Nedávno jsem navštívila jednu přítelkyni u Tegernského jezera nedaleko Mnichova. Tegernsee je, jak se v Německu říká, fajnová nóblesní adresa, honosná bavorská oáza těch "krasných a bohatých". Tu neděli se právě konala pravá bajuvárská slavnost, pivo, řízná dechovka a nechyběly ani statné kelnerky v dirndlu. Do téhle idyly vpadla skupina černě zahalených postav-pingvínů v doprovodu draze a moderně oblečených vousáčů a houfem ječících dětí. Marťané by zde nikoho nepřekvapili více. Byla jsem poučena, že to jsou arabští olejoví a jiní milionáři, kteří utrácejí své dolary v Mnichově. Ať se ale nemýlím, ty ženské přízraky mají pod těmi černými hábity ty nejdražší modely evropských designerů. Ženy se pokoušely směstnat své nepohodlné zahalení do dětských houpaček, muži se pohodlně usadili a nespouštěli oči z výstřihů pobíhajících číšnic. Navenek zcela jasná situace, bezprávné ženy pod mužskou kontrolou, jak je to v těchto zemích zvykem. Navenek, oficiálně. Jenže – internetová a globální realita neušetřila ani tuto poslední mužskou "idylu". Je to zvláštní úkaz – z masy bezprávných žen v islámských patriálchálních zemích se téměř nepozorovaně vykrystalovala nová, sebevědomá a vzdělaná muslimská žena, která se zviditelnila. Není jich mnoho, ale existují. S trochou nadsázky se dá říci – v islámských společnostech převzaly ženy roli novátorek. Odmítají zastaralé kmenové pojetí islámu a rebelují proti úloze pasivní trpitelky. Některé otevřeně, jiné tišeji, ale odvážné jsou všechny.
Nakladatelství Suhrkamp vydalo velmi poučnou a zajímavou publikaci o historických kořenech této neútěšné situace muslimských žen.
Ibn al-Djauzi: Kniha pokynů pro ženy (Kitab ahkam al-niša).
Ibn al-Djauzi (1116-1200)byl bagdádský učenec a jeden z významných komentátorů koránu. Jeho interpretace hadith, (tradované výroky Mohameda), se diskutují ještě dnes. O postavení žen v arabské společnosti z počátečních dob islámu je doloženo velmi málo, ženy se na veřejnosti ukazovaly jen při slavnostních příležitostech. Pokyny jsou jakýsi návod, jak se stát ideální muslimkou. Kniha obsahuje jak instrukce o náboženských rituálech , tak i obšírné praktické pokyny pro každodenní život. Každá dobrá muslimka se musí řídit pokyny božskými a – mužskými. (Rozdíl je často skoro neznatelný.) Všechny povinnosti muslimské ženy, ať jde o obřízku, (aby neholdovala homosexualitě a rozkoši), vyměšování, menstruaci, pohlavní akt ("řádná žena má vědět, co muž požaduje a vyhovět mu"), rituální omývání atd. jsou popsány velmi podrobně. Podle těchto instruktáží se žádná řádná žena nemohla dopustit chyb.
Autor odůvodňuje každý příkaz a zákaz nejprve islámskou tradicí, cituje islámské učence, korán a hadithy a doplňuje svými zkušenostmi a názory ze života a obyčejů svého kmene.
Korán a jeho poselství se obrací stejně na muže jako na ženy.
Náboženská rovnoprávnost žen, daná koránem, se nedá popírat, a tak ji i autor musel, chtě nechtě, uznat. Minimálně. Stačí mu, když se muž a žena střídavě a rovnoprávně ráno navzájem budí k ranní modlitbě. Tím horlivěji důrazňuje mocenská práva muže, jeho absolutní kontrolu nad životem "svých" žen – hlavně nad jejich sexualitou. Pohlavní život je jen věc muže a jen on má na starosti, aby jeho ženy a dcery byly šťastné. V mnoha otázkách se autor neohlíží na korán, často se dostává do přímého rozporu s jeho zákony, např. – podle něj nesmí ženy opustit dům, přesto, že korán jasně nařizuje, aby rovněž ženy navštěvovaly mešitu.
"Die Zeit", známý kulturní týdeník, nazval tuto historickou knihu odpornou, jiné listy obvinily nakladatelství Suhrkamp, že hraje do noty všem islámským patriarchům. Každopádně je to kniha zajímavá a poučná.
