Do zasedacího sálu napochodovalo za všeobecné, zdvořile ironické asistence žurnalistů a starých poslaneckých mazáků, všech patnáct kandidátů Pirátské strany. Víc jich ani po ruce nemají. Noví poslanci, odžínovaní mladíci, hned otvírají své nářadíčko a už jim prsty jezdí po klávesnici. To jim dává jistotu vůči novinářům, digi-svět je jejich terén, politika je pro ně ‚terra incognita‘. Všechno je nové, i ten pocit – lidé nás berou vážně. Nic jim nevadí, že o jednotvárné politické dřině nemají ani páru. (Mnozí si museli nechat vysvětlit, co je to ta ‚frakce‘.)
Hned první otázka senzacechtivých pisálků je studeně poleje.
„Kde nechali ženy?“ Bez odpovědi. Všichni přece ví, že ‚hackařina‘, (většina z nich pochází z tohoto ambiente), není nic pro ženské, a jednu tu přece máme.
Volební úspěch Pirátské strany příjemně a neočekávaně oživil jinak nudné volby do berlínského senátu. Noviny všech barev se přednánějí v dohadech a teoriích, jak to tenhle houfeček outsiderů a provokatérů dokázal, kde na to vzali odvahu a hlavně disciplínu.
Nejvíce se spekuluje o tom, proč je vlastně lidi volili. Že by jen samí computerfreaks? To by se politikům líbilo nejlépe, nemuseli by špekulovat, kde se stala chyba. Jenže k Pirátům ‚přeběhli‘ voliči ze všech partají, jak od Zelených, tak i od Sociálních a Křesťanských demokratů, takže tahle výmluva nefunguje. Nakonec se všichni pohodově shodli a vinu nastrčili na frustrované a lehkomyslné voliče, kteří, jak mnozí věřili, nevěděli, co se svým hlasem. Kancléřka Merklová povrdila:
„Klasický protest.“ Proti komu nebo čemu už neupřesnila, ale političtí profíci se zklidnili. Tak se o tom dále nemusíme bavit. Ale měli by.
Už skoro zapomněli, jak začínali před lety Zelení. Podobně. Také oni chtěli dělat politiku jinak, protestovat proti politiskému establishmentu, zůstat v kontaktu s voliči a přednostně zastupovat jejich zájmy. Co z toho ještě zůstalo? Jejich tehdejší programové trháky, atom, kyselý déšť a další si už dávno přivlastnili konzervativní partaje. Dále se moc nedělo. Zdá se, že všechny ‚levé‘ strany usnuly. Jejich členstvo zestárlo a mladí se jim, jak sborově naříkají, nějak vyhýbají. Nikdo z nich si nepřipustil, proč. Zřejmě jim ušlo, že nám nastala doba digitální.
Tihle Piráti přišli právě včas. Jsou mladí, jsou plni elánu a kreativity. Mají jiný přístup k problémům, jiný životní pocit. Zastupují internetovou generaci 16plus. Musím přiznat, že i pro mne je tahle iPod-mládež těch věčných ‚ťukačů‘ často záhadou. Nikdy nebyl rozdíl mezi generacemi tak výrazný, jak mezi dnešními 16ti -18tiletými a tou předchozí generací dnes 40tiletých.
Piráti a jejich vrstevníci se narodili do jiné společnosti. Vědí, že už nikdy nebude dost práce pro všechny. Nedůvěřují ani starým partajím, ani odborům, neočekávají žádné doživotní záruky, houpou se z jednoho pracovního místa do příštího, pro ně je jistá jenom nejistota, spolehlivý je jen „jejich“ diditální svět.
A že nemají bázi? Že za ně nedemonstrují desetitisíce? Tyhle námitky bezradných politiků jen dokazují, jak cizí a nepochopitelná je pro ně generace jejich nejmladších. Mám podezření, že jediný styčný bod je věta – neseď před tím pořád -(míněn notebook)- kazíš si oči – a tím to hasne. Jinak by totiž bylo jasné, že Piráti svoje věrné mají, ne na ulici, ale v síti.
S čím se vlastně Piráti ve volebním boji vytasili, že to tak zabralo. Nic nového. Stranické programy odmítají, příliš svazují a brzdí a to je neslučitelné s dynamikou digitální společnosti. Udávají jenom směr.
Žádná censura, bezmezný přístup ke všem informacím, transparentnost a právo na aktivní účast v politickém rozhodování, modernizaci autorských přáv v internetu. Starší politická veřejnost musí vzít na vědomí, že proběhla, probíhá digitální revoluce a to nemůže zůstat bez následků.
„Přál bych si, abysme byli něco jako opraváři, zlepšovatelé politického provozu“, říká jeden z nich.
Na přesných cílech se neshodli ani na prvním sjezdu strany v minulém roce. Ještě ne, ale objevily se první pokusy o rozšíření programu mladičké strany. Třeba podpořit novátorské sociální reformy, jako je zavedení základního platu pro každého.
Jejich požadavky se zdají často nerealistické, ale – vedlo se Zeleným s jejich ekologickým bojem jinak?
Piráti si dnes dobře uvědomují, že se od nich očekává více, než internet bez poplatků a hašiš bez omezení a jejich voliči zase ví, že jsou věci v jejich programu, které jsou prostě nereálné, aspoň nyní. Svůj hlas jim dali z jiných důvodů.
„U nás máme spoustu lidí s obrovskými kreativními schopnostmi“, upřesnil jeden z těch patnácti novopečených poslanců a jeho kolega dodal:
„Já myslím, že země potřebuje něco jako konstruktivní kritičnost, aby se daly řešit budoucí problémy.“
A o to jde. Dnes není včera a v politice nemá nostalgie, i ta nejkrásnější, co dělat. A je na čase, aby se i ti etablovaní politici odhodlali pořádně užívat internetu a nenechávali to jen na svých asistentech. (Není to dlouho, kdy se v německých úřadovnách zaměstnanci-padesátníci a starší nemuseli učit zacházet s PC.) Pak mnohé pochopí a ušetří si hodiny diskuzí, ‚proč ti Piráti, a co se v tom dnešním světě a s voliči vlasně děje‘.