Než se pitomě ‚prozradilo‘, že je Žid. Arye Sharuz Shalikar neměl o svém židovském původu dlouho ani tušení. Všechno zavinil ten proklatý zlatý řetízek s hvězdou, dárek od babičky z Izraele, na který byl tak pyšný. Všichni jeho kumpáni z berlínské čtvrti Weddingu, Kurdové, Turci, Arabové, předváděli na odhalených hrudích okázale svoje zlato. Byl to jakýsi druh rituálu, já něco znamenám. Ten zlatý řetízek to tedy nemohl být. Všechno zavinila ta hvězda, která na něm visela. Babička v Izraeli mu neprozradila, že je to vlastně symbolický dárek k židovské slavnosti dospělosti ‚Bar mizva‘, která se ale nekonala, protože jeho rodiče nebyli pobožní. Své židovství necelebrovali a jejich děti vůbec netušily, že jsou „jiné“, a proto i on o žádné Davidově hvězdě, symbolu židovství, nikdy neslyšel. Nevěděl, že jeho rodiče museli z Iránu odejít právě proto, že byli Židé.
Sharuz se narodil v roce 1977 v německém městě Göttingenu, už v exilu. Jeho rodina byli migranti jako mnoho jiných. Otec byl prodavač, matka švadlena. Všechno normální. Pak se přestěhovali do Berlína. Nejprve bydleli v okrajové čtvrti Spandau. Zase zůstalo vše normálka. Sharuz rychle zapadl do pomíchané pospolitosti dětí z nejrůznějších koutů světa. Hrál fotbal s Erdalem, Asifem, Mirkem a Janošem. Nikdo se o jeho původ nezajímal.
„Myslel jsem si, že mne považují za Turka…kvůli mým tmavým vlasům, černým očím a olivové pleti..Ve škole se vyučovalo křesťanské náboženství a já jsem nevěděl, že jsem byl právě proto z hodiny osvobozen. Slůvko ‚křesťan‘ nebo ‚náboženství‘ mi nic neříkalo. Tato dvě slova se nevyskytovala ani doma ani na hřišti.“
Jediný problém byl vánoční stromek a dárky u kamarádů. Doma se slavila ‚chanuka‘, ale nikdo mu nechtěl vysvětlit, co to oslavování vlastně znamená. Tak se o to prostě přestal zajímat, hrál dál fotbal a potloukal se se svými přátely po Spandau. Po prvé si k židovství ‚přivoněl‘ ve škole, když je zavedli na výstavu o Anne Frankové. Nudil se jako všichni jeho spolužáci, ať muslimští nebo křesťanští .
„Proč bych se měl já – německý Peršan – zajímat o nějaké Židy?“
Že měli příbuzné v Izraeli – „koho by zajímalo, proč tam vlastně žijí?“
Tato požehnaná nevědomost se mu v novém domově, v berlínské čtvrti Weddingu, kam se rodina přestěhovala, nevyplatila. Wedding není Spandau, Wedding je muslimské ghetto, kde vedle Turků žijí hlavně Palestinci a libanonští Kurdové, tvrdě organizovaní v neprůhledných klánech. Nikdo z jeho rodiny netušil, jak to mezitím v některých berlínských čtvrtích chodí, byli přesvědčeni, že jsou v demokratické zemi, chráněni před jakýmkoliv antisemitismem. O nějaké islámské protižidovské nenávisti se nikde otevřeně nemluvilo.
Migrantská idylka, jak by ji chtěli mít nepoučitelní dobří človíčci, je ve skutečnosti neúprosná, netolerantní monokultura, kde platí jen dva zákony : nikdy neurážej matku svého nepřítele a nikdy ani slůvko proti islámu. Panuje zde otevřená, životu nebezpečná nenávist proti všem ‚jiným‘, hlavně proti Židům.
13tiletý Iránec spadl ze svého naivního nebíčka přímo do weddinského peklíčka. A dopadl tvrdě. To byla jiná liga, její pravidla musel nejprve prokouknout.
„Můj Berlín není město turistů a umělců. Já jsem poznal Berlín nenávisti a předsudků. Cítil jsem se ponížovaný a trýzněný. V německých ulicích jsem celé roky na vlastní kůži zakoušel nový muslimský antisemitismus.“
Přistěhovalec Shalicar slyší stále něco o nějaké integraci, která se od něj zřejmě očekává. Ale s kým, kam?
„Stačil krok z našeho bytu a ocitl ses v muslimském světě…Němci, kteří zde ještě zůstali, seděli většinou opilí v místních špeluňkách.“
Sharuz si vyzkoušel hned několik integračních alternativ. Nejprve pasivní muslimskou, potom agresivní kriminální, a nakonec se stal – takřka proti své vůli – Židem.