Další dvě vyšlé knihy – dokumentace o sexuálním životě tureckých žen a román o zakázané lásce v Saudské Arabii- referují o dnešní situaci žen v islámských zemích. Po jejich přečtení může vzniknout pocit, že se zase tak moc nezměnilo. A přece! Už vůbec existence těchto knih je nejlepším dokladem, jak se povědomí muslimských žen mění.
"So ist das, meine Schöne" (Tak je to, moje nejmilejší)
je projekt čtyř tureckých vědeckých pracovnic, které v Německu a v Turecku hovořily s asi padesáti ženami z nejrůznějších sociálních vrstev a věku o lásce, manželství a pohlavním životě. Jejich prožitky a zkušenosti jsou velmi odlišné a velmi podobné, sociální původ a povolání zde nehrají velkou roli. Slovo mají studentky, lékařky, ženy z kultury, uklízečka jako novinářka. Jak sociální pracovnice, pyšná feministka, tak i jednoduchá textilačka, která s nasazením života prosadila rozvod, hovoří otevřeně o svých potížích. Jejich problémy se moc nerozlišují. Lesbická "studovaná" se cítí stejně ponižováná a neuznaná jako transexuální prostitutka nebo lékažka nebo studentka.A všechny se cítí velmi osamělé.
Muž, milenec, manžel se v jejich vyprávění vyskytuje ve všech
variantách. Lhostejný, neznalý, sobecký až brutální, ale i plný lásky a porozumění. Sexualita jako taková, natož ta vlastní, byla pro většinu jen mlhavý pojem, svoje vlastní tělo vnímají mnohé, jak to jedna vyjádřila, "jako cizí oděv".
"Moje tělo bylo pro mne odjakživa jako cizí kostým", přiznává 21letá studentka, "jakoby moje pohlaví bylo objekt, který jim (mužům) patří…proč bylo moje pannenství pro druhé tak důležité", ptá se a přiznává, že to nikdy nepochopila, a že jí to nahánělo strach. "Nenáviděla jsem všechny, kteří mně vnutily tahle pravidla, jenom proto, že jsem žena."
Jiná, 45letá zdravotnice, odpovídá krátce. "Sexualita…copak já vím, o tom nevím nic. O jakém potěšení mluvíš, on byl spokojený a já byla nešťastná…já chci být soběstačná, nikomu se nemuset podřizovat."
Lékařka, 45 let, přiznává: "já jsem vždycky myslela, že se celému pohlavnímu aktu říká orgasmus."
Mezi dotazovanými byly i ženy, které otevřeně vyžívají svoji homosexualitu, ("než aby se z ní stala děvka, tak raději lesba", otec), jiné popisují svůj těžký život transexuála, jiné se zoufale ptají – jsem muž nebo žena? – jsem opravdu herosexuální? – co je to vlastně svobodná sexualita? "V této zemi se nedá pohlavně žít, když nemáte stálého partnera", rebeluje 37letá režisérka.
Kniha je jen částí projektu o sexualitě tureckých žen. Pro mnohé účastnice bylo velmi nezvyklé, vědomě o sobě přemýšlet, o svém postavení, o svých právech. To není jednoduché. Mnohá sebrat musela všechnu odvahu. Celý projekt podporovují feministické skupiny v Turecku a v Německu. Konala se řada akcí a workshopů, dokonce i v tureckém rozhlase. A to ještě není konec.
"Romeo a Julie v říši zla"
nazval svou prvotinu Sulaiman Adonia, který uprchl z Eritrei do Saudské Arabie. Kniha o lásce, touze a pokrytecké morálce v arabské, resp. saudské, společnosti je sepsaná podle spolehlivých pravidel učebnice o kreativním psaní a najde se zde vše. Ponižování, morální a materiální mizérie válečných uprchlíků, jejich beznaděje a touhy, a pak láska, zakazovaná, zatajovaná a dobrodružná. Mladý Hasan nenávidí tuto bohatou a krutou zemi mužské nadvlády a neviditelných žen pod černou abájou. Ženy jsou nedosažitelné, muži si našli náhražku a oddávají se bezuzdně homosexualitě. A pijí. K úžasu naivního Hasana si i zde našli náhražku za zakázaný alkohol. Parfémy. Pijí se parfémy. A tak Hasan sní o návratu a stýská se mu po matce.
