Juliano Mer-Khabis, 52letý izraelský režisér a známý herec, syn arabského křesťana a izraelské matky, se v roce 2003 rozhodl převzít v palestinském městě Dženin divadlo pro mládež, které už před léty založila jeho matka, a „vlastním tělem postavit most nad propastí nenávisti“. Město Dženin, Westbank bylo dlouho centrum teroristických palestinských Al-Aksa brigád a jeho pobořené ulice svědčí ješte teď o zarputilých bojích s izraelskou armádou v dobách druhé intifády. Mladí lidé v tomto městě nepoznali normalitu, život zde, to byl boj a teror, děti se přestřelek buď aktivně účastnily nebo snily o bombách a mučednících.
„Když jsem sem v roce 2003 přišel, byla to žumpa, ponurá džungle, otupělý boj o přežití. Oh jé, pomyslel jsem si, tady potřebují spíš nemocnice a terapeuty než divadlo.“
Khamis už měl za sebou úspěšnou hereckou kariéru v divadle a jeho filmy ho proslavily i za hranicemi Izraele. Tato popularita mu pomohla prosadit jeho neobvyklý a – jak mu mnozí prorokovali – neuskutečnitelný projekt.
Dal se do práce, i když to nejprve nevypadalo růžově. Režisér se přestěhoval z Izraele do bezútěšného Dženinu. Pro svou práci měl dobré předpoklady. Narodil se v Nazaretu, palestinská mentalita a společnost mu nebyly cizí. Brzy byl ‚jedním z nich‘. Jako umělec neuznával žádné etnické nebo politické bariéry a předsudky. Jeho deviza byla nezávislost a kreativita, žádný fanatismu, žádné kulky. Brzy získal důvěru nejen mezi mládeží, ale dokonce ho podporoval i bývalý, velmi vážený Al-Aksa komandant, který s ním souhlasil, že „tady musíme postavit na nohy něco nového“. Jeho nadšení a angažovanost dokázal přenést i na své svěřence a brzy s nimi a pro ně založil divadlo „Freedom“.
A tento idealistický Izraelec vykouzlil v atmosféře nenávistné rezignace opravdu něco úplně jiného, okno do jiného života. Khamis zorganizoval pro tyto děti, kteří až doposud slovo ‚kultura‘ snad ani neslyšely, opravdové kulturní centrum – malé divadlo, zkušební sál, kino a ‚obývák‘ s maličkou kuchyňkou. To už byl pro mladé Palestince, kteří se většinou pohybovali jen v úzkém kruhu rodiny a individualita byla pro ně velká neznámá, něco jako zázrak. Najednou se nemuseli podřizovat, mohli mluvit, myslet, válka a nenávist ztratily svoji neodvratitelnost. Jejich Juliano, jak ho brzy všichni jmenovali, jim ukázal, že život je také jinde a ještě více, dokázal jim, že každý má právo na vlastní myšlení, tedy i oni. I dívky.
Sám jim daval nejlepší příklad politické tolerance. Khamis byl neúprosný kritik izraelské politiky vůči Palestinencům, nesouhlasil s okupací palestinského území, odsuzoval nové izraelské osady, ale – zrovna tak vášnivě brojil proti násilí a diktatuře, kterou si Palestinci zařídili i pod izraeskou nadvládou, pohrdal terorem a nenáviděl bomby. A měl více úspěchu, než bylo libo. Brzy bylo jasné, že jeho divadelní představení znamenala více než pouhou zábavu, byl to počátek nových časů.
Frustrovaní mladíci, kteří doposud snili o další intifádě a o bombách, které je vystřelí přímo do ráje, prošli doslova duševní očistou, což nebylo vždy snadné. Jejich sny se daly jiným směrem. Herectví, divadlo, film. Divadelní ‚prkna‘ pro ně znamenala nejen celý svět, ale nový ráj.
„Budu tvrdě dřít a dostanu se až do Hollywoodu“, tak jeden 21letý bývalý intifádista. A ‚dřeli‘ i jiní. Dobrovolně. Někteří si zapsali kurzy dramaturgie, jiní dokonce absolvovali dvouletou hereckou školu.Byli mezi nimi i mnozí „bývalí‘, kteří museli vidět příliš mnoho nenávisti a násilí, ať izraelského nebo palestinského. Ti potom stáli na jevišti jako zkamenělí, nevěděli, co vlastně cítí, a jak se vyjádřit. Tam pomohly jen zvláštní kurzy tzv. dramaterapie. Běžná terapie, která léčí psychická traumata, je v konzervativní islámské společnosti zapovězená.
