Zcela náhodou jsem ve své knihovně znovu objevila sborník životopisů o ženách, které změnily svět. Nejsem odbornicí na feminismus a do ženských problémů jsem se nikdy moc nepletla, ale tentokrát, možná právě pod vlivem toho tureckého filmu, jsem se do knihy začetla. Moje rozhorlení chladlo a moje naivní přesvědčení, že my jsme to popadly zcela jinak, nějak mizelo. Jistě, byla to jiná doba, za 200 let se mnohé změnilo, ale osudy všech odvážných žen, které se odmítaly svůj ženský úděl, zůstaly stejné. Naše prababičky byly tehdy právě tak ponižovány, byly právě tak bezprávné a bezmocné oproti mužské dominanci, jako naše muslimské sousedky dnes. My dnes tuto bezmocnost prostě nemůžeme pochopit. Proč s tím nic nedělají, přece…Nám to trvalo více než 200 let, 200 let ponižování, bojů a porážek, než jsme se doklopýtaly, kde jsme dnes. Krutost muslimských rodin, s jakou se vypořádávají s rebelantskými dcerami a sestrami nás všechny právem rozhořčuje, ale – jak na tom byly naše prababičky?
Stačí se jen maličko poohlédnout nazpět. Měly jsme, a bohužel ještě máme, stejný problém a stejný úděl – žena je tvor podružný, muži podřízený – a máme i stejný cíl – právo na sebeurčení, počínaje právem na svobodu pohybu, vzdělání, povolání, prostě osobní svobodu, až po právo volební. Všechno odjakživa jen a jen mužské vymoženosti. Žádný muž se nevzdá své moci dobrovolně. Evropské ženy musely dobývat svá práva těžce, krůček za krůčkem, stejně jako dnes muslimské ženy. Byly uráženy a haněny jako děvky, podivínky, nestvůry, mužatky, bláznivé staré panny, stejně jako muslimské ženy, které jsou rovněž, jakmile zvednou hlavy, považovány za děvky a nesvéprávné bláznivky. Tuto zkušenost musely udělat všechny bojovnice za práva žen, ať muslimky, křesťanky nebo socialistky.
Žádná žena nesmí žít sama pro sebe, sama sebou, nýbrž jen pro druhé,
každá žena musí zavčas pochopit, že nepatří sama sobě,
žádná řádná žena neukazuje své pocity, atd.
bylo po celá staletí vtloukáno do hlav všem mladým dívkám v ‚civilizovaném‘ svět, a která nešťastnice to nepochopila, měla problémy. A byly mnohé, které to pochopit nechtěly. Ty měly také velmi rychle problémy a byly už odjakživa umlčovány a kroceny nejrůznějšími metodami a argumenty, které v principu nebyly moc odlišné od trestných akcí proti odbojným muslimským ženám dnes.
„Proč mají chlapci všude přednost“, mudrovala anglická dívenka Mary Wollstonecraft,*1759, proč mají jen muži svobodu. Ah, utěšuje ji matka, trošku trpělivosti a všechno přejde. Trpělivost ji přešla brzy, již v roce 1792 vyšla její vášnivá „Obhajoba ženských práv“, která jí přinesla neblahou slávu, nenávist a přizvisko ‚hyena ve spodničce‘. Opovážila se zvednout oči do mužských výšek a veřejně prohlašovala, že žena má být společnicí svého muže, ne jeho otrokyní a musí mít také právo na vzdělání.
„Ženy mohou studoval lékařství a být dobrými lékaři, mohou studovat práva a angažovat se ve veřejném životě…“ Nevídaná troufalost! A k tomu ještě nemanželské dítě! Statečná bojovnice byla brzy psychicky na dně. Skočila do Temže, byla zachráněna a umírá 39let mladá.
Ještě po stopadesáti letech byly ženské studentky mediciny ponižovány a jen trpěny, jelikož -vědecky dokázáno – ženy mají menší mozek a menší inteligenci. Jeden profesor v Zuerichu uvažoval, jak je možné, „že jeho ženské studentky přesto rozumí, co on jim vykládá, ale – proč se vlastně nevdaly?“, byl závěr jeho úvah.
Právo na vzdělání! Nedostupné výšiny mužské arogance. To byl tvrdý boj, který vyžadoval tvrdé a sebevědomé ženy.
„Buďte pyšné a sebevědomé, mohou vás trestat, ale nikdo vámi nebude opovrhovat“, povzbuzuje ženy spisovatelka Hedwig Dohm, *1833, která se nebojí ničeho a nikoho, napadá panáčky, profesory a dokonce i doktory. Přezdívali ji proto ‚banditka‘.
Skutečnost byla jiná. Poslušnost, sebezapření a disciplina – tresty a drezusa.
„Tisíckrát jsem si tehdy přála umřít“, vzpomíná později Annette von DrosTe-Huelshoff, *1797, když ji, kdykoliv rebelovala, strčili do postele. Naučila se mlčet. Samostatnost se nepřipouštěla, ale trestala.
Jediný cíl ženské existence byly vdavky a jejich život řídil neúprosný zákon – neposkvrnit rodinnou, tzn. otcovskou, čest. Tehdy se tomu říkalo ‚žádný skandá’l. Takže i naše prababičky fungovaly jako záruka mužské cti.
Floru Tristan,*1803, její manžel postřelil, když ‚zneuctila‘ jeho čest. Nejen, že ho opustila, ale ve svých publikacích obhajovala právo na rozvod. Při přelíčení proti vraždícímu manželovi stála před soudní stolicí vlastně ona, ostouzená jako nestydatá a nemorální.