Vše změní malý lísteček papíru, který mu jednou padne pod nohy. Vyznání lásky jedné té tajemné neviditelné. A k dovršení romantiky – růžové střevíčky, má se koukat po růžových střevíčkách. Tak je pochopitelně objeví a začíná řada riskantních, romantických a nebezpečných setkání, velká láska nezná překážek. A tenhle závoj, ten neproniknutelný černý hábit, ten poslouží v tomhle případě k emancipaci. Hasan coby žena, pod neforemným hábitem se může setkávat se svými růžovými střevíčky. Vlézt dobrovolně po ten černý příkrov – jaký to důkaz lásky!
"Pod závojem bylo strašné horko, nemohl jsem dýchat, jakobych vězel v černém smrdutém výtahu. Chtělo se mi řvát o pomoc, strhnout ten černý příkrov z obličejě." Chrabře to vydržel. Celých šest měsíců.
Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až…Až Hasana jednoho dne jeden odmítnutý "milenec" udál morální policii. Hasan je zatčen a vyhozen ze země.
Kniha není žádné veledílo, dá se číst "na přeskáčku", ale mne zaujala hlavně postava dívky Fiore. Jaká odhodlanost a vytrvalost. Je to vlastně emancipovaná žena, žena, která prosadí, co chce. Celý ten zamotaný a trošku klopýtavý příběh je jakási pohádková parodie na prolhanou morálku radikálního islámu, a zároveň naivně a nelítostně podtrhuje její středověkou směšnost. A takových Fiore je v arabských zemích stále více.
Muslimské ženy dostávají tvář, odhodlaně se prodírají na veřejnost, nemíní i nadále mlčet a schovávat se. Většinou jsou to nepatrné zprávičky z islámských států, které se objeví v západním tisku a často v záplavě různých jiných katastrof a senzací rychle zapadnou. A přece se nedá přehlédnout – muslimské ženy se mobilizují a organizují. I ty
nejponíženější a nejubožejší nacházejí "svůj " hlas. Jsou to takové "malé revoluce", často bez velkého ohlasu. Jedna taková neviditelná hrdinka žije třeba na Filipinských ostrovech. Liza Maza,
sociální pracovnice v Manile, pracovala nejprve ve slumech. Brzy se z ní stala ohnivá bojovnice proti byznysu s ženami, prostituci a násilí. Dostala se až do parlamentu, a tam pokračuje dále ve své hrdinské práci, přestože je ohrožována a denně riskuje svůj život.
Bohaté manželky a dcery v Emirátech a Saudské Arábii takové riziko neznají. Dolary jejich manželů neznamenají rovnoprávnost, ale jsou nepřímou pákou, jak se k té vytoužené svobodě přece jen dostat. Krůček po krůčku. Za peníze je všechno, takže i ta rovnoprávnost, i když v arabské verzi. Dnes mohou ženy a dcery olejových magnátů studovat na prominentních universitách, to již patří k povinné reputaci. Ale co pak? Konzervativní vahhabistiský islám nestrpí ženy ve veřejném životě. Nesmí si sednout ani za volant, ani vedle mužů do parlamentu. A tak se vydaly "pěšky", pod šátkem, a mnohé už došly pěkně daleko.
V Saudské Arabii jmenoval král Abdullah do funkce zástupce ministra výchovy a školství první ženu. Nura al-Faies je odpovědná za vzdělání žen. Nová viceministryně studovala sociologii a pedagogiku na universitě v Riadu a v mormonském Salt Lake City, USA. Není žádná výjimka, více než dvě třetiny diplomovaných v Saudské Arabii jsou ženy. Až doposud je to pro ně těžké svoje how know uplatnit ve veřejném životě, a tak většina z nich podniká, nebo dělá kariéru v tolerantnějších emirátech.
K těm odvážnějším v zemi patří čtyři mladé hudebnice. Založily rockovou skupinu "The Accolade", a už tu byla "malá revoluce". "My respektujeme naši zemi", prohlašují sice, ale otevřeně a nebojácně pějí o lásce, šťastné i nešťastné, o mužích, a k tomu ještě anglicky. Všechno začalo v garáži a v internetu. Je to absurdní, tyhle dívky nesmí normálně bez mužské benevolence ani pípnout, a ony hned vyzpěvují v rockovém rytmu. Díky internetu. Jsou dnes velmi populární, přesto, že provozují "dekadentní" muziku, která je v Saudské Arabii téměř na indexu.