Jeho weddinská léta ho nesmazatelně poznamenala a pronásledovala ho až do Izraele. Musel svoje zkušenosti vypsat, lidé se musí dovědět, jak to mezi muslimy ve skutečnosti chodí. Bez růžového muliti-kultu nátěru. Odvážil se to až v Izraeli, v bezpečné vzdálenosti od pomstychtivých arabských klánů. Sepsal bezprostřední, syrovou reportáž o své integraci. Jeho kniha se nedá žádnými integračními frázemi oddiskutovat .
„Ein nasser Hund ist besser als ein trockener Jude“, Mnichov 2010. Název jeho autobiografie je staré perské přísloví – „mokrý pes je lepší než suchý Žid“. Je všeobecně známo, jak hluboce muslimové psy pohrdají.
„Po přečtení této knihy byla moje první reakce – to snad není možné“, píše německo-izraelský spisovatel Chaim Noll. Právem. Arye Sharuz Shalicar žil ve světě, který by vlastně vůbec nesměl existovat a podle politiků zřejmě neexistuje. Není to dávno, kdy německá politická scéna – v čele kancléřka Angela Merkel – hrubě odsoudila politika Thila Sarrazina pro jeho realistickou analyzu výsledků integrační politiky a dokonce ho nařkla z rasismu. Jenže tentokrát to není tak jednoduché. Žid Shalicar neteorizuje, popisuje velmi jednoduše a věrně jen a jen svůj život mezi muslimskými Neněmci. Jsou to otřesné zážitky.
První lekci dostal už na fotbalovém hřišti. „Co seš zač? Turek, Arab, Muslim?“ Neopatrná odpověď může v turecko-kurdsko-arabském Weddingu „udělat z přátel na to tata nepřátele.“
Sharuz se vytáčel, jak mohl a připravil si různé varianty: Iránec, napůl Němec, napůl Iránec. Všichni noví kamarádi předpokládali, že je samozdřejmě muslim. Byl přece z Iránu. Nějakou dobu to fungovalo. Němci, a s nimi jejich řeč, zmizeli z jeho světa, „skoro všichni sousedé měli tmavou plěť a vlasy.“ Okolo slyšel jen turecky a arabsky, hlavně nadávat, nepřetržitě. Celé okolí bylo agresivní a hlučné. Byla to jiná integrace, než jakou očekávali němečtí politici.
Ve škole přišla další integrační lekce. „Nenávidím všechny Židy, ať všichni pojdou, musíme je všechny pozabíjet, nemyslíš?…Vzalo mi to dech. Mahavir čekal na mou odpověď. Nemyslíš, že všichni Židé jsou mizerové a musí zemřít?“ Sharuz byl tak šokován, že se rozhodl bránit – musím ti sdělit, že jsem také Žid. Přítel mu to nevěřil, on pozná Žida na sto honů. V Iránu žijí přece jen muslimové. Sharuz se nejprve pokoušel naivně debatovat, o Iránu, o Izraeli. Odpověď byla rychlá a jednoznačná:
„My zaženeme všechny Židy a nemuslimy do moře.“ Jaképak debaty.
Pro Sharuze už nezůstalo nic jako dříve. Rozhodl se k ofenzivě. Je Žid a basta. Svoji hvězdu už neschovával pod tričkem.
Po Weddingu se rozletěla neuvěřitelná zvěst – ‚muslim Sharuz je prý žid. „Seš vopravdu židák? Coóó, ty seš Žid? Styď se, že seš Žid“! “
Bylo to ponižující a zároveň nebezpečné. Z jeho kamošů se stali zarytí nepřátelé.
„Vážně, pravej židák. Smradlavej Žid. Žide, jestli tě tady ještě jednou uvidím, špatně to s tebou dopadne. Žide, ty smíš ve škole chodit jen se sklopenýma očima, rozumíš!“ Výhrůžky, strach, doma pod peřinou tajný pláč. Každá cesta do školy byl teď „marš světem nenávisti“. Chytnou ho zase, budou mu zase cpát něco do pusy a chechtet se – „žer, žide, žer“.
Situace se stala nesnesitelnou. Sharuz se rozhodl jít znovu do ofenzivy. Musel se ‚integrovat‘, jinak než si to představovali neviditelní politikové v tom neznámém Berlíně. On znal jen jedinou ‚většinovou‘ společnost, a to byli tihle muslimští auslendři.
„Německy neuměli, protože nechodili do školy…Každý z nich měl silnou osobnost, přesto ale byli všichni stejní. Měli stejný program, mluvili stejnou auslendr – němčinou..a byli vždy tam, kde se něco dělo. Pociťoval jsem před nimi velký respekt. Byli schopni zabít každého, kdo by jim k tomu dal příležitost.“ Nože a pistole a pitbull byly běžným doplňkem.
