Co Čech, to Švejk! Co Čech, to pivo! Běžné asociace na země české, kterým už po léta čelím, a které mne nervují a dopalují. Tyhle „znalecké“ úsudky svých německých a jiných přátel o české mentalitě jsem dříve komentovala s rozpačitým mumláním a úsměvem. Dnes už ne. Časy se změnily, Česko má za sebou pohnuté boje o demokracii, v EU nepatříme mezi žádné zaostalé potížisty, ale za hranicemi zůstáváme národ knedlíků a Švejka. Na Havla se už v Evropě pomalu zapomíná, na Švejka ne. Mne to dnes opravdu vytáčí, protože…protože mám neblahý dojem, že se tyhle populární a laciné představy o Česku zabetonovaly. Nejsou lichotivé a zemi moc neposlouží, ale Češi je sami, vědomě nebo nevědomě, pěstují i nadále. Smutné je, že je, z nejrůznějších důvodů, úspěšně rozšiřují i kulturní a jiné oficiální instituce. I na turistickém veletrhu ve Stuttgartu zákazníky celé roky lákal převeliký pihovatý vojím v rakouské uniformě.
Haškův román vychází v Německu v novém překladu a předmluvu napsal spisovatel Jaroslav Rudiš. Rudiš je v zemi poměrně známý, v německé mentalitě se dobře vyzná. Dnešní Německo je země moderní, uspěchaná a nesentimentální. Svoji pověstnou Gemütlichkeit, kulaťoučký životní pocit, bez hran a rohů, už dnešní hektická digitální doba dávno ztratila.
Rudiš dobře ví, že i v tomto moderním státě mnohý občas potají zatouží „po dobrých starých časech“, a proč ne? A tak ve své předmluvě pro německé publikum vykouzlil takovou pozdní českou „idylku“, i když spíše postsocialistického ražení. V zakouřené venkovské hospodě filozofuje pár chlapů nad večerním pivem a pochvalují si, jak je ten ten Švejk pro život důležitý, vždycky pomůže z každé zatracené šlamastiky, holt je to taková biblie, ještě pořád dobrá pro souženého českého človíčka.
„I ten , kdo nevěří (na Boha), potřebuje knihu, ve které jsou odpovědi na všechny komplikované otázky života“.
A takový je právě tenhle Švejk“, míní jeden stamgast v oblíbené hospodě spisovatelova otce. „Kniha je právě tak tlustá jako bible a je v ní všechno, zafilozofoval další a zvednutý půlliter to potvrdil.“
Prostě hospoda jak se patří, jak ji chceme mít, ale pozor! Pan Rudiš měl zřejmě štěstí, že ještě našel hospodu, která zůstala dosud hospodou, kde opravdu sedí štamgasti, kde se nad pivem, zdůrazňuji, nad pivem a v kouři mudruje a rozvážně přetrásají události minulé i budoucí.
Němečtí čtenáři by se měli varovat, hlavně ty starší ročníky, aby při své dovolené nehledali „ty zlaté staré časy“, protože i u těch socialisticky zpožděných sousedů už je všechno jinak. Při nejlepším najdou jen hordy opilých mladých z celé Evropy, které přilákala právě tahle laciná, znetvořená česká pivní „kultura“.
Nepopírám, že se podobná předglobální hospodská idylka dá i najít, jenže, podle mých vlastních zkušeností a různých smutných a rezignovaných reportáží z médií, jedná se spíše o relikt z dob dávných a dávnějšich. Hospody mizí, na vesnicích úplně, v menších městech zejí většinou prázdnotou. Pivní mudrlanti také někam zmizeli, vymřeli, prostě celá tahle haškovská scenérie je znetvořená, přetvořená do nepoznatelnosti. Kde jsou turisté, tam se dá něco zachránit, to jsou ty švejkovské gastronomické skanseny.
Já tyhle zakouřené hospody také postrádám. Každý rok, když se do nějakého města vracím, zase zmizel kousek minulého. Z oblíbené restaurace je neútulné bistro, nebo sešlá putyka nebo zmizela úplně. Některé podniky se snaží jít s dobou a nalákat mládež, a tak se objevují kříženci, něco mezi západním klubem a českou hospodou, jiné přešly na rychlou a špatnou masovou gastronomii. Česko není výjimka. Ve Francii, v Burgundsku a i dále na jihu, byl problém najít bistro nebo zajít jen na skleničku vína. Klasická komunikační centra, ať hospoda nebo bistro, ztratily zřejmě svoji funkci. Hlavně vesnice zesmutněly. Všude. Dnešní mládež je doma spíše na Facebooku než na hospodské lavici. A to je OK, jejich srazy jsou cool-bistra, kluby, kam se starší ročníky neodváží, což je rovněž OK. A pivní národ? To bejvávalo. Pije se stejně, ale jinak. V Česku, jako všude v Evropě, stojí na stolech různě barevné tekutiny, v létě se povalují flašky s různými mixy na obrubách chodníků, mejdany se konají pod širým nebem, za každého počasí. Žádná hospoda. Jestli je to lepší nebo horší než za našich mladých let, to nechci posuzovat, ale tak je to.
A jak je to s tím morálním kodexem „Švejk“, s tou příručkou, „kde najdete odpovědi na všechny komplikované otázky života a smrti… jak se dá tragedie pěkně spojit s komedií“ – a tak se vyřeší každý problém, jak se dočtete u pana Rudiše? A tady už to není veselé. Švejkova hospodská vychytralost byla za císaře pána jistě na místě, ale že jsme až dodnes z toho hávu malých klamů, sebeklamů, z těch všech švejkijád nedokázali vylézti, je spíše tragické. Nebo přece?
Nikdo u našich sousedů zřejmě nebere na vědomí, že se v české zemičce přece jen něco pomalu mění, mentalita i zvyky. Jsou to ti mladí a nejmladší, generace, která má pod polštářem místo Švejka Lonely Planet. A dá se jen doufat, že se jim podaří tuhle začpělou reputaci národa Švejků „nabourat“.
Švejk je jistě a zůstane světový hit, (moji známí znají Švejka jen jménem a většinou jako osudový synonym pro českou mentalitu), ale proboha, přestaňte ho věčně spojovat s českou povahou a jednáním a už vůbec ne v nějakém pozitivním a kreativním smyslu. Všechno má svůj čas a rakouská monarchie je už pěkný kousek za námi. Že by před Švejkem nebylo úniku?
