Byla jsem vždy ráda, že moji soukmenovci nikdy nevinikají trapnou arogancí, že mají smysl pro humor a politiku a život posuzují pragmaticky. Záměr pana Zeta mne ohromil. Jednak se žádné knihy nekamenují, dají se kritizovat, ale ne primitivně odstranit a jednak má německá veřejnost na knihu pana Sarazzina daleko diferencovanější názor. V diskuzích okolo této knihy se argumentovalo, ale neničilo. Pan Zet není ani Němec, zřejmě zde ani nežije, nezná zdejší situaci, jinak by si tuhle nehoráznost nemohl vymyslet. Jeho nesmírnou naivitu a neznalost německých poměrů potvrdil i rozhovor v novinách Die Welt. Jeho výpovědi mne ohromily. On prý netušil, že je německý národ svou minulostí ještě tak ‚traumatizován‘. Další naivní nebo arogantní neznalost. Jestli ‚historickou paměť‘ národa tenhle umělec považuje za trauma, pak mu naprosto chybí citlivost a znalosti.
Komentátor v Frankfurter Allgemeine jeho projekt nazývá zdvořile ‚politický omyl‘ a spíše Zeta lituje, že se omylem a neznalostí dostal do prekérní situace. Já to vidím jinak. Zametat má každý před vlastním prahem, kde se vyzná. Co tím vlastně zamýšlel? Chtěl Němcům ukázat, jak vypadá správná demokracie, jak se správně zachází s kritikou? Pan Zet by se měl zamyslet, jestli ve svém jednání nenajde zbytky komunistického totalitního smýšlení. Mně je jeho jednání jen trapné.
