O židovské otázce byly již sepsány celé knihovny, a přesto „je a zůstane nevyřešena“, jak již před 80ti lety tvrdil židovský filozof Theodor Lessing. Proč? Proč je tenhle malý národ až dodnes tak problematizován? Hitlerovo „řešení“ – Holokaust – udělal z židovské problematiky především německý problém, se kterým se němečtí historikové s různým úspěchem potýkají již 60 let.
Dnešní veřejnost si mezitím zvykla a zlhostejněla. Žádné nové otázky, žádné problematizování, nacistické vyvraždění evropských Židů dnes patří do historických análů. I v Německu. Do této stojaté vody všeobecně uznávaných názorů, vědeckých zdůvodnění, výmluv a omluv vtrhla poslední publikace německého historika Götze Alyho „Proč Židé? Proč Němci?„ jako ta příslovečná štika mezi zlenošelé kapry. Poplašila a ohromila. Po jejím vydání následovala lavina nejrůznějších kritik a rozhořčených od -a posudků, hlavně ze stran akademických badatelů.
Proč? Co tak strašného Götz Aly v zákulisí nacistického vraždění ‚odhalil‘ ? Nic zvláštního, nic spektakulárního, žádné další úpíry a zákeřné vrahy, objevil ‚pouze‘ normální lidskou zlobu, malichernost a závist. Dokázal, že kolektivistická chamtivost normálních lidiček v normálním každodenním životě a závist vůči úspěšnějším židovkým sousedům byly nejaktivnějšími Hitlerovými spojenci a podporovatelé.
„Antisemitismus jako sociální otázka“,“ těžkopádní Němci – čiperní Židé“, „od sociální závisti k antisemitismu“, názvy jednotlivých kapitol už nastiňují koncept jeho publikace. Götz Aly nemilosrdně obvinil celý národ, podle jeho výzkumů všichni -tak či onak- s ‚odstraněním‘ Židů souhlasili. (Pochopitelně až na židovské občany a pár intelektuálů, kteří byli ve velké většině rovněž Židé.) Historik Aly je ve vědeckých kruzích uznávaný, ale i obávaný a kritizovaný. Na problémy jde prý moc empiricky a příliš sociálně-psychologicky. Také tato kniha je bílá vrána mezi tuctovými německými publikacemi o holokaustu.
Historik Aly se vyhýbá vědecké hatlamatilce, žádné akademické mlžení, jeho kniha se čte v pohodě, je srozumitelná a napínavá. Základ jeho zkoumání je minulost jeho vlastní německé rodiny a dokumenty z rodinného archivu. Mimoto prostudoval i spoustu dopisů, denníků a jiných osobních dokladů mnoha normálních německých rodin z té doby. Úmyslně nechává stranou veškeré vědecké publikace k této tématice. Používá obrazně řečeno, pouze oči současníků.
„Čím déle se tímto problémem zabývám, tím intezivněji se snažím, abych veškeré dění vylíčil v tehdejším časovém horizontu.“
Prostudované soudobé prameny ho vedly jedním směrem. Všichni, ať to byli profesoři, úředníci, obchodníci nebo prostí dělníci, všichni měli strach ze svých čilých židovských sousedů, strach z jejich energie, jejich vzestupu, báli se o svoji vlastní malou existenci. Zlobilo je, že oni to tak nedokážou, zlobilo je, že jsou nuceni se pohnout, aby stačili dynamice těch přivandrovalců. Jejich strach a zloba brzy přerostly v osudnou závist. Nepřáli si nic více, než aby je někdo od těch úpírů osvobodil, aby je někam uklidil, aby je zneškodnil.
„Všechno ti mohu odpustit, ale ne, že existuješ a nemohu ti odpustit, že já nejsem, jak jsi ty.“ (Max Scheller 1903).
Když za Hitlera tihle nepohodlní začali ‚záhadně¨mizet, zavládla tichá spokojenost.
Alyho došel k jasnému stanovisku: Všichni naši předkové věděli, i moji, i tvoji, pozorovali mizení svých židovských sousedů, se sklopenou hlavou míjelli ve vlastních ulicích dlouhé ohvězdované pochody a nedivili se. Přišlo jim to vhod, mnuli si ruce a samozřejmě a bez otázek zabírali osiřelé byty a kšefty svých židovských sousedů.
Žádní úpíři a nacistické stvůry! Bez poslušných sousedů, bez tvé babičky a mé tetičky,tvrdí Aly, kteří už od začátku mlčky a spokojeně vše pozorovali, by nebyly ani deportace ani vraždy. Dnes se to dá těžko pochopit, ale nedá se to popřít.
„Ne pouze ti, kteří vyřvávali ‚chcípni, Žide!‘ tvořili fundament pro 1933 – důležitý byl ten dávno už zažraný, ve svém projevu často skrývaný a decentně uctívaný, tupý antisemitismus.“
To se nikomu nelíbílo, vědeckým kapacitám už vůbec ne.
„Aly tvrdí, že antisemitismus v Německu …působil silněji než jinde. To je nesprávné..Také v Anglii..v Rusku byly antisemitské výtržnosti, “ kritizuje jeden z nich, Thomas Weber.
