Její autobiografii jsem přečetla jedním dechem. Přiznávám se, že jsem z počátku měla výhrady a pocit, že nám Čechům trošku křivdí, hlavne v první části knihy, ve které vzpomíná na své dětství na Březnickém zámku. ale již po prvních 20 stránkách moje počáteční rozladění vystřídala zvědavost a údiv. Její rodina byla část onoho zmizelého světa staré rakouské šlechty v Boehmen. Jejich mateřská řeč byla němčina, i když se nikdy za Němce nepovažovali a Češi jim byli naprosto cizí. Cítili se jako ‚Boehmer, žili a stýkali se, jak novinářka vzpomíná, jen mezi sebou. Když se v roce 1918 z čista jasna objevilo jakési neuvěřitelné Československo, znejistěli, co to bylo vlastně zač? Tenhle nárůdek s jejich kostrbatou řečí, kterou se nikdo nedokázal naučit, a proč také? Nakonec se s aristokratickým klidem a povzneseností s tímto stavem smířili. V jejich existenci se nezměnilo celkem nic. Zůstali stát ve státě.
„Moji rodiče byli sice lojálními občany této republiky, ale, jako všichni bémiš-Němci, necítili se jako Čechoslováci. Můj otec nás nazýval – a group in a society, but not of it. ..Neměli jsme žádné české přátele, ani my děti, ani moji rodiče..Žádné vyslovené nepřátelství vůči Čechům, prostě česká většina a německá menšina žily odděleně, každý po svém. V německé menšině byli moji rodiče ještě menši menšina. Patřili k uzavřené skupině německy mluvící rakouské šlechty, která se vždy vyhýbala veškerým kontaktům k Němcům.“
(Dnes také víme, že se většina z nich nikdy ‚nezapletla‘ s nacisty.)
Rodina z matčiny strany pochází z Uherska a na jejich zámku prožila malá Barbara pod přísným dozorem prarodičů svoje dětství. V klášterním internátě byla byla vychována pro elitní život vysoké šlechty. Tradice a stavovská morálka formovaly její povahu a myšlení. K nim patřila především jistě hrdost na svoji rodinu a šlechtický původ, ale také odpovědnost a povědomí, že její stav má vůči své zemi a svým poddaným také určité povinnosti. Aristokratická povznesenost s sebou nesla určitý nonkonformismus, pohrdání jakoukoukoliv malodušností, maloměšťáckou omezeností a naprostý despekt vůči nacionalismu všech barev.
Barbara byla dobrá žákyně. Psané a nepsané zákony aristokratického morállního kodexu ji později vedly jejím spletitým politickým a novinářským životem, určovaly její jednání a postoje, i když naprosto jiným směrem, než si to představovly její vychovatelky v klášterní škole.
Její rodina se mohla chlubit celou řadou ‚nekonvenčních‘ předků. Jeden otcův bratr se oženil s Japonkou, další byl už dlouho před EU vášnivý průkopník evropského sjednocení a jako alternativu k hrozícímu nacismu a komunismu založil „Paneuropa-Union“. Příslovečná byla také ‚extravagantní‘ náklonnost mužských členů k manželkám židovského původu, což, jak autorka ironicky podotýká, její otec absolutně neschvaloval. Nic naplat, jeho tři bratři a dva synové se oženili s židovkami.
„V této rodině byli všechni naprosto rozdílní. K našim předkům patří Poláci, Francouzi, Švédové a Němci, i. Proti nacionalismu všech barev jsme byli naprosto imunní.“
Pak přišla okupace a „pod hákovým křížem“ se všechno změnilo. Rodinná soudržnost je tatam.
