Respekt referoval, se znatelným nesouhlasem, o dvou muslimských dívkách, které musely opustit školu, protože trvaly na svém šátku. S trochou obavy jsem četla názory ‚expertů‘, hl. religiózních, kteří se všichni, jistě správně, dovolávali náboženské svobody a tolerance. Mne to maličko polekalo, protože se nikde neobjevila otázka – patří šátek opravdu nezbytně k islámu? Kdo sledoval diskuze odborníků už jen v Německu, ví, že nikde v Koránu neexistuje vyslovený předpis., aby se ženy skrývaly pod šátkem, nemluvě o burce apod. Šátek se objevil až později a zjednodušeně řečeno, manifestuje mužskou dominanci a ženskou podřízenost. Muslimští muži už od nejútlejšího věku tvrdě a brutálně kontrolují šátky svých žen – absurdní symbol jejich mužské hodnoty. Ale o tom psát nechci.
Článek je jistě velmi záslužný, ale svědčí o trošku naivní neznalosti o skutečné funkci a symbolice tohoto kusu látky. Autor článku volá po vstřícnosti vůči jiným náboženským zvykům. Tolerance, hlavně náboženská, je jistě důležitá část naší demokracie, ale nekontrolovaná tolerance je velmi nebezpečná a dá se bezohledně zneužít a manipulovat. S tím má Německo bohaté zkušenosti a s tolerancí už zachází opatrněji. V Berlíně musela jedna střední škola zcela ‚netolerantně‘ odmítnout žádost 14tiletého žáka, který požadoval zvláštní místnost k modlitbám a právo modlit se i během vyučování. Nebylo to pochopitelně jeho zbožné přání, byl instrumentalizován. Vstřícnost může být dvojsečná.
Německo se muselo naučit, že i dobře míněná tolerance může způsobit velké škody. Německá společnost považovala za správné a demokratické respektovat životní zvyky svých migrantů, s fatálními následky pro muslimské ženy. Otcové, bratři a manželé mohli svoje neposlušné ženské mlátit a vraždit s tichým ‚porozuměním‘ německé veřejnosti, nojo, mají na to právo, je to jejich kultura. Všichni ti sociální pracovníci, klerikové a soudci jim, tedy hlavně mužům, dopřáli tzv. kulturní bonus, a takřka beztrestnost. Fatální neznalost a i pohodlnost a arogance. Nikoho tehdy moc nezajímalo, co se v muslimských komunitách děje. Všichmi byli spokojení, jak jsou vůči migrantům tolerantní a vstřícní.
Bohužel, tenhle kulturní bonus straší v hlavách mnohých úřednických šimlů a jiných bohulibých vykonavatelů tolerance a porozumění až dodnes. Šátek už není zajímavý, objevily se jiné ‚atributy‘ islámské víry, na které se musí dbát, kde se musí pečlivě provozovat tolerance, a opět často na úkor muslimských žen a dívek. Mnohá škola vyhověla přání otců a bratrů a pořídila zvláštní kulturní bonus pro muslimské dívky: jsou ‚osvobozené‘ od školního plaváni, školních výletů, apod. Mladé ženy, které se snaží vymanit z rodinného teroru, nemohou od oficiálních institucí očekávat žádnou moc pomoc. Někdy je ta tolerance proklatě pohodlná.
Dnes jsme aspoň tak daleko, že vražda zůstává i v islámské kultuře vraždou. Ale – před tolerancí není úniku. Vstřícnost vůči islámským zvykům se stává nebezpečně netolerantní vůči vlastní kultuře. Tradiční křesťanské svátky dostávají neutrální jména, vánoční stromky se redukují, v mnohých školních jídelnách vyřadili vepřové, atd., atd.
A tak zde máme absurdní situaci. Stát se rozčiluje, že vznikají nekontrolovatelná muslimská ghetta a zároveň, místo aby nekompromisně podporoval ženy, konsekventně kontroloval školní docházku muslimských dětí, trestal kriminalitu mladých muslimů, praktikuje dále pohodlnou kulturní toleranci. Nemůžeme se divit, že se muslimské dívky, které by chtěly žít normálně, cítí z naších řad vyřazeny. Kam se mají obrátit – tedy zase k šátku, k starým jistotám. V německých ulicích pobíhá více šátků než v Istambulu. Těsné džíny, hluboký výstřih a – šátek, koketně uvázaný. Zde se symbolika zcela jasně posunula, šátek se stal symbolem sebevědomé identity. Já na vás kašlu, já jsem pyšná muslimka. A to je také OK.
