Nikdo vlastně neví, proč by měli být najednou tak milovaní. Týdeník židovské menšiny reagoval s hořkým údivem. Dvě světové války na hřbetě, genocidu, diktatury všech barev – to že má být receptura na světovou oblíbenost? Media uvažují spíše střízlivě a snaží se vyjmenovat ty nejpravděpodobnější důvody těhle neočekávaných veřejných sympatií.
Jistě, jsou zde i důvody ke chvále. Berlin je bez pochyby nejpopulárnější metropole v Evropě, německá ústava a soudnictví jsou příkladné, dvojhlasý volební systém se osvědčil, federální struktura funguje prima, lidská práva se respektují, ministr zahraničí je homo, ministr financí se pohybuje v invalidním vozíku, sociální systém pracuje, kancléřka je světově obávaná, ale respektovaná, všeobecně se zachovává disciplina a pořádek. Německo se, řekla bych tak nějak mimovolně, dostalo do předních řad v EU, a to se pozoruje jednak se svraštělým obočím, a jednak se zase od Německa očekává větší rozhodnost a angažovanost. Magazin Economist píše:
Německo nebere svoji vedoucí roli v Evropě na vědomí, ale protože už dávno tuhle pozici má. Tak prosím, konec s těmy vytáčkami, Německo se nesmí tvářit jako velké malé Švýcarsko, ale konečně šéfovat.
Zdá se, že němečtí občané se nijak mocně necítí, a že do té nadvlády spíše moc chuti nemají. I nadále je souží jejich starý problém, nekonečně diskutují, co je vlastně to němectví, a pořád nenacházejí ideální řešení. Cítí se doma všude, jenom ne doma. To jim zůstalo z jejich minulosti – velikášství kombinované s komplexy méněcennosti, což mimo jiné ztěžuje i jejich poměr k migrantům. Dnešní Německo je přistěhovalecká země a tihle chtění i nechtění noví Němci změnili strukturu země a otřásli systémem tradičních hodnotí. Stali se německými občany, ale nejsou Němci, na rozdíl od tzv. Bio-Němců. Tak popsal situacl německý spisovatel s nigerskými kořeny Ijoma Mangold a toto trefné označení převzal od jednoho německého politika tureckého původu. Pro mne je to uspokojivé řešení, protože původní národnost se nikomu vzít nedá.
V téhle zemi už dávno nemusí být každý, kdo mluví německy perfektně rodilý Nemec. Definovat, co je dnes ještě německé, a kdo je Němec, je vlastně nedefinovatelné. Ti bio-Němci, hlavně ti starší, si na novou pestrou populaci ve své zemi zvykají pomalu, což často vede k nezvyklým situacím. Některé nepostrádají jistou komičnost, jíné zaměstnávají a vytáčí pedagogy, historiky a psychology.
Kámen úrazu a opravdu problém je přístup k stěžejnímu tématu německých moderních dějin, k holokaustu. Mladí přistěhovalci, hlavně z asijských zemí, jsou sice často i němečtí občané, ale nesdílejí s těmi bio-Němci jejich temnou minulost, nemají mezi svými předky žádné ‚pachatele‘, tudíž odmítají zabývat se nějakým vražděním Židů. Ve škole proti tomuto tématu rebelují a povinné návštěvy KZ-památníků neberou vážně. Tohle krvavé téma je jim, na rozdíl od nás Evropanů, velmi vzdálené a jednoduše neví, co si o tom mají myslet. Podobný problém mají také Židovské obce s Židy, kteří se přistěhovali z Ruska. Jistě je správné, že musím znát dějiny země, ve které jsem doma, ale ve školách se při výuce o holokaustu zřejmě stále ještě očekává jakási osobní zaangažovanost, potrefenost, kterou tihle mladí z mimoevropských zemí absolutně nemohou chápat. Je to opravdu problém, a dost je i chápu.
Nedávno vyšla knižka hovorů s mladými spisovateli neněmeckého původu, kteří jsou němečtí občanéi, i když ti nebiologičtí, a tak se také cítí a žijí. Většina z nich se v Německu narodila nebo přišli s rodinou již jako malé děti. Jejich příběhy jsou různé, ale jedno mají společné – německý jazyk, který brzy nahradil původní mateřštinu. Většina z nich prožila celý život v Německu a nic vlastně neukazovalo na jejich ‚cizojazyčný neněmecký‘ původ. Přesto byli a jsou vnímáni jako ‚odjinud‘. Jednou to byla barva pleti, jak si to protrpěla Elisabeth Blonzen, která zdědila africké kudrlinky a jako dítě si vášnivě přála žlutou čepici, aby je skryla a“konečně bych byla blonďatá“. Nakonec to i s těmi kudrlinkami a tmavou pletí dotáhla až na uznávanou herečku. Jindy pronásledovalo cizokrajné nevyslovitelné jméno svého majitele už od školních let. Spisovatel Nicol Ljubic, s jugoslávským předky, po kterých zdědil tohle jméno, musel neustále svoje jméno slabikovat a píše:
“ Neustále se to opakuje, znovu a znovu, po celé roky. Vy ale nejste odsud, gel? To vypadá na Balkán. Vy ale mluvíte dobře německy! Jak dlouho jste už v Německu?…Když předčítám ze svých knih, (dostal několik literárních cen, pozn aut.), bývám často tázán, jestli je píši sám nebo mi někdo pomáhá. Píši sám, němčina je bohužel jediný jazyk, který ovládám a jsem ode dne mého zrodu německý občan.“
Nejinak se vedlo i spisovatelce maďarského původu s exotickým jménem – Zsuzsa Bánk. Na svoji rodnou si zemi vůbec nepamatuje. Tohle jméno z ní udělalo specialistku na maďarské problémy,
„definitivně přiříznutá do formy emigranta, jsem Maďarka, zůstanu věčně Němka s maďarskými kořeny, …která kupodivu mluví bez akcentu, žádný Piroška-dialekt…“
Zsuza Bárt je přikovaná do role Maďarky z povolání. Když v Budapešti vyjdou antisemité do ulic, když bahno zaplaví nějakou vesnici, když maďarská vláda změní zákony, jistojistě bude druhý den pozvána na nějaké symposium, kde za zvuků čardáše musí vysvětlit své maďarské stanovisko.
