Reklama
 
Blog | Hana Deutschmann

Kvůli vám Němcům nemám dnes sestru,

zařval v Hamburgu na celý soudní sál bratr obžalovaného sestrovraha, 24tilého Ahmeda O. z Afgánistánu. Soud mu za vraždu sestry naměřil doživotně. "Morsal měla smůlu, že byla žena", uzavřel soudce svůj plaidoyer. Afgánská rodina, včetně rodičů zavražděné, agresivně a hlasitě protestovala proti "nespravedlivému" rozsudku. Jejich zuřivý nesouhlas s odsouzením vraha  demaskoval i poslední zbytky integračního sebeklamu. Proces jasně ukázal , že velká část muslimů v Německu žije i nadále uzavřena do svého vlastního světa, zákony a morální hodnoty západního světa jim zůstaly nepochopitelné. Integrace "ve velkém" se nekonala.Tohle "odhalení" bylo tvrdé, ale nepopiratelné. Zůstávají bezradné otázky. Jak vlastně žijí tyhle mladé muslimské ženy, schované ve svých džínách, s věčným mobilem na ošátkovaném uchu.

15. května 2008 vylákal Ahmed O. svou neposlušnou sestru, těžkou hříšnici, ze které se stala německá "coura", na prázdné parkoviště a jménem celé "zhanobené" rodiny ji potrestal. Nic netušící šestnáctiletou dívku ubodal. (Viz blok autorky: "Jsme vaše ženy a dcery, nejsme váš majetek", 12. 07.2008.) 13. února tohoto roku stál tento mstitel před hamburským soudem. Napětí bylo veliké. Jak posoudí jeho čin soud?  Pouhé zabití nebo úmyslná vražda?

Soud si dal s přípravou procesu velkou práci. Sezval příslušné experty a psychology a nechal vystavit spoustu analýz a posudků. Pro právníky se případ Morsal stal zkušebním kamenem. Jak přistupovat k takové problematice, jak jednat s lidmi tohoto druhu, jak porozumět jejich způsobu myšlení a jednání. Po dlouhodobém vyšetřování dospěli němečtí soudci k jednoznačnému úsudku – vražda. I nepochopitelná vražda zůstává vraždou.

Soud odsoudil obžalovaného Ahmeda S. za vraždu z nízkých pohnutek na doživotí. Překvapení bylo veliké a   v soudním sále vypukla mela. Na jedné straně ulehčení a jásot, na druhé bezmezný vztek afgánského klánu. Soud nebral ohled na posudek psycholožky, která u obžalovaného diagnostikovala labilní osobnost, neschopnou zodpovídat za své činy. Její diagnoza zřejmě příliš zaváněla tou neblaze proslulou tolerancí "dobrých lidiček" k islámskému folklóru.

Reklama

"Podle nás není pochyb, že obžalovaný zabil svou svou sestru vědomě, aby zachránil "čest" své rodiny", odůvodnil soud své rozhodnutí. Usmrcení člověka z důvodů tzv. obhajoby cti se v německém právním pojetí klasifikuje jako vražda z nízkých pohnutek, jestliže je pachatel dobře obeznámen s německými zákony a mravními hodnotami. Obžalovaný pochází ze středostavovské rodiny, vyrostl v Německu, navštěvoval zde školy, takže se to musí předpokládat. 

Ahmed O. vztekle protestuje, "čest! Já neznám žádnou čest! Ty z k…synu!", což platilo soudci a vyneslo mu další proces. Jeho klán za skleněnou stěnou řádí stejným stylem a vybíjí svůj agresivní nesouhlas s výsledkem procesu na všech, kteří podle jejich názoru nesou vinu za tenhle "falešný" rozsudek. Matka se pokouší skočit přes zábradlí, ječí "ničíte moji rodinu?", ostatní z rodiny ohrožují novináře, hází vše možné na přítomné zástupkyně feministických organizací a vztekle proklínají vše německé. Přítomné úředníky častují těmi nejvybranějšími vulgárními nadávkami, jako "zasr… Německo, německé úřednické pi…. apod. Pochopitelně si stěžují, že ten ubohý chlapec dostal doživotí jen proto, že je Afgánec.
Při tomhle spektáklu  už vůbec nešlo o ubohou zavražděnou dceru, nikdo z rodiny nesmutnil, nikdo nevinil jejího vraha, všichni byli jen rozhořčeni, že má být potrestán. Nikdo v něm neviděl vraha své sestry, jenom oběť systému, který odmítají, a který jim zůstává naprosto cizí. Celá rodina žije už desetiletí uprostřed německé společnosti.

Zdi, které islámské komunity okolo svého světa postavily, jakoby najednou vystoupily z mlhy, kde jsme je už vždy tušili, ale nechtěli vidět. Zdá se, že všechna tzv. integrační práce, všechno úsilí těch nesčetných dobrovolníků, hlavně starších dam, farářů a sociálních pracovníků, jejich čas a trpělivost sklidila jenom výsměch.Nikdo nic nezměnil. Nebo přece?

