Tahle zbožná touha klanět se Allahovi i ve škole a veřejně je už dost absurdní a u 14tiletého výrostka více než nezvyklá. Ještě překvapivější je ta bojovná důslednost, s jakou muslimský žák Yunus M. svoje právo prosazuje. Člověk se jen musí divit, jak se vyzná – on a ti co stojí za ním – v německé administrativě. A pak že muslimové mají problémy s integrací!
Učitelé se nejprve jen divili, když se chlapec z ničeho nic začal na kolenou někde ve třídě modlit a provokoval tak svoje spolužáky. Problémy se pochopitelně dostavily okamžitě. V téhle berlínské škole musí vedle sebe pokojně žít 5 různých náboženství, tady působí každá takhle ‚předváděná‘ zbožnost jako dráždivý plyn. Až doposud pěstovali ostatní žáci svoje náboženství pro sebe, a teď tenhle muslim! To nedělalo dobrou krev. Učitel upozornil rodiče, že škola není žádná modlitebna.
Nestačilo to, muslimský student, nebo ti, kteří ho manipulovali, podal(li) žalobu u zemského správního soudu. Jeho stížnost byla po dvou letech zamítnuta. Žák Yunus se však odvolává na 4. článek občanského práva, který zaručuje nerušené vykonávání náboženských povinností a chce se i nadále modlit ve školní budově.
Normálně má každý 16tiletý mladík jiné zájmy, než se hádat s úřady, a to jistě platí i pro mladé muslimy, i když jde o modlení. Nikde se nepíše, kdo ho vlastně inspiruje, jakým zájmům chlapec slouží, a kdo celý ten soudní kolotoč financuje. Každopádně jeho advokát prohlásil, že zamýšlí jít až k ústavnímu soudu. Zbožný student bude brzy dělat maturitu a školu opustí a nemůže ho proto už zajímat, kde by mohl ve škole vzývat Allaha.
Zřejmě ale zde existuje silný zájem tohle muslimské modlení ve státních školách prosadit a udělat z Yunusovy zbožnosti precedentní případ. Náboženství se zneužívá a zneužívalo vždy a všude, nic nového. Německá ústava zapochopitelně zaručuje, jako každá demokracie, náboženskou svobodu. V dobách, kdy vznikala, nepočítal nikdo s náboženským fanatismem a politickým islámem. Soudci mají těžké rozhodování a i rozsudek v Lipsku hned omezily jen na tenhle případ. Jestli Yunusův právník opravdu svou hrozbu uskuteční a podá žalobu u spolkového ústavního soudu, nabude problém jiné rozměry. Německo neprovedlo odluku církve od státu, a proto mohou vznikat takhle absurdní situace. Podle mne by nebylo špatné řešení, kdyby spolkový ústavní soud konečně poměr státu a církve znovu rozvážil.