„O nacismu jsme toho moc neslyšeli….pro nás existovaly tři náhledy: nacista – spíše nacista – skalní nacista….Otec Hitlera na Hradčanech vítat nešel,… ale v zásadě proti okupaci nebyl. Konečně zase někam patřit, konečně mít zase vlast, konečně žít zase v podobném státě jako bylo Rakousko…otec nebyl nacista, ale také žádný antinacista. Dlouho jsem mu to nemohla zapomenout.“
Barbara prošla celou škálou nacistické výchovy, „tak jsem ted německá holka“. Spokojená, že už není v menšině, že je konečně část velkého celku, žádné my zde a ti druzí tam. Vlastenecké večery, sport, parády, Hitlerjugend. Nadšeně čte staré germánské ságy a je nešťastná, když rodiče odmítnou zůčastnit se nějakých ‚pohanských‘, jak tomu říkali, germánských rituálů. Řecká Odyssea je prý lepší než staří Germáni!
„A už je to zase tady, ta nejistota, kam vlastně patřím a kdo jsou tentokrát ‚ti druzí‘.
Bylo to tak nejasné. Nikdo nebyl proti nacistům, ale také nikdy jasně pro! A k tomu ještě ve škole, pochopitelně německé, stále varovali, aby nezapomněla – je v nepřátelské zemi.
„Tohle nemůže pochopit, ale jedovatina se jí zahnízdila v mozku. Pochyby přišly až později. Děti si zvyknou na všechno. Je to možné, že jsem nic nepochytila o masových vraždách, o antisemitismu, že jsem nepocítíla ten kolaps všech morálních hodnot?“
Válka, heyndrichiáda, vraždění, bomby.
„Při tom všem jsme zůstali zase jenom diváci. „Nám se válka servírovala po malých soustech..žádné hrůzné obrazy, žádné utrpení.“ Otec a bratři jsou sice odvedeni, ale otec psal z Kavkazu „hodně o krásách přírody, jak srdeční jsou tamní lidé, o svých pruských kamarádech. O krutostech okupantů, jak SS, tak i Wehrmacht, tam nestálo nic.“
Konec války, na rodinné vile vlaje bílá vlajka. Někdo namaloval na dveře hákový kříž. „Zde žijí Němci, ubijte je!“. Známé a neznámé tváře buší na dveře, všichni jsou šokovaní a nepoznávají svě české sousedy. Dům musí okamžitě opustit a zachránit se „před pomstou tohoto ponižovaného národa“. Cestou je sledují nenávistné pohledy. Nepřátelská země, vzpomíná si dítě Barbara. Jsou odvedeni směrem neznámo.
„Lidé, kteří během okupace ani nemukali, se ted vrhají na všechno německé, plundrují a mlátí…“ Nečekaná nepochopitelná nenávist. Až po letech, jako televizní reportérka v Praze,“když jsem se dověděla, jak válečné události prožívali ČešI“, se jí mnohé vyjasnilo.
Po dlouhých útrapách se rodina usadí v Rakousku. Na štěstí ještě funguje síť známých a příbuzných. Rodině nezůstalo nic, ale nehladoví. 13tiletá Barbara maturuje a odchází studovat do Vídně. Vídeň ji zklamala. Na universitě a v celé zemi vládne zatuchlá pokrytecká atmosféra, o minulosti se nemluví, nacisté jakoby neexistovali, Rakousko ztrnulo a znehybnělo, šeď a nuda. Šlechtická zpovykaná dcerka nemá nic, než svoje starobylé jméno. Musí se tvrdě učit, že život je jinde. Svoji lekci zvládla znamenitě. Protlouká se, jak se dá. Studia brzy nechala, ale život ve Vídni se jí začíná líbit. Politika ji nezajímá, je fascinována Amerikou a novým svobodným životem, je mladá, je optimistická, je silná.
„Jednoho dne, po nekonečné řadě prekérních příležitostných džobů, konečně něco jako opravdové zaměstnání.“ Ukořistila místo v redakci deníku „Die Presse“. A je z ní novinářka, i když zatím jen pro lokální drby a klepy.