Jsou i vítězové integrace a jsou to výhradně muslimské ženy. Nejen známé ženy-bojovnice jako novinářka a spisovatelka Necla Kelek a Gulden Sahin nebo statečná advokátka týraných žen Seyran Ateš. Dnes se stále více  a více muslimských žen snaží probojovat svůj vlastní svobodný životní styl. Na první pohled nejsou ještě tak viditelné, na první pohled zůstává jejich situace i nadále katastrofální. Ale začínají se bránit, odmítají svoje utrpení schovávat v nějakém folkloristickém koutečku, nemlčí.

Německý stát musel konečně pochopit, že týrání žen nemůže být část žádné kultury, ani té islámské, že tyhle utlačované ženy žijí v tomhle státě a mají právo na pomoc a ochranu. 

Největší problém zůstává nucené provdání. Není to tak dlouho, co státní instituce zavíraly oči, nechtěly ani slyšet o tomto hrubém porušování lidských práv, pro ně to byly -mírně řečeno- rodinné hádky a to si měli muslimové vyřídit mezi sebou. Postižené dívky, které utekly před zavlečením do Turecka a nucenou svatbou a hledaly pomoc u německých institucí, posílal bezradný ouřada často zase "domů", kam patřily. Jenom v Baden-Wuerttembergu je stále ještě každý rok kolem 100 tureckých děvčat-dětí násilím provdáno. Ale každý rok přibývá i těch "neposlušných", které se vzepřou.

"Já musím okamžitě pryč. Rodiče mne chtějí provdat. Odlet zítra ráno."

Takové telefonáty znají všechny dobrovolné i státní pomocné organizace a poradny a ví, co dělat. Dnes existují i ubytovny, kde se dívky v nejhorším případě mohou před pronásledováním jejich rodiny schovat. Ale stále to nestačí.

"…často nemůžeme ani pořádně pomoci…", říká jedna z angažovaných dobrovolných v Berlíně,
"často musíme jednat s úředníky, kteří nemají o ničem ani páru, a žádné pochopení."

Ale i zde nastávají pomalu, ale jistě jiné časy. Zelení, Terre de femme a dokonce i někteří politikové se  snaží prosadit proti barbarskému zvyku aranžovaných svateb trestní zákon. Zdá se však, že mnohý z nich nemá moc chuti se s tímto háklivým problémem potýkat. Návrh zákona z roku 2006 leží pěkně v šuplíku a čeká.

Jenže mnohým muslimským ženám trvá to čekání moc dlouho. Ty odvážnější se snaží najít nějaký kompromis, nějaký způsob, jak přece jen urvat aspoń cípeček toho zajímavého a zábavného života, který se tady zdejším ženám nabízí. Den co den balancují mezi rodinou, neúprosnými imány a západní realitou kolem sebe. Někdy to vede k absurdním situacím. Třeba ve sportu.

Ten proklatý šátek! Mezitím jsme si celkem zvykli, patří k obrazu každého německého města, takže skoro žádný problém. Nebo přece? Pro muslimské ženy není sport žádná samozdřejmost. Plavat, fotbal, volejbal – nic pro poslušnou dcerku z muslimské rodiny. Ale sport je příliš atraktivní, příliš všudypřítomný, a tak mu "propadá" stále více mladých muslimských žen.

Problémy začnou, když dojde na povinné školní plavání. "Když jde moje třída do plavání, musím jít do vedlejší třídy", přiznává 14letá arabská žákyně.
"Moji rodiče mně z náboženských důvodů nedovolili, abych chodila s klukama do plavání", vysvětluje jiná. Jejich dcery by mohly přijít o panenství.Šlo to až k soudu a 1993 rozhodl spolkový správní soud ve prospěch starostlivých rodičů. Otcové byli spokojeni, dcery izolovány od svých kamarádů.   

Brzy se ukázalo, že je to slepá ulička. Každý čtvrtý muslimský žák neumí plavat. Tak se hledalo jiné řešení. V mnoha školách zavedli oddělené plavání pro chlapce a dívky, jinde respektují poněkud neobvyklé plavací úbory svých muslimských spolužaček, a nikdo se nediví, když děvčata lezou do vody v košilích s dlouhými rukávy a v legínách. Stále častěji jsou organizovány speciální plavecké kurzy jenom pro muslimské ženy, jako třeba u "Deutsche Lebensrettungsgesellschaft" (Německý záchranný spolek). Jeho kursy nadšeně navštěvují i šedesátileté ženy, které se po prvé ponořily do vody a vědomě procítily svoje tělo.