Nemorální byla v očích své rodiny i spisovatelka George Sandová,*1804.
„Doufám, že neuvidím jméno, které nosím, na deskách téhle knihy“, hrozila se její tchýně a její nakladatel jí doporučil – „nepište knihy, mějte děti!“.
Nemorální byla i Florence Nightingale,*1820, která zavrhla počestnou ženskou nudu, klavír, bály apod. a rozhodla se pracovat, a ještě k tomu ve špitále. Rodina ji zapudila.
„Mamá byla zděšená..jak jsem ji zklamala, to je k nevíře, nejsem žádný vrah, abych ničila její štěstí.“
Snad nejradikálnější řez dokázala Lily Braun,*1865, dceruška z lepší rodiny, která se už od útlých let bouřila proti i nesmyslnému drillu. Těsně před svou konfirmací přinesla faráři svoje osobní vyznání víry:
„Nevěřím v Boha, nevěřím, že stvořil v šesti dnech svět…já věřím více vědě než pohádkám ve Starém Zákoně…“
A byl tu skandál, (v muslimské verzi poskvrnila rodinnou čest). „Moje dobré jmého“, sténal otec-generál.
„Já se musím zastřelit. Tuhle hanbu nepřežiju.“ (Budiž mu připsáno k dobru, že nechtěl, jak by to udělal řádný muslimský otec, sprovodit ze světa dceru.)
Později hrozí otec opět sebevraždou, když jeho dcera uveřejníla článek o socialistickém a feministickém hnutí. Lily musela rodinu rovněž opustit..
Podobné osudy měly další a další, které se odvážily za hranice dovolené a schvalované svobody. Vzpoura se neodpouštěla. Nejhůře byly trestány pochopitelně ty, které si dovolily fušovat mužům do politiky. Jedna z nejodvážnějších byla Germaine de Stael-Holstein *1766. Madam nedbala na žádné konvence, jak v toaletách, tak v chování. To by se dalo přehlédnout, ale ona byla ještě ke všemu velmi elokventní a bezohledně se zasahovala do politiky. Tohle nemohl Napoleon Bonaparte, který byl tehdy hlavou státu, naprosto vystát.
„Tahle ženská je smolař, vždy přinese jen něco nepříjemného“, hromoval, a jestli té politiky nenechá, vykáže ji z Paříže. Vykázal ji a ona se ‚pomstila‘ románem, kde očerňovala instituci manželství a propagovala právo žen na volnou nemanželskou lásku:
„Budu tě milovat dva, tři roky a potom naplním svůj dům chladem a lhostejností a půjdu jinam… Ty ale se musíš s touto ponižující situací spokojit….To je nespravedlivá smlouva, proti každé lidskosti“, protestuje madam a hned přechází do politické dimenze:
“ Je zcela nesmyslné věřit, že se národy dají násilím přinutit k politickým změnám…naše svědomí vyžaduje svobodu a spravedlnost.“
Takové kacířství od ženy-spisovatelky polekalo mužské mocipány. Je jasné, s touhle mužatkou něco neštimuje, je nebezpečná a musí se přinutit k mlčení. Naháněla strach i uznávaným velikánům, jako byli Friedrich Schiller („Je to ženský fenomén“), a Johann Wolfgang Goethe, kteří se jí na dálku vyhýbali. Madam má i nadále zakázanou Paříž, její rukopisy zničil Napoleon osobně. Do Paříže se vrátila až po jeho smrti a nálepka ‚nepohodlná a nemorální‘ jí zůstala dodnes.
Rok 1848 mnohé změnil. Ženy se přiučily, staly se odvážnější a bojovnější. Nestačilo jim už jen jejich pero, neprosí, žádají. Vyžadují právo na studium a právo volit. Mužsky svět je v šoku! Nemožné, míní dokonce i socialisté, revoluce byla čistě mužská záležitost. Co si to tyhle nespokojené ženské dovolují!
‚Všechny staré panny – spojte se‘, navrhuje nějaký mužský vtipálek. Ne, s mužskou podporou se nedalo počítat.
„Žádný z těhle pánů se o bezbranné ženy nezajímá“, ženy se musí udělat pro sebe a naučit se bojovat. Spisovatelka Louise Otto-Peters,*1819 začala vydávat jeden z prvních časopisů pro ženy, který měl ženy organizovat a informovat.
„Účast žen ve státních záležitostech je nejen jejich právo, nýbrž jejich povinnost“.
To byla politická provokace a nemohla zůstat bez následků. Po obvyklých šikanách byl list zakázán. To nestačilo, muži dostali strach. Ty ženské zvedají moc hlavy, a tak pro jistotu zakázali všem ženám jakoukoliv redaktorskou činnost. Pozdě.
Další a další se nezadržitelně draly do mužských domén. Jejich osudy byly všechny více méně tragické a pohnuté. Od anglických sufražetek až po německé socialistky. Za všechny může mluvit osud Rosy Luxemburgové, která byla zavražděna, nejen jako komunistka, ale i jako žena. Jejich osudy ukázaly zcela jasně, že my ženy s mužskou podporou počítat nemůžeme. Žádný král neodloží žezlo dobrovolně. To platí až dodnes a pro všechny ženy. Muslimské občanky se to musí bolestně učit. A my, zdánlivě rovnoprávné ženské, si můžeme až tehdy vydechnou, až se při rozdělování funkcí a vlivných pozic bude diskutovat o mužských a ne o ženských kvótách .
