. Přijeli jsme až k podivnému, průzračně zelenému jezeru Van, daleko na východě, blízko města Van. Všude pestré sukně a neošátkované ženy, Kurdové. Ale něco tam neštimovalo. Byli jsme přesvědčení, že jsme v tom divokém Kurdistánu – jenže tohle výstavné městečko Van! Pravda, všechno bylo dost zpustlé, ale bylo to jaksi evropské. Netušila jsem, že město Van a okolní vesnice byly původně arménské. Nikde jsem se tehdy nemohla dovědět, že Kurdové obsadili město i vesnice po vyhnaných a vyvražděných Arménech. Koupala jsem se v moři blízko Adany a netušila, že odtud byli vyhnáni Arméni, jeden z prvních krvavých pohromů proti arménskému obyvatelstvu. Nic po nich nezůstalo. Turci poničili i jejich hroby a kostelíky. Jakoby tam žádní Arméni nikdy nežili.
Kurátoři výstavy „Armenian Architects of Istanbul in the Era of Westernization“ v Istambulu bojovali za svůj projekt celý rok. Turecká veřejnost neměla vědět, jak ‚arménský‘ je muslimský Istambul. Výstava dokumentuje zásluhy arménských architektů a stavitelů na modernizaci Istambulu, o vyvraždění Arména ani slůvko, a přesto mluví srozumitelnou řečí – bez Arménů by město nikdy nebylo tím, čím je dnes – moderní metropole, která si zachovala svůj orientální půvab.
Na ostrově Akdamar v jezeře Van stojí prastarý arménský kostel Sv. kříže, Surp Hac, postavný v roce 921. Tisíc let byl tento kostelík kulturní a náboženské centrum arménských křesťanů. Až do pogromu 1895. 115 let po jejich vyvraždění povolila turecká vláda – spektakulární ukázka náboženské tolerance – první bohoslužby. Tisíce věřících naslouchalo slovům svého biskupa, po sto letech!
„Bylo na čase“, komentuje kurdský starosta městečka Van a doufá, že se arménští věřící-turisté do jeho města jen pohrnou. Už plánuje nové hotely. Arménská diaspora reaguje nedůvěřivě. Na mši nikdo z nich nepřijel. Zůstávají opatrní a nedůvěřiví. Arméni nezapomínají.
Svět se snaží napravit, co se dá. V Americe uspořádala univerzita v Bostonu symposium o arménské genocidě. Sjeli se tam vědci z celého světa, mezi nimi i arménští a turečtí. Šlo zde především o to, jak nejlépe zpracovat dokumenty o deportacích, které jsou roztroušeny po různých archivech, a kterým směrem má výzkum pokračovat. Názory se různily, ale, jak komentuje Wolfgang Gust –
„přednášky a diskuze, i když zastupovaly různá mínění, nebo právě proto – byly velmi informativní. Turečtí vědci k tomu přispěli velkou mírou. Byli jsme svědky určité normalizace.“
Mezitím se ohnivá debata – genocida ano,ne – dostala i do šaten amerických sportovců. Hězda amerického basketbalu Kobe Bryan podepsal smouvu na reklamu pro Turkish Airlines a netušil, do čeho si sedl. Celá arménská diaspora se vzbouřila. Jejich oblíbený hráč zřejmě „letěl přímo do nelidskosti“, a jestli nemíní podporovat rezoluci o genocidě, žádný Armén mu fandit nebude.
Dnešní mladá internetová generace v Turecku se nenechá obelhávat.
Mají možnost se sami informovat. Jako ten nevěřící turecký Tomáš v Berlíně, který nevěřil tomu, co strašného pan Gust ve své knize o Turcích napsal, tak si sedl a prozkoumal osobně spousty historických německých dokumentů. Dokonce i takové, které ani sám vědec neznal. Pak ale musel uvěřit. Zavraždění arménského novináře Hranta Dinka v roce 2007 přivedlo celou zemi do varu a vláda musela nakonec přiznat spoluvinu na vraždě. Zdá se, že se arménská menšina v dnešním Turecku opět zviditelnila. V Istambulu a v Evropě se dokonce organizují čajové dýchánky s Armény. Lidé chtějí poznat své staronové sousedy. Bez předsudků.
V Německu to mají Arméni ještě pořád těžké. Turecko-kurdská menšina je silně konzervativní a mnohem početnější. Přesto – v tomto roce po prvé společně vzpomínali na první oběti genocidy v dubnu 1915. O německé spoluvině už nikdo nepochybuje.
