Nedávno vyhlásila bývalá srbská provincie Kosovo svoji státní nezávislost. Velmi rychle byl tento nový stát většinou evropských vlád uznán – a to bez diskuzí a problémů. Jen velmoc Rusko, komunistický gigant Čína a EU-stát Španělsko, jinak dosti rozdílné země, se rozhodly, že samostatné Kosovo neuznají. A mají k tomu dobré důvody. Jejich vlády se již po desetiletí potýkají s odbojnými menšinami ve vlastní zemi a stále se musí obávat, že se jejich státní celky "rozdrobí". At se jedná o Basky na severu Španělska, nebo o kavkazské rebely, všude ohrožují takové nespokojené menšiny státní suverenitu.
Také v Tibetu bojuje utiskovaná národnostní menšina za svoje práva. Přesto, že tibetští buddhisté bez pochyby patří k ohrožovaným menšinám v čínském státě, stejně jako Albánci v Kosovém, reagují evropští politikové na jejich situaci zdrženlivěji. V případě Tibetu sledují evropské vlády velmi umírněný politický kurs. Žádná přímá podpora vzbouřených Tibetanů, většina politiků se spokojuje s apelem na čínskou vládu, (která se pochopitelně proti jakékémukoliv vměšování ostře ohradila) a podporuje různé protibetské organizace, které pořádají protestná shromáždění a vyvěšují tibetské vlajky. Světová demokratická veřejnost je pobouřena a sympatizuje s buddhistickými vzbouřenci, všichni vědí, že Tibetané mají právo na sebeurčení, ale všichni také potichu vědí, že k separaci Tibetu dojít nemůže, protože, jak to formulovaly německé noviny Frankfurter Allgemeine Zeitung, "Čína je velmoc". Jak je to vlastně s tím právem na sebeurčení národů?
Již v roce 1966 formulovala UN ve své Chartě princip rovnoprávnosti a práva na sebeurčení všech národů, podle níž má každý národ, tedy i každá národnostní menšina, právo na sebeurčení.
"Všechny národy mají právo na sebeurčení, jsou oprávněny svobodně rozhodovat o svém politickém stavu a svobodně určovat svůj hospodářský, sociální a kulturní rozvoj."
Takto definované mezinárodní právo má především sloužitk ochraně státu a udržovat platný státní řád. Nedotknutelnost státu je základem státní pospolitosti a každý stát je oprávněm hájit svoji suverenitu, a to na základě těchto rezolucí. Jenže – rezoluce zaručuje rovněž právo na sebeurčení všech národů, to znamená, že každý stát musí respektovat práva veškerých narodnostních skupin uvnitř státního celku, a jestliže práva svých menšin ignoruje, jedná proti mezinárodním dohodám o lidských právech, následovně musí počítat s kritikou mezinárodní veřejnosti.
K jakým vypjatým situacím může tento protiklad – menšina a její nároky proti státní suverenitě – vést ukázala situace při vzniku samostatnosti Kosova. Vznik státu Kosovo je vlastně přímý následek mezinárodního vojenského zásahu proti Srbsku, a podle oficiálního prohlášení měla tahle "humánní intervence" na záchranu ohrožené albánské menšiny zůstat v každém případě výjimkou. Jak ošemetná je taková aktivní podpora k secesi kdykoliv a kdekoliv dokázalo nejlépe Španělsko, které se tehdy na akci sice podílelo, ale samostatnost Kosova až dodnes neuznalo. Co kdyby ji vzala za slovo její vlastní "potlačovaná" baskická menšina a vyhlásila samostatnost? Německo už si také dělá starosti, aby zdejším Turků nenapadlo vytasit se s nápadem, že oni jsou již vlastně také "národnostní menšina", i když žádná historicky podmíněná.
Sám pojem "národnostní menšina" je velmi ošemetný a dodnes nebyly jasně vymezeny zásady, podle kterých by se menšinová skupina a její práva definovaly. (Nám stačí podívat se třeba na menšinové "hrátky" v Brně, jak za Rakouska, tak v republice, kde "většiny", nejprve německá, po 1918 stejným způsobem ta česká, odmítaly uznat tu druhou národnostní skupinu jako menšinu a tímto i její politická práva.) Velké státy, jako např. Francie, se dokonce snaží své občany jiného etnického původu jako takové nebrat na vědomí, prostě tyto skupiny znivelizovat, a tím porušuje právo na sebeurčení svých národnostních menšin, což vede od protestů až k hysterickému nacionalismu. I v těchto situacích jsou hranice mezi právem státu a pravem menšiny nejasné, nebot – opět podle UN – právo na sebeurčení neopravnuje jednat proti státním zájmům.