Ústřední téma jejich příběhů je německý jazyk. Ten sehrál sehrál v životě nových německých občanů obzvláště kritickou roli. Jazyk byl důkaz jejich příslušnosti k této zemi, žádná samozřejmost, o své místo v zemi a v její kultuře museli , zápasit.
„Je to vlastně taková sladká tragédie, když poznáme, že právě to, co jsme si zamilovali, nám nikdy nebude patřit“, píše argentinská spisovatelka María Cecilia Barbette a cituje verše básníka Jorge Luis Borgese: „Tebe, sladká řeč Německa, tebe jsem si zvolil, tebe jsem hledal, v gramatikách, v džungli deklinací a slovníků..“.
Barbetta přišla k němectví jako slepý k houslím. V Argentině byly německé školy lepší než ty domácí španělské. Později studovala v Německu a dnes žije a píše v Berlíně.
„Člověk zůstane celý život jinomluvec a stane se z něj romantik….Chtěla jsem německý jazyk ovládnout perfektně, jaká nesmyslná opovážlivost.“ Jazyk se naučila, dokonce mu dala přednost před svou mateřskou španělštinou, píše úspěšné knihy a musí znovu a znovu zdůvodňovat, proč žije v této zemi.
„Proč vlastně nepíši španělsky? Tahle otázka mne přivádí do rozpaků a katapultuje do mé minulosti, zpět do Buenos Aires, kterou jsem chtěla nechat za sebou. Mateřská řeč pro mne znamená pevné vymezení, dané normy. Cizí jazyk, to je svoboda, nejsem vázána na žádné vrostlé formy a mohu vysloveně žonglovat slovy, nápady.“
Musí si vyslechnout nekonečné tirády o své přenádherné vlasti, každý, kdo kdy navštívil jižní Ameriku, trpí jakousi utkvělou myšlenkou, že se s ní musí podělit o své dojmy, musí ukázat, jaký je znalec tamních poměrů. A když nabídne ¨podemos hablar espaňol – není co namítnout, to rrr roloval perfektně, zůstává jediná záchrana – útěk.
Jenže útěk vždycky nepomůže. Stará vlast se nedá, drží každého aspoň jedním drápkem. „V Berlíně jsem často měla pocit, že mám v Buenos Aires jakési dvojče.“
Není sama.Pocit jakési rozdvojenosti znají všichni a ani nová státní příslušnost s tím nic nenadělá. Neodešel jsem úplně, ale také jsem úplně nedošel. Zůstává trošku zahanbený pocit loajality k zemi, kterou většinou ani pořádně neznají.
Artur Becker, novinář polského původu, zaživá občas podivné pocity dezorientace a paniky. „Kde to jsem? Jsem doma?“, a musí sám sebe ujistit, že je ted na správném místě, že jede domů, i když jinam.
Také německý novinář Andreas Schaeffer se handrkuje sám se sebou. Narodil se v Německu, má řeckou matku a německého otce a má přesto problém. Na vlast své matky nedokáže pohlížet s profesionálním odstupem. Cítí nepohodlnou a nevysvětlitelnou odpovědnost za vše, co se tam děje.
„Právě ted, kdy je Řecko zase hlavním denním tématem, ohlašují se u mne staré reflexy: doufám, že ode mne nebudou zase všichni očekávat vysvětlení, odůvodnění, proč a jak ti Řekové takhle mohou. Řejněte sám, pane Schaeffer, …?
Novinář Becker udělal sám se sebou deal. O řecké mizerii psal jen tehdy, když mohl zároveň odhalit selhání německé politiky.
Vydavatel této útlé knížečky uzavírá: „Lidé jako já se definují přívlastkem ‚migrační původ,‘ a těch je už v zemi skoro 9 milionů. Ještě si na ně zřejmě nikdo moc nezvykl a debata o ‚německé vůdčí kultuře‘ vesele pokračuje.“
Já osobně jsem jiného názoru. Kdo o to stojí, toho v této zemi akceptují a respektují. Momentálně si musíme zvykat na zcela jiné přistěhovalecké rozměry. Z Rumunska a Bulharska se do Berlína a Porúří stěhují celé vesnice. Sociální dávky a přídavky na děti, ne integrace, jsou ta kouzelná slova!
V příslušných městech tamní občané a s nimi všichni sociiální a jiní pracovníci rotují a zoufale hledají nějaké řešení. Jak se zdá, EU si vpadla do vlastních zad. Slovo integrace je zde jen na posměch. „Jsou nám tak vzdálení a integrovat se nechtějí vůbec“.