Tuto oblíbenou argumentaci, jak svoji vinu relativizovati, ‚já ne, ti druzí také ‚, Aly naprosto odmítá. Jistě, všude v Evropě existovali antisemité, tento argument
„je tak banální, jako připomenout, že pršet může všude. Záleží na lokálních podmínkách, aby se z deště stala povodeň. A co se týče vraždění Židů, jedná se jen o lokalitu Německo.“
V letech 1800-1933, které Aly analyzuje, se formuje německé nacionální cítění a souběžně začínají zvedat hlavu také židovští přistěhovalci. Obě skupiny nabývají sebevědomí, i když v rozdílném směru. Němci se ponárodnostňují, Židé se poevropšťují a zároneň se stále silněji ztotožňují s německou kulturní tradicí.
U německých občanů naráží tahle židovská ‚láska‘ k německé kultuře na nepochopení až odpor. Mají konečně svůj germánský stát a vůbec se jim nelíbí, že ho tihle přivandrovalci chtějí také pro sebe a Goetheho a Heineho hned k tomu.
Německý národ vznikal v těžkých křečích a pochybnostech. V Evropě patřili Němci k velkým národům, ale jako národní celek byli velmi nepřesně definováni. Němečtí nacionalisté pracně sháněli germánské mýty a bajky a ‚věčný Němec‘, německá duše, se hledá už od roku 1800 snad až dodnes.
„Němec zdůrazňuje sám sobě, že musí být německý“, Němci „se stále ptají, co je němectví a co ne“, citáty z úst tehdejších politiků svědčí o nedostatečném národním sebevědomí, o komplexu méněcennosti.
Ještě Goethe nevěděl, jaký idiom je vlastně společný německý jazyk, Lipsko nebo Míšeň?
„Ostentativní arogance Němců vzešla z národnostně-společenského komplexu méněcennosti“, píše již v roce 1937 německý spisovatel Thomas Mann.
Židé mají svého ‚věčného‘ Žida už celá tisíceletí a jejich Starý zákon sahá do pratemných počátků světa. Ctihodní němečtí občané to pociťovali jako nepochopitelnou nespravedlnost a osobní urážku.
Jiné problémy měli Židé. Prchali z východní Evropy před pogromy a hladem. Prchali, jak si vysnili, do země básníků, do země Goetheho a Heineho, jehož spisy znali i v té nechudší chýši v Galicii. S nějakým německým státem si hlavu nelámali, jejich ‚státem ‚ bylo jejich náboženství, jim šlo o přežití, o budoucnost a byli pevně rozhodnuti si ji dobýt.
V roce 1833 se i v německé říši zmírnily protižidovské zákony, Židé měli stejné možnosti a práva jako německá většina, a také jich využili.
„Když po roce 1833 byly zmírněny protižidovské zákony, vylezli Židé ze všech koutů a děr, ve kterých přetrvávali..Jejich majetek rostl a netrvalo dlouho, zabrali ulice a náměstí, obchod a průmysl,“ horlí tehdejší tisk.
Z ušmudlaného židáčka v kaftanu je najednou kultivovaný a úspěšný podnikatel, obchodník, doktor a stává se nebezpečným a čilým konkurentem pro zhýčkané a těžkopádnější německé občany. Německá strana to židovké hemžení pozoruje nejprve nedůvěřivě, pak ale s rostoucí závistí a nenávistí. Čím výše zvedá Žid hlavu, tím nenávistněji a závistivěji ho jeho němečtí sousedé sledují. Wilhelm Stapel, vydavatel časopisu „Deutsches Volkstum“, se rozčiluje:
„Kdyby Židé dokázali držet hubu, neexistoval by žádný antisemitismus. Všechno dovedou, jen ne držet pusu.“
Dva národy nemohly být rozdílnější:
němečtí občané si toužebně přáli patřit k nějakému celku, potřebovali kolektiv a stát , byli vždy poslušnými a věrnými poddanými,
Židé byli ve své podstatě individualisté, cítili se spíše částí německé kultury, než příslušníky státu
Němci zůstali konzervativní, opatrní, hledali jistotu v tradici, v dané známé realitě,
Židé byli okamžitě nadšeni všemi novotami, nebojácně se pouštěli do podnikání a byli přizpůsobiví.
Nejfatálnější byl rozdílný poměr obou národů ke vzdělání. Pro chudičké obyvatele ubohých židovských štetlů byla už ve ‚staré‘ vlasti kniha důležitější než denní krmě a pro školní poplatky svých dětí byli ochotni hladovět. A v nové vlasti? Otec ještě hauzíroval, ale syn už študoval na doktora. A jejich děti, moderní swingová generace, opustily synagogy a draly se do úřadů, na university a byly dychtivé všeho nového.
Němečtí sousedé je závistivě okukovali, nechápali a odsuzovali. Když na to nemám, tak bude holt synátor švec nebo zámečník, byl jejich postoj.
Př.: už v roce 1900 navštěvovalo gymnázia 10x více židovských studentů než křesťanských.