„Většina mých spolužáků byli zapleteni do různých kriminálních machinací. Kradli, vyráběli graffiti, ze špásu demolovali…potloukali se v tlupách po ulicích…špacíruju, to říkal ve Weddingu každý z nich… to znamenalo ubíjet čas.“ Věděl, do čeho jde, ale neměl na vybranou.
Začal s graffiti. Stal se z něho známý writter. Byl to první krok do kriminality, ale i první krůček k přežití. Musel se ještě dostat do některého uznávaného gangu, buď tureckého nebo kurdsko-arabského. Nejlepší místa, jak je kontaktovat, byla plovárna nebo breakdance-party nebo kluby mládeže. Denně tam musel poslouchat pitomé protižidovské vtipy, ale vyplatilo se to.
V 16ti letech jsem se stal členem jednoho z největších turecko-kurdských gangů v Německu. Byl jsem jediný, který nebyl Turek nebo Kurd.“
„Aron ty seš sice Žid, ale přesto jeden z nás, správnej Weddinger. Vítej ve Weddingu.“
Byla to rušná doba bitek s jinými gangy, doba krádeží, přepadů a vandalismu.
„Byl jsem přešťastný, svobodný. Škola a rodina ztratily jakýkoliv význam.
Stal jsem se jedním z nich, jedním z těch nejhorších.“
Ale byly také problémy, s policajty, doma, ve škole. Občas pocity hanby a bezmoci.
„Byl jsem celkem uznávaný, jediný Žid mezi muslimy, ale bylo pro mne neustále těžší snášet tu nenávist proti Židům, to věčné nadávání na Židy a Izrael, bez ohledu na mne. Pro každého bylo slůvko ‚žid‘ jenom nadávka…a Izrael pořád proklínali.“ Nikdo z jeho party nesměl vědět, že Sharuz navštěvuje příbuzné v Izraeli.
Jeho situace byla stále paranoidnější. Takhle to nemohlo pokračovat. Všechny ty nesmyslné bitky a nenávisti! Každý tu obhajoval jakousi ‚čest‘, každý tu svoji. Sharuz věděl, z tohoto weddinského peklíčka se musí dostat. Jeho kumpáni to rozhodli za něho. Až zase jednou vyrazili hoši z Weddingu obhajovat jeho čest proti těm z Kreuzbergu, ocitl se Sharuz sám proti přesile ozbrojených Kurdů z Kreuzbergu. Byla to jasná zkouška jeho spolehlivosti. Šlo opravdu doslovně ‚o kejhák‘. Měl to být jeho poslední boj.
„Bylo mi jasné, že mně při nejbližší příležitosti vrazí kudlu mezi žebra. Vzdal jsem to.“ Pro Wedding to byla neodpustitelná blamáž. Nikdo mu to neodpustil.
„Co je pro tebe důležitější, Wedding nebo tvůj život. Sem už nepatříš, nechceme tě v těchto ulicích ani vidět.“ Byl znovu jen ten Žid, nikdo s ním nemluvil, vyhýbali se mu, hrozili mu, „má si dávat dobrý pozor na svoji zrádcovskou pr..“ To byl zlom a konec jeho weddinské muslimské a kriminální kariéry.
„Rozhodl jsem se ‚odpojit‘ od Weddingu a dát se jinou cestou.“
Pak to šlo ráz na ráz. Sharuz musel znovu objevit, že žije v Německu, a že vlastně o této zemi a lidech neví vůbec nic. Vstupenka do nového života byl kriminál pro nezletilé. To byla opravdu jeho poslední „weddinská“ akce.
„Byla to tvrdá zkušenost. Ne, vězení není moje budoucnost.“
Následovala vojenská služba. Po prvé se ocitl mezi samými rodilými Němci. Neznámý svět, žasne. Nikoho jeho židovství nezajímá. Je prostě jen ucho Sharuz. Nikdo mu nevyhrožuje, nikdo ho neponižuje, je jako všichni ostatní. Německo mu ale zůstalo cizí.
Arye Sharuz Shalicar se ve 23 letech rozhodl odejít.
„Už jsem to v Berlíně dál nevydržel. Mezi Němci, kteří mne považovali za Turka nebo Araba a mezi muslimy, pro které jsem byl ‚jen‘ Žid. Vystěhoval se do Izraele. Tam také vystudoval. Dnes působí jako mluvčí izraelské armády a předseda Svazu německy mluvících přistěhovalců.
Shalicar není výjimka.
„Mnoho muslimů považuje Židy za nepřátele. Jejich děti dále přebírají toto nepřátelské schéma a to mne rozčiluje“, řekla předsedkyně židovské obce v Berlíně. Její tvrzení je – bohužel – smutná skutečnost.
„Jen proto, že jsem Židovka“, říká Johanna, jen proto na ni její muslimští spolužáci pokřikují „židovská svině“, plivou po ní, strkají do ní celou cestu do školy. Dívka přiznává, že v takových momentech nenáviděla svoje rodiče za to, že se narodila jako Židovka. Změnila školu, jak to už udělalo mnoho židovských žáků před ní. Do školy musí sice jezdit přes půl Berlína, ale je to pohoda, žádní muslimové.
Německá veřejnost zůstává opatrná a na ‚islámské‘ oko přisleplá. Problémy se až dodnes nejmenují pravými jmény. Říká se tomu „antisemitismus a nenávist proti Izraeli mezi mládeží s migračním pozadím“, ale, kdo je ta ‚mladež‘? Nikdo se, až na výjimky, neodváží násilníky blíže osvětlit.
Muslimský antisemitismus je totiž jasně arabského, přesněji kurdsko-palestinského původu. Ještě jednou Sharuz:
„Tam byli Turci. Pro ně to nebyl žádný hrozný problém, že jsem byl Žid. Vůbec, ta brutalita pocházela většinou od Arabů.“
Když jsou problémy na Blízkém východě, všichni muslimští antisemiti mají volnou, jako by Německo bylo v Gaze a oni osobně stáli proti izraelským tankům. Arabové a Kurdové si na školním dvoře běžně nadávají do ‚židů‘ a stěny ‚jejich‘ škol jsou počmárané protiizraelskými urážkami. Oficiální místa nechtějí nic vědět. Na těchto školách jsou muslimové stejně jen mezi sebou, a tak mohou nerušeně pěstovat svůj obětní kult a svoji virtuální nenávist. Němci si na jejich gheta zvykli, co se dá dělat. Vyhýbají se jim. Tam končí Německo.
Ne pro všechny. V berlínské migrantské čtvrti Kreuzberg se několik mladých Turků rozhodlo, že se proti těm zaběhlým a omezeným předsudkům v hlavách mladých muslimů musí něco podniknout.
Turecký historik U.Topkara se rozhodl jít na věc z gruntu. Svoje síly nasadil tam, kde podle něj začínají všechny problémy – v neznalosti a neinformovanosti. V Židovském muzeu v Berlílně, kde pracuje, se soustřeďuje hlavně na muslimské děti. Vypráví jim o osudu Anne Frank, vysvětluje jim dokumentace o židovských deportacích a o vzniku Izraele, snaží se jim přiblížit německé dějiny.
„Seš Žid“, tahle otázka je vždy míněna provokativně. Ne, je muslim. Zmatené pohledy, jak může pracovat v Židovském muzeu. Může a rád.
Ještě přímější cestu volil turecký politolog A.Demirel. Před 6ti lety založil v Kreuzbergu „Iniciativu proti antisemitismu“. „Pochopil jsem, že muslimům se Židé musí jevit jinak, nikdy jako oběti, jen jako pachatelé“.
Když přišel do Německa, překvapila ho svoboda slova a názorů, která v zemi panuje a zaregistroval i turecko-arabskou nenávist proti Němcům a Židům. Německé orgány jsou bezradné. 15 milionů občanů nemají k zemi žádný vztah, neznají její dějiny, nezajímá je nic, co se v zemi děje. Co s nimi?
„Proč pořád ti Židé, a co my?“ Historik polepil stěny svého centra starými fotkami, které ukazují původní obyvatele Kreuzbergu – Židy. Nevěřící pohledy, nemožné – židáci nebyli nikdy chudí, jsou přece chamtiví a chtějí ovládnout svět. Prastaré předsudky se mezi muslimy tradují dále.
Jiná členka Iniciativy, syrsko-německá historička, jela s palestinskými dětmi do Izraele. Nikdo z nich ještě nikdy Žida nepotkal. „Mají v hlavách jen nejasnou nenávist a představu o trpících Palestincích. Taková cesta jim dá k zamyšlení.“ Kdo je vlastně Žid a kdo je Arab a jací jsou? Lidé v Izraeli mluvili s mladými Palestinenci z Německa hlavně německy. Byl to šokující zážitek. Považují je za Němce? Že by už opravdu byli tak ‚němečtí‘?
Turečtí aktivisté sklízí mnohou nenávist a nepochopení, jak od muslimů, tak od levých německých multi-kulti idealistů. Topkara to shrnul:
„Jsem německý Turec. Turecká je moje emocionalita, můj cit pro rodinu, německé je moje myšlení a moje psaní. Každý německý Turek musí také nést odpovědnost za dějiny, i když to nebyly ani jeho dějiny, ani dějiny jeho otců.“