Situaci Tibetu a jeho práva posuzují Čínané a Evropané z různých úhlů a komunikace funguje stále hůř. Zatímco západní veřejnost je přesvědčena, že čínská vláda a její media manipulují informace o situaci v Tibetu, mluví se o cenzuře a vládních přisluhovačích, v čínských internetových diskuzích a na ulicích se rozhořčeně diskutuje o jednostranných protičínských reportážích v západním tisku, které zamlčují tibetské násilí a dělají z vinníků oběti. Mnozí zde vidí důkaz zaujatosti západního světa proti Číně a ozývají se hlasy, které vyzývají Čínany na celém světě, aby pozorně sledovali a odhalovali manipulaci v západním tisku.
"To je (čínská) vzpoura proti převaze západní argumentace…Musí nám být jasné, že to bude dlouhý a komplexní boj…." Takové a podobné výzvy zaplavují stránky čínských blogů, a naprosto se nejedná o nějaké manipulace vládních přisluhovačů, zde promlouvá lid.
Jasně to vyjádřil jeden bloger, který pod fotografii protibetských demonstrantů někde v Evropě, s transparentem "Stop killing Tibetian" lakonicky napsal – "Každý rok se objeví nějací hlupáci, tento rok je jich zvlášt hodně".
V jiném čínském blogu stojí mladá žena před Brandeburskou bránou a ptá se – "China-would you shoot me too?" a blogger odpovídá: "Nemyslím, že této ženě… Dalai Lama pomůže. Ona a její přátelé mu jen škodí, protože se přičinují o to, aby se ty jediné dveře navždy zavřely.
"Tihle západáci tímhle nikomu nepomůžou. Získají nového nepřítele a Asie novou sirotu", konstatoval jeden bloger, žádná sebelítost, spíše trucovité, když nás nechcete, jací jsme, tak to nechte.
Tato slova nutí k zamyšlení a k pohledu na poslední tibetské události z jiné, trochu čínštější perspektivy. Pojem "národ" byl v Číně neznámý, přišel vlastně až s koloniálním systémem v 19. stol. a od těch dob si Čína svoji státní suverenitu žárlivě hlídá a citlivě reaguje již na pouhý náznak vnějšího vměšování. Jakmile se jedná o tlak "těch druhých" je každý čínský sedláček a řemeslník ochoten se vzdát veškerých osobních i občanských práv, semknout s pod ochrannou střechou "svého" státu a bránit ho před jakýmkoliv urážením.
Bývalý německý politik a člen strany Zelených Ludger Volmer varuje západ, aby se nenechal instrumentalizovat národnostním hnutím v Tibetu a míní, že západ, který až doposud ve své zahraniční politice k Číně dodržoval realistický postoj, musí tento postoj tolerovat i v čínsko-tibetském konfliktu. Podle jeho mínění je vztah západních států k Číně dosti arogantní, a právě v tibetské otázce se podle něj vyžívají a stilizují převážně konzervativní multi-kulti fanatici.
Kuriozní na celé situaci je právě role a postavení Dalai Lamy. Zatímco západní politika v něm vidí jakýsi klíč ke smírnému řešení konfliktu, on sám neochvějně doufá, že čínští komunisté změknou, a v případě nového násilí z tibetské strany chce odstoupit, vidí to mnoho mladých Tibetanů v indickém exilu jinak.
"My respektujeme Dalai Lamu jako vůdce všech Tibetanů", prohlásil jeden aktivist Tibetského kongresu mladých, "ale my uplatnujeme svoje právo a sledujeme jiné cíle".
Jejich cílem není "zlatá střední cesta", nespokojí se s "pouhou" autonomií, chtějí svobodný samostatný Tibet bez čínských mentorů. Smířlivá cesta buddhismu pro ně neznamená řešení, spíše překážku.
"A jestli se -(povstalci v Tibetu)- rozhodnou sáhnout ke zbraním, pak je to naše povinnost je podporovat", to jsou nové barvy v buddhistickém světě meditace, odevzdanosti a trpělivosti.
Evropské státy lavírují nerozhodně mezi diplomacií, (hospodářskými zájmy?) a špatným svědomím, nebot, žádný slušný člověk nemůže nechat tento malý nárůdek ve štychu. Nemůžeme, boj tibetské menšiny za důstojný život a náboženskou svobodu se týká všech, kterým ještě lidská práva a spravedlnost něco znamenají.