"Pro mnohé je to zcela nový, neznámý pocit," říká instruktorka a dodává, "plavání posiluje sebevědomí".

badendeislam.jpg

"Musíme respektovat zásadu dělení podle pohlaví", rozhodl ve Stuttgartu jeden sportovní činitel. To platí i pro  veřejné lázně. Je to pochopitelně technicky dost problematické, ale sport je pro mladé ženy důležitý v mnoha směrech. Hraje velkou úlohu právě při integraci mladých imigrantek. Sportovní úspěch a výkony zvyšují pocit sebejistoty a promítají se i do školních výkonů, a ne v poslední řadě dodávají dívkám větší sebevědomí vůči mužskému pohlaví. Ani ten šátek není nesmí být při sportu překážkou.

"Šátek musí být uvázán tak, aby nebyl nebezpečný, a aby krk zůstal volný", vysvětluje jedna učitelka v Berlíně. Tak dnes pobíhají po tělocvičnách děvčata s šátkem, a už si toho nikdo ani nevšimne.

Sportovní praxe vypadá často dost bezútěšně. Učitelé i trenéři se – ať se jim to líbí nebo ne – musí zabývat náboženstvím, tím proklatým šátkem a vybojovat mnohý tvrdý zápas i mimo hřiště, totiž s rodiči a s různými náboženskými spolky. Učitel musí starostlivému otci všechno důkladně vysvětlit, provést ho po šatnách, sprchách, zadušovat se, že jeho dcera během tréningu o alkohol a mužské ani okem nazavadí a tak dále, a tak dále. Také některé konzervativní mešity jako Al-Nur v Berlíně považují sport za ďábelskou nástrahu a využívají všech prostředků, aby zastrašily rodiče a dcery. Fotbal? – imán rozhořčeně odmávl, nemyslitelné pro obě pohlaví. Považuje i nahé chlapecké nohy za příliš neislámské, pro hochy vřele doporučil střelbu a veškeré bojové sporty. 

Šátek se probojoval i na fotbalová hřiště. Utiskované a muži podceňované muslimské ženy prorazily i do té nejchlapštější domény – na fotbalové hřiště. Jsou mezi nimi vášnivé hráčky. Německý fotbalový svaz je podporuje, i s jejich šátky. Jen jednou poslal rozhodčí jednu ošátkovanou hráčku z hřiště a všechny tahle diskriminace pobouřila.

"Fotbal nesmí ztratit ani jednu dívku, jenom proto, že nosí šátek", odsoudil rozhodčího sám prezident Německého fotbalového svazu. "Děvčata se mohou stát trenérkami a rozhodčími a tím i převzít určitou odpovědnost v naší společnosti", potvrdil docent sportovní didaktiky na universitě v Osnabruecku.

Sport je nejlepší lék proti izolaci. Ve Stuttgartu se právě rozbíhá projekt "Dívky a ženy pro sport". Pracovní skupina "Sport" doufá, že se podaří získat hlavně mladé muslimky. Chce jim ulehčit kontakty k různým sportovním spolkům a odbourat jejich obavy a nejistoty. Na programu je walking, gymnastika, plavání, cvičení pro matky s dětmi. I v tomto projektu čeká těžká přesvědčovací práce v rodinách.

Problém rodina. Sestry Hatice a Ayse musely zjistit, že život bez rodiny je daleko lehčí a svobodnější. Obě se vlastní silou osvobodily z aranžovaného manžeství a zařídily si život po svém. Pochopily, jak to funguje, totiž – vzdělání a povolání. Dnes mají vlastní kadeřnictví a k rodině žádný kontakt. Jsou spokojené a sebevědomé.   Také mladá Palestinka Myriam se vlastní vůlí a prací probojovala ze sklepní díry v Berlíně až mezi mistry v bojovém umění kung fu. Svůj výcvik prodělala mezi samými muži, obešla se i bez zvláštní šatny. Dnes provozuje vlastní sportovní školu, pro muslimy, i nemuslimy, ženy i muže.

Jak cítí a myslí tyhle moderní emancipované muslimské ženy? H. Hedairy, politický uprchlík z Iránu, je jedna z těch "nových". 

"Jsem věřící, ale korán beru liberálně. Udivuje mne, že lidé, kteří islám vůbec neznají, posuzují všechny muslimy stejně. Já žiji docela jinak než ortodoxní muslimové…Lidé mi často říkají, že nejsem žádná muslimka, protože neuznávám žádná náboženské dogmata a oblékám se západně." 

Paní Heidary chtěla na vlastní kůži poznat, jak vlastně žijí ty tzv. věřící muslimky.Zahalila se a vydala se do mešit. Její závěr:

"Jak jsem si oddechla, když jsem po týdnech mého pokusu svoje převlečení odložila. Oh jeh! Ta přísná pravidla, jednotvárný život a především samota, izolace od ostatního světa, to bylo pro mne tak skličující. Já definuji svoji identitu jinak. Já mám západní ražení, pro mne jsou svoboda, vzdělání a nezávislost velmi důležité hodnoty, je vyloučeno, abych se podřizovala nějakým dogmatům….Přesto, životní radost a štěstí může být i pod šátkem."

 

 

 

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama