Z předlouhé diskuze na článek Viktora Dvořáka "Pohádka…" jsem musela nabýt dojem, že si velká většina opravdu myslí – konečně mají tihle Izraelci svou válku, teď mohou být spokojeni. Jenže oni ji nechtěli, čekali, varovali, až už to prostě dál nešlo. I nyní se vyhýbají slůvku "válka". Oficielně se mluví o vojenských akcích, které mají zaručit klid na jihu země. Podrobné argumenty si může každý přečíst na webových stránkách izraelských zastupitelských úřadů v každé zemi.
Již v prosinci vydalo izraelské ministerstvo zahraničních věcí zvláštní papír o úměrnosti izraelských reakcí na útoky Hamas. Tento dokument zdůrazňuje především dvě skutečnosti:
nedobrovolnost izraelských vojenských zásahů a snahu dodržovat Ženevskou dohodu.
– Izraels se nachází v konfliktu, který si nepřál a ani nezačal
– přesto, že Hamas nejeví ani nejmenší snahu zachovávat mezinárodní právo, cítí se Izrael povinen jednat v rámci těchto zákonů. Zatímco Hamas zneužívá civilní obyvatele jako ochranné štíty a živé bomby, snaží se Izrael oběti na občanech podle možnosti omezit na minimum.
– Podle Ženevských dohod a mezinárodního práva je každá rampa na odpalování raket a každý sklad výbušnin považován za vojenský cíl, i když je úmyslně umístěn v civilních obytných domech.
– Mezinárodní právo požaduje, aby kolaterální škody a zráty při vojenských operacích zůstaly v poměru k očekávaným úspěchům. Izrael proto často ruší ty akce, kde by riziko pro civilní obyvatele bylo nepřiměřeně vysoké.
Tolik oficiální místa. Morální odpovědnost pociťuje nejenom vláda. Izraelští spisovatelé a vědci si lámou hlavy, jak v této kritiské situaci, kterou jim palestinští teroristé vnutili, reagovat a nezavinit národní katastrofu.
Až do poslední chvíle uvažoval také David Grossman, spisovatel, který ztratil ve válce s Libanonem syna, o možných řešení tohoto nekončícího problému s palestinksými sousedy.
Nebylo by lepší vyjednávat než trestat. Na tuhle otázku dostal jasnou odpověď od samotných náčelníků Hamas. Jasně a neomylně prohlásili – jejich cíl není vyjednávat, ale zničit.
Grossman uvažuje přesto dále:
"Příměří, a my si dále přejeme obsáhlé dohody. Je to vůbec možné?….Nesmíme ztratit soudnost…nesmíme zapomenout, že obyvatelé Gazy zůstávají i nadále na druhé straně hranic, a dříve nebo později musíme najít jakés takés sousedské vztahy. V žádném případě nesmíme postupovat masivně, ani tehdy, když Hamas už roky těžce ohrožuje naše pohraničí … Naše parola musí zůstat – zdrženlivost! Naše povinnost je chránit palestinské občany, právě proto, že Izrael je silnější!"
Pryč z toho kolotoče nenávisti a násilností. Grossman, jako jistě každý normální izraelský občan dobře ví, jak těžkou pozici mají izraelští politici. Zde není žádné vítězství možné.
"Zastavit se, udělat přestávku, Izrael by měl ovládnou svoje naučené reflexy, nereagovat, demonstrovat rozvážnost, válka nám neuteče." Ale i takový humanista, jako je David Grossman, nemůže nevidět tu proklatou realitu.
"Jistě, Hamas by tímto získal chvíli na oddech, mohl by se nově zformovat, což stejně dělal po celá ta léta…Ale také by měli možnost si o svých akcích popřemýšlet. To by byla jedna možnost…Na příštího izraelského premiéra čeká tvrdý úkol: jednání s Arabskou ligou…To by mohlo zabránit příštím válkám".
Idealismus? Naivita? Dnešní situace mu dala jasnou odpověď.
Historička Fania Oz-Salzberger vidí situaci poněkud jinak a snad realističtěji. Otevřeně žádá –
"nejprve odveta, pak jednnání!"
Izrael a Palestinci, to jsou pro ni dva sousedé, kteří už léta žijí v nesvárech. Jednoho dne stojí ten jeden s puškou a ze svého pokoje, chráněn vlastními ženami a dětmi, s vlastní dcerou na klíně, střílí do sousedova okna. Co dělat? Bránit se? Ale co když kulka trefí nějaké to dítko? Napadený váhá, až jedna kulka ohrozí jeho vlastní dítě. Pak vytáhne svoje lepší zbraně a zaútočí.
"Milionu Palestinenců vládne vojenská junta, která má jediný cíl – zabíjet Izraelce. Žádný vojenský stratég nebyl ještě nikdy konfrontován s tak obludnou strategií – míchat vojáky a civilisty, postavit kanóny mezi děti a zneužívat kojence jako barikády."
A přesně to se nyní děje. Právě jsem viděla reportáž z Gazy, Hamas se ukrývá v obytných domech mezi děti a ženy. Izraelská vojska se snaží civilní obyvatele varovat, shazují letáky před každou další akcí, ale – kam se mají lidé schovávat, když se za ně schovávají jejich vlastní lidé.
Izraelský tisk považuje momentální vojenské akce za nevyhnutelné, ale i nadále požaduje (denník "Maariv"):
"Musíme zůstat opatrní. Musíme mít na vědomí naši odpovědnost."
Hamas hrozí izraelským vojákům silnými slovy – ´Gaza bude jejich hřbitovem´, ale její vůdci se neodvažují vylézt ze svých úkryrů. Všechny následky jejich teroristických agresí odnášejí jen a jen palestinské ženy a děti, nebo muži, kteří nechtějí mít s Hamas nic společného. Tohle všechno se v Izraeli dobře ví, proto není touhle situací nikdo nadšený.
Spousta muslimů je rozhořčena a pochopitelně odsuzují izraelské vojenské akce. Ale co čekali? Opravdu věřili, doufali, že izraelský stát nechá do nekonečna útočit na svá města, nebo že sebere své občany a odpochoduje do moře?
A znovu žasne celý svět, když se děje to neuvěřitelné – Žid se brání.
Pro české předsednictví v EU je to obrovský úkol, na který doposud nestačili ani ti "velcí". Ale je tu jeden maličný rozdíl. Právě, že jsme tak malý, věčně zpochybňovaný státeček, můžeme v tomto konfliktu objevit novou dimenzi.