Brzy byl celý Dženin na nohou. Staří bojovníci nevěřili na žádné ‚nové časy‘. Dříve to bylo všechno jasné – my a oni, bomby a tanky. Od ‚tamtěch‘ za hranicemi se nemůže očekávat nic jiného než tanky. Matky lomily pod černými šátky rukama, kam to vede, děvčata s kluky na jednom jevišti, to byl problém. Bratři a otcové bděli nad ctí svých dcer a sester a měli velké starosti, co bude s jejich vlastní ctí, která, jak všichni ví, se nachází v dolní části ženského těla. Starší dívky, (nad 14 let), už většinou nesměla opustit dům, a tak jim dal režisér aspoň videokamery, aby mohly natáčet svůj všední tristní život. Přátele si tím nezískal.
Freedom Theatre bylo na palestinské poměry jistě provokativní a ohrožovalo staré islámské zvyklosti. Většina Palestinců nikdy divadlo nebo něco podobného neviděla, bylo to jediné profesionální divadlo na Westbank. Na tento způsob ‚boje‘ nebyli připraveni. Kmenoví patriarchové se cítili ohroženi. A tak reagovali, jak byli zvyklí. Nejprve nenávistí, násilím, hrozbami a požárem. Už dřive zde extremisti vypálili hudební školu, když se její dětský sbor odvážil do Izraele a zazpívat Židům, kteří přežili holokaust.
když nic nepomáhalo, divadelní sál se znovu a znovu plnil nadšeným publikem, rozhodli se ‚nebezpečného‘ pacifistu odstranit. Neznámí zamaskovaní ho před ‚jeho‘ divadlem zákeřně zastřelili. Zavraždili někoho, kdo chtěl jejich dětem ukázat jiný život a jiné cíle než umrtvující a neplodnou nenávist a vraždění. To je ta vlastní tragika dnešní situace v Palestine. Nenávist, jak známo, zaslepuje.
Ředitel divadla Nabilal-Rai, je šokovaný, ale nevěří, že divadlo a jeho program byl ten jediný důvod k vraždě.
„Všechny naše hry jsme pozorně přizpůsobili zdejším poměrům a snažili jsme se neporušit panující pravidla chování.“
To zřejmě nestačilo. Angažované umění je vždycky nepohodlné. K nejúspěšnějším inscenacím patřila poslední hra „Alenka v říší snů“. Divadelní sál po celé týdny vyprodán a lidé bez dechu a nedůvěřivě sledovali Alenčiny osudy a žasli nad světem, kde bylo všechno možné, kde nebyly hranice a zábrany.
„Alenka nám pomáhá zvládnout lépe ovzduší nesvobody okolo nás, kde nemáme ani svobodu slova ani pohybu a ženy nemají žádná práva.“ Khamir mínil nejen izraelskou okupaci, ale i „vlastní okovy“.
Rebelantský režisér ukázal svým dětem nejen nový svět v jejich hlavách, ale dokázal jim, že tento jiný, svobodnější svět opravdu existuje. ’35 svobodných dnů‘ pojmenovali mladí herci svoje turné po Evropě. (Po prvé vlak, moře, pohoda.) Mladí Palestinci hráli také v Německu. V Heidelbergu jsem mohla viděti inscenaci „Fragments of Palestina“, kterou přenášela i německá televize. Přesto, že mi občas vadila určitá patetická teatrálnost a poněkud přesilněně podané utrpení palestinského národa, velmi na mne zapůsobila profesiálnost hereckých výkonů a velmi odvážná avantgardistická choreografie. Každý musel smeknout před nadšenými herci a jejich angažovaným učitelem.
Pět kuliček a pohádky je konec. Konec s divadlem, konec s ranním joggingem, kde společně, chlapci a děvčata, běhali po palestinských kopečcích, konec smíchu, hovorů, konec mnoha nadějí a mnohých snů.
„Pro mne byl jako otec. To on mne naučil, jak mám „cítit“ své okolí, jak mám poslouchat muziku, bez něho to bude velmi těžké dostat se odtud pryč.“
„Já si nemyslím, že ho zavraždili jen proto, že byl Žid. Mnozí ho nenáviděli, protože jeho divadlo ztělesňovalo liberální hodnoty“, mínil jeden soused. A jistě není sám. Ale jsou i jiní, jako tenhle dvanáctiletý kluk:
„Já jsem rád, že je mrtvý, byl to Žid!“
Naděje prý umírá naposledy. Každý takový Juliano Mer-Khmamir zanechá za sebou nevymazatelnou stopu. Nedávno psaly německé noviny, že i mnohé ženy v Egyptě si pod svými šátky a burkami přejí takovou demokracii, jaká je v Izraeli.