Arabské ženy a dívky, kterým se podařilo prorazit na veřejnost a pozvednout hlas, dobře ví, že jejich "svoboda" stojí na vratkých nožkách, a proto přísně dodržují pravidla hry a neprovokují establishment. Pro Dinu a její muzikální kolegyně jsou drogy, cigarety, alkohol naprosto tabu.
"Respektujeme naši tradici" zdůrazňují. Pro začátek chtějí hrát jen "jams for ladies only", jejich deviza – nic se nesmí přehánět! Potají sní o veřejném koncertě. Možná v Dubaji.
Zcela jiné problémy má v Saudské Arabii jiná dívka. V malém arabském městečku bojuje osmileté dítě o svou svobodu a proti sexuálnímu zlořádu.K tomu potřebuje ona a její matka velkou statečnost. Otec prodal svoji dcerku šedesátiletému muži. Nic nezvyklého, věková hranice pro "provdání" dětí neexistuje, emancipace nepřekračuje určité sociální hranice. Matka sebrala všechnu svoji odvahu a obrátila se na soud a žádá rozvod. Nyní se její advokát a "manžel" navzájem ohání koránem a Mohamedem. Mezitím se do toho vložila i Národní organizace pro lidská práva. Soud žalobu nejprve odmítl.
Dále na Arabském poloostrově. V Abu Dhabi se v minulém listopadu konala konference Arabské ženské organisace (AWO). Každé dva roky se setkávají prominentní manželky arabských politiků a probírají ženskou problematiku. Výsledek není moc valný. Byl to druhý sjezd této organisace, ale tentokrát bylo téma brizantní a aktuální – šance a práva arabských žen. Pořadatelky pozvaly velmi kompetentní referentku, mladou vědeckou pracovnici z Jordánska, která už byla za svou vědeckou práci na universitě v Ammanu odměněna. Maria Akdim spolupracuje na projektu pro chudé muslimské ženy, který by jim chtěl poskytnout podporu a minimální vzdělání, aby si mohly najít práci a žít samostatný život. Její vystoupení rozvířilo stojaté vody obvyklého jalového řečnění.
" Problém spočívá v tom, že pro ženy stále ještě existují normy a zákazy, práce (veřejná) je hanba….Muži a ženy nesmí mít kontakt, dokonce se ženám zakazuje pracovat. Je zde spousta věcí, které se musí změnit," rozhorluje se mladá badatelka.
"Většina studentů nemá o právech žen ani páru. Na vedoucích místech ženy neuznávají. Tak nám zbývá jen jedno – musíme se prosadit".
"Nikdo se neodvažuje otevřeně pojmenovat opravdové problémy arabských žen, vraždy, výprasky, šaríja, izolaci, negramotnost", neudržela se jedna z účastnic. Ostatní opatrně přikyvují, některé skryté pod černými přehozy. "Ale něco se přece hýbe", namítá mladá aktivistka z Maroka. "First Ladies obětují tři dny svého času, to je dobré znamení", dodává s úsměvem. Ona sama se chce stát ministryní. Její plán není tak nemožný, jak by se zdálo. Nedávno byla pouštním arabském státě Mauretánie jmenována žena do funkce ministra zahraničí. 40tiletá lékařka se nebojí žádné mužské nadvlády, ani islamistů v zemi, ani nenávistných kázání v mešitách. Zase jedna "tichá" hrdinka.
Hostitelka kongresu v Abu Dhabi, šejcha Fatima bin Mubara, přísná muslimka, černá abaja, černý šátek, maska, je ctěná a oslavovaná jako "matka Arabů". Už po léta se neúnavně zasazuje o lepší šance muslimských žen. Číst a psát se naučila, jako většina z jejího kmene, až v pozdním věku. A dnes? V Emirátech studuje na universitě více než 50% žen. To je především její zásluha.
Opravdu se něco hýbe – v minulých dnech byla v Saudské Arabii otevřena první společná universita pro muže i pro ženy. "Technickou universitu krále Abdullaha" navštěvuje mezitím už 15% ženských studentů. Gratulujeme.
