Podle Věry Linhartové neříká slovo exil o exilu naprosto nic. Je to jen „pohodlná nálepka“, pod kterou se skrývá celá škála různých situací a podmínek. Násilné vyhnanství, dobrovolný útěk, čas, který znehybní, čas, který se naopak dá do pohybu. Exil pasivně protrpěný, exil kreativně proměněný.
„A přece, exil dobrovolně zvolený je mimořádně příznivá chvíle, kterou je třeba zachytit v letu, již je třeba bez váhání obrátit k vlastnímu prospěchu.“
JEJÍ exil je takové bezmístí, pocit ‚nesmírné lehkosti‘ a svobody. Nic ji nedrží, žádné sentimentální svazky s rodnou zemí, i jazyk si mohla vybrat podle své chuti. „Spisovatel není vězněm jednoho jazyka.“
Žádné návraty, ono exilové bezmístí je „ustavičným výchozím bodem, otevřeným všemi směry.“
Takový přístup k exilu mne fascinoval. Souhlasila jsem. Konečně se někdo otevřeně přiznává, že mu rodná hrouda nechybí. Žádné nářky a stížnosti, nová země a nový jazyk jsou moje země a můj jazyk, moje rozhodnutí. Její jistota, že nechybila, že exil a vlastní metarmorfoza byla ta správná cesta, mne nejprve přesvědčila. S osudem se nehašteří. Přečetla jsem si její článek ještě jednou, a už se mně všechno tak jasné a přesvědčivé nezdálo.
Jistě, jsem také toho názoru, že i v exilu je každý ‚svého štěstí strůjce‘, ale neexistují dva stejné exilové osudy a nikdo ještě neobjevil recept proti exilovým neduhům. Není jich málo. Třeba ta dokonalá nepříslušnost k jakémukoliv společenství, jak ji velebí Linhartová, může jinému přinést jen beznaděj a zoufalství. Tuto zkušenost jsem musela ve svém exilu udělat. V nové zemi jsem brzy pochopila, že se musím někam ‚začlenit‘. Každý nemá tu sílu, aby stál sám a byl šťastný ve svém ‚bezmístí‘.
Nová svoboda se mně už na první pohled zdála bezbřehou, v pravém slova smyslu. „Měla jsem dojem, či spíše jistotu, že vše, co udělám nebo čím se stanu, závisí pouze na mně. Tolik Linhartová. Jak klamné zdání! Staré nesvobody jsem se zbavila, ale v nové svobodě na mne číhaly nevypočitatelné nátlaky, záludné předsudky, neznámá pravidla. I zde se očekávalo, že…. A nebylo lehké poznat, co se ode mne očekává, kam se mám zařadit, jak dalece se musím přizpůsobit, změnit a vzdálit od své minulosti. O ztrátách paní Linhartová nepíše. Asi ji už přebolely. Ale já jsem musela zakalkulovat mnoho ztrát.
Moje nová svoboda mne nejprve neohrožovala. Nepoznala jsem hned to nebezpečí, o kterém píše paní Linhartová. To přišlo až později. Musela jsem se učit. I pro mne bylo „poznání relativity všech věcí“ největším objevem a ziskem. Prošla jsem i tou „radikální změnou perspektivy“, o které se spisovatelka zmiňuje. Pochopila jsem, že lidé, kteří patří k velkých národům, vyrostli v silných státech, nikdy nemohou pochopit strachy a opatrné myšlení příslušníků maličkých zemí. Jsou sebejistí, mají prostě jiné historické zázemí. Naučila jsem žít s velkým národem a už se necítím věčně utiskovaná a nepochopená. Nebyla to procházka.
Některé ztráty se nedají nahradit. Dodnes trpím ztrátou ‚svého‘ jazyka. Možná, že existují šťastlivci, kteří dokázali vyvinout vřelý vztah ke své nové řeči. Mně se to nepodařilo, i když ji technicky ovládám velmi dobře. Tento jazyk pro mne zůstal jenom další cizí jazyk.
Souhlasím s Věrou Linhartovou, že „otázka místa, jež jsme si vybrali k přebývání“, je zanedbatelná. Nežiji v exilu, žiji v zemi, kterou jsem si sice nevybrala úplně svobodně, kterou ale respektuji. Opět někam patřím, žádná ‚lehkost dokonalé nepříslušnosti.‘
Svoje dnešní místo pobytu nepociťuji jako svou vlast, ale moje rodná země mně neschází. Takže přece jen nějaké to „bezmístí“, spíše ‚bezvlastí‘. Myslím, že nějak podobně cítí stále více lidí a tohle ‚bezvlastí‘ už je vlastně trend.
Nedávno se mne ptal jeden příbuzný, oklikami a opatrně, že ta léta běží, a co já, už jsem si ‚tam‘ tak zvykla, líbí se mi tam opravdu a nemíním…Nechápala jsem, kde je problém, ano, jsem tam už opravdu nejen jako doma, ale vlastně doma.
Až po hodné době mi došlo, že mně pravděpodobně chtěl naznačit, že by nebylo špatné, kdybych byla pochovaná v rodné zemi. Nejprve jsem se musela smát, ale pak mi došlo, že si asi ještě spousta lidí myslí, že žít ‚někde jinde‘ je jen jako přechodná nemoc a na stará kolena je lépe se vrátit. Vrátit se do ‚nevlasti‘? Moje vlast je jen moje špatná čeština. A tu jsem si vzala sebou.