„V té době jsou sebevědomé zaměstnané ženy výjimka. Je to naprosto nový svět.“ Její minulost se stala s konečnou platností minulostí. Nepolitická zámecká dcerka, novinářká elévka je rychle vtažena do politických zmatků poválečné Vídně. Rok 1956 byl pro ni rozhodným přelomem. Protirotikomunistické povstání v Maďarsku zmobilizovalo celou Vídeň.
„Všichni milujeme a obdivujeme povstalce a nenávidíme komunisty.“
Organizují se pomocné akce pro uprchlíky. Barbara je nadšeně při tom. Našla nové přátele, mezi nimi mnoho idealistických socialilstů, rebelských umělců a studentů. Dostala místo redaktorky v partajních novinách Socialistické strany, „Arbeiter-Zeitung“. Její šéf, legendární politik Bruno Kreisky, nic nenamítal proti šlechtické dcerce. Partajní knížku odmítla a zůstala imunní vůči jakékoliv politické straně.
Tento job byl vlastně její vstupenka do ‚rudé Vídně‘. Z bývalé šlechtičny se stává politická aktivistka. Revolty 70tých let zavalily i zatuchlé Rakousko. Ve Vídni to vře a Barbara je při tom. Demonstruje, píše kritické reportáže, diskutuje. Má pocit, že je konečně na správném místě. Její manžel, legendární rakouský komunista židovského původu, Franz Marek, ji seznamuje s komunistickými soudruhy a s minulostí, o které neměla doposud ani tušení. Teprve nyní se beze zbytků dovídá nahou pravdu o nacistickém řádění.
Zmizely poslední pochyby, cíl se vyjasnil. Z klášterní chovanky se stala neúnavná a kritická komentátorka převratných událostí ve východní Evropě. Když v roce 1989 rakouská televize otevřela v Praze tiskovou kancelář, byla samozřejmě nejvhodnější kandidátkou reportérka z Vídně .
„Nebylo to lehké rozhodnutí. Nebyla jsem nejmladší…Návrat do mého rodného města mne lákal, žít nastálo někde, odkud nás vyhodili, to mne také vábilo“. Novinářka jezdila do republiky už za totality a dobře znala tamní poměry. Tajně se setkávala s disidenty, patřila do přátelského kruhu kolem Václava Havla a seděla vedle něho, když během ilegálního divadelního představení v Laterně magice „nějaká dívka vtrhne na jeviště a křičí: Ústřední výbor rezignoval!….Opravdu! Co se teď děje – to je víc než každé divadlo“, komunismus to vzdal. Byl to, jak píše, nejsilnější prožitek její kariéry.
její počátešní nadšení brzy ochladila postsocialistická realita. „Česká společnost byla jako nemocný, který se po dlouhé nemoci namáhavě sbírá….Přišel čas nepolitických technokratů.“ Velmi bolestně se jí dotklo, že odsun Němců zůstává i nadále absolutně tabu. „A mnoho Čechů vůbec neví, jak to tenkrát bylo.“ Naopak. Začalo se dokonce diskutovat, že by mohli i ti odsunutí Němci jako turisté Českou republiku navštívit, popadl ji vztek.
„Já nejsem žádná turistka, já jsem se zde narodila…To je moje Praha..Bylo mi do pláče.“
To byla její poslední závan minulosti. Její situace se konečně ustálila. Věděla, kam patří.
„Natrvalo do Prahy? Ne. Jsem zde služebně, na návštěvě, nepřišla jsem zpět. Žádný návrat. Odsunuta s konečnou platností.“
Barbara Coudenhove-Kalergi, statečná demokratka a vyznamenaná novinářka, si dovolila ještě jednu malou sentimentalitu. Rodina uspořádala křtiny svého nejmladšího potomka symbolicky v kapli ‚rodinného‘ zámku v Březnici. Tam uzmula z vlastnictví České státní spravy hradů a zámků malou pohlednici, kterou její desetiletá matka poslala své matce, její babičce. Tehdy pocítila naposledy vzpurnou zlost proti nelítostnému chodu dějin.
.
„