Revolučním a ohnivým proslovům těch vyvolených naslouchaly v přepychovém Palace hotelu ještě jiné ženy. U dveří se tísnily hubené a udřené ženy z personálu, většinou z Filipin, Burmy, Indie. To jsou ty moderní otrokyně. Bezprávné, nevzdělané, ponížené, vydané na pospas svým bohatým zaměstavatelům, denně mláceny, znásilňovány. Tak mají islámští mačové zase ženské, kterým mohou bezvýhradně vládnout. Těch si horlivé emancipátorky neměly čas ani všimnout.
Další "tiché" hrdinky bojují na jiných, daleko neúprosnějších frontách.
Keňa, násilí, prostituce, hlad, beznaděj. Mladí žena v šátku věřících muslimek se rozhodla vystoupit proti drastickým válkám a mužské krutosti. Aktivní pacifistka Dekha Ibrahim Abdi sezvala všechny šéfy znepřátelených klanů, náboženské a kmenové vůdce, podnikatele a byznysmeny, posadila je k jednomu stolu a přiměla, aby si navzájem naslouchali a komunikovali. Pro africké poměry nevídané. Matka čtyř dětí nepolevila. Podařilo se jí založit Komité míru a vybudovala informační síť, která zprostředkovává v různých konfliktech. V roce 2007 jí byla udělena alternativní Nobelova cena.
Pakistán. Terorismu, násilí, středověké tradice. Narodit se v této zemi jako žena, to znamená jen utrpení. Jedna z nejbrutálnějších tradic mezi paštunskými kmeny je tzv. "swara", brutální způsob, jakým znepřátelené kmeny řeší svoje hádky. Jednoduše se to "vyrovná" mladou dívkou, ti "uražení" mají právo si jako odškodnění vybrat libovolnou dívku z nepřátelského klánu. Věk nehraje roli.
"Dívky jsou zboží, tak se s nimi jedná, žádná práva, žádný respekt." Režisérka Samar Minallah zná dobře život paštunských žen, pochází z jejich středu. Po studiích v Cambridge se rozhodla dát těmto němým mučednicím tvář a hlas. Začíná s nimi a o nich točit filmy. Dovídá se neuvěřitelné. Ženy platí a trpí za zločiny mužů. Jsou prodávány do strašného otroctví. V 21. století.
– Doufám jenom, že má dcera zemře, dříve, než mi ji vyrvou a pošlou do pekel – matka hledí strnule do kamery. "Mučí mne na duši i na těle", říká jedna nešťastnice v jednom z filmů.
"Pochopitelně ji budou ponižovat, trápit, je to přece cena za smrt mého syna", vysvětluje lhostejně jeden kmenový stařešina.
Takové a jiné věty rozhořčují mladou bojovnici. Jistě, oficiálně je swara zakázaná, ale když se jedná o vlivného klánového bose – který soudce by se odvážil poptat se podrobněji. Mladá žena se nenechává zastrašit. Má mnoho nepřátel, je zasypávaná anonymními hrozbami, že se jí povede podobně, jako jejím "hrdinkám", jestli nepřestane očerňovat vlastní kmen.
Rovnoprávnost žen – to byla a stále ještě je hudba budoucnosti. Vyžadovat "svoje" práva – to chce odvahu. Ženy musely být odjakživa odvážné, ať bojovaly za svoje politické hlasovací právo, nebo za tak banální právo jako jsou kalhoty. Ženy a kalhoty. V Súdánu je ročně zbičováno 10 000 žen, protože se odváží vlézt do kalhot. Jedna odvážná novinářka se rozhodla prosadit svoje právo na džíny dokonce před soudem v Khartumu.
"Nic špatného jsem neudělala. Chci aby se lidé dověděli, co se zde denně děje." Studovaná muslimka pracuje v tiskové centrále UN v Súdánu a pravidelně pranýřuje diskriminaci žen a dvojakou morálku islamistů v Súdánu.
Pozor, žádné divení a rozhořčení! K lepší informaci doporučuji jednu malou knížečku , která vyšla v Itálii v nakladatelství Mondadori v roce 1989.
Lara Cardella: "Volevo pantaloni" (Chtěla jsem kalhoty). Místo děje Sicílie, autorka, nar. 1969, popisuje vlastní tragický boj o kalhoty.