V roce 1895 každý 2.Žid podnikal, ale jen každý 4. Němec.
„Ti neklidní, zvědaví Hebrejci nenechali nic v klidu“.
„Cizokrajná pohroma, psanci, kteří ohrožují čistotu teutonské rasy“, řekl známý spisovatel Ernst Arndt dlouho před Hitlerem.
„Židé jsou chytráci a ohrožují německé ctnosti, věrnost, pořádek, zbožnost“, byl běžný názor ulice.
„Židé jsou nebezpečím pro německoý kolektiv“,
„v posledních letech jsou pokroky židovstva horentní.“
Takových a podobných výpovědí našel Aly v dobových pramenech nepočítaně. Svědčí o strachu a nenávisti z německé strany, ale zároveň dokazují, že židovští přistěhovalci pomalu, ale jistě německé sousedy ‚předjížděli‘. Agresivita a nenávist proti jejich úspěchům roste. Hledalo se horečně řešení. Konzervativní němečtí politikové se utíkají k vysněmému germánství, což, jak se ukázalo, mělo fatální následky.
„Židovstvo a pokrok jsou jedno. Tohoto jha se můžeme jen tehdy zbavit, když odmítneme novosti a budeme se držet starých hodnot“.
„Milion židovských občanů zaujímají v našem národě pozici, která jejich počtu naprosto neodpovídá.“ (Konzervativní politik Adolf Stoecker 1880.)
„Divoká závist na vzdělání, svobodu a lidskost je základem antisemitismu“, píše již v roce 1894 významný německý historik Theodor Momsen,
„Ekonomické úspěchy Židů jsou nesporně hlavním důvodem, že se nenávist a závist hromadně rozšířila mezi lidem“, shrnul ve své roční zprávě největší židovský spolek už v roce 1918.
Byl to boj starého světa proti novému ekonomickému řádu, „šlendrián a netalent proti aktivitě a bystrosti“. „Co oni mají, co nám chybí“, ptají se bezmocně a nejistě němečtí sousedé.
„Němec je mizerný obchodník, neschopný využít konjuktury. A zde se na jeho místo staví Žid, a tak Němec závidí a nenávidí“, pozoroval jeden obchodník z Anglie.
Už 70 let před Hitlerem volali Němci po zadostiučinění a spravedlnosti oproti židovskému nebezpečí. Židé jsou ‚spekulanti‘, tancují kolem zlatého telete, ovládají burzy, jsou vinni na mizéře dělnické třídy, zloduši, úpýři atd, atd. Nenávist k Židům spojovala všechny partaje. Konzervativci, sociální demokraté i komunisté, proti Židům byli všichni.
Německé sebevědomí bylo decimováno, hospodářská krize, sociální blízkost nepohodlného konkurenta a každodenní konfrontace posilovala pocit vlastní bezmocnosti a strachu.
„Mrštný, chytrý Izraelita, který lichvaří se svými schopnostmi proti morální vážnosti křesťanských Němců“.
K rasovým zákonům zde už nebylo daleko. Rasová teorie byla tehdy v módě a velmi diskutovaná. Hitlerovi poskytla potřebné argumenty a prostředky pro jeho rasovou hygienu. Její pseudovědecké zákony se daly napasovat do germanofilské ideologie a zcela ‚zákonně‘ vydělit ‚ty orientálce‘ z čistokrevné germánské komunity.
„Rasová hygiena, národnostní očistění je jedině možná podmínka národního obrození“.
Už Turecko ukázalo, že „je možné důkladně očistit národ od cizích elementů„, píše bývalý setník Hans Trost, který pomáhal ‚čistit‘ Turecko od Arménů a Řeků.
Pokrevní Němci si, jak Aly píše, dobře uvědomovali, jak ponižující a špinavá je jejich závist a žárlivost na jejich židovské sousedy. Mnozí se jistě styděli, cítili se všelijak, a tak rádi přijali nacistickou teorii rasové podřazenosti svých staletých sousedů. Nenávist ulice je vulgární, ale zákony na papíře, tam se nikdo více stydět nemusí. Všechno bylo oficiálně zdůvodněno, nikdo se nemusel hanbit, nikdo se nemusel červenat, když potkal svého bývalého profesora, jak pod chodníkem klopýtá v blátě. Teď mohla NSDAP nastartovat vraždění Židů ve velkém, národ byl připraven!
Goetz Aly si svými ‚objevy‘ neudělal jen přátele. Kdo by měl radost, že zřejmě i jeho vlastní rodina se podílela, i když možná nepřímo, ale podílela, na tom vraždění.
„Jak nám to ti Židé mohli udělat!“, vtipkuje se dnes. Jenom vtip?
Antisemitismus, ten ‚socialismus pro hlupáky‘, (socialistický politik Bebel), existuje i dnes, má decentnější tvář, ale, řečeno s německým dramatikem Fassbinderem – „ono to už v nás tak myslí“.
Novinář Henryk Broder radí vyzkoušet své bližní jednoduchou otázkou
– za všechno můžou Židi a chodci –
devět z deseti se zeptá – proč ti chodci?
