Bavorská vesnicě uprostřed městského chaosu. Tradiční říjnové pivní veselice patří k Bavorsku jako jejich černé pivo a dirndl a kšandy na kožených kraťasech. Tento rok se mladí návštěvníci těchto oblíbených folkloristických hodokvasů rozhodli, že se budou veselit jak se patří, správně bavorsky. Ulice a hospody zaplavily dirndly všech barev a holá kolena v kožených kraťasech. Člověk si připadal jak v nějakém vesnickém švanku někde v Alpách. Jen ty všudypřítomné smartphony, které tihle vyfešákovaní mladí nepouští z rukou ani chvíli, k téhle iluzi nějak nepatří.
Když jsem před asi 3 roky v Mnichovských ulicích zaregistrovala první tradiční dirndly a kožené kalhoty, trošku mne to překvapilo, ale v Mnichově se tou dobou konal rovněž volksfest, tak to jaksi do té atmosféry pasovalo. Nebyl to pro mne tenkrát moc sympatický pohled, my Češi, a já z Brna zvlášť, máme na tuhle německou parádu spíše nepříjemné asociace. Na štěstí se neobjevily, a až dodnes jsem je aspoň nikde nezhlídla, sudeťácké bílé podkolenky. Netušila jsem, že je to jen začátek dirndl-koženky-hysterie, která zaplaví celé jižní Německo.
Moje generace si vybojovala džíny a provokovala v mini, dirndl znala jen jako historickou nepřístojnost a nevkusnost, která patřila nanejvýš do – pro nás neúnosných – filmú z bavorského venkova. Dnešní fokloristická posedlost těhle mladíků a dívek je dost nepochopitelná. Nějak to skřípe. Dirndl nedirndl, svůj smartphone nedají z ruky, doma jsou ne na vesnici, ale v sociálních sítích, neposedávají v pivnicích, ale srkají svoje koklajly v postmodernistických klubech. Tahle bavorská maškara působí kuriózně a jaksi mimo.
Pak přišlo další překvapení, když tahle digitální generace vzala útokem i každoroční šosácké pivní radovánky – Volksfest a zaplnila všechny obrovské stany. Tohle masové opíjení a žranice byly tradičně oblíbené a navštěvované hlavně břichatými strýci, rodinkami a konzervativními pivaři. Za mého mládí a vlastně až doposud, dost vykřičené, prostě, nic pro džíny a rebely. Proto byli i hospodští a pořadatelé rovněž v šoku a bezradní. Jejich pivní hangáry praskaly pod náporem okšandovaných zelenáčů a barevných sukní. Jejich alkoholkonzum přetroufl všechny štamgasty a jejich následky lekaly. To tady ještě nebylo.
Německo žaslo a kroutilo hlavami. Co s touhle generaci? Na jedné straně přemoudřelí digitální vševědové, na druhé straně poloděti, které si v tomto světě zřejmě neví rady a upínají se na polozapomenuté tradice a zvyklosti. Noviny jsou plné různých článků a reportáží. Analyzují a poučují o historii dirndlu, čtenář se doví všechno o jeho neblahém zneužití během nacismu, objevily se i fotky Hitlera v krátkých kožených kalhotách, dovídáme se, že tenhle folklór byl Němcům tak drahý a nacistům tak německý, že Židům tuto bavorskou eleganci zakázali. Ale – proč je právě pro tuhle internetovou generaci tak přitažlivý? Oficiálně žádná odpověď.
Možná, že mnohé objasní pouhá procházka po ulicích německých měst. Neuslyšíte němčinu. Slyšíte všechny známé a neznámé jazyky, Asie, Affika, všechny barvy pleti. Do země se doslova valí proudy kulturně cizích migrantů. Nenávist nebo odpor proti těmto lidem zde opravdu neexistuje, jsou přijímáni velmi přátelsky, přesto, že mnoho těhle ‚hostů‘ tuhle zemi a jejich svobodný život nenávidí a znamenají permanentní ohrožení naší svobody. Žádná lehká situace. Už se nedebatuje o integraci, problémy se přesunuly. Debatuje se, kde tyhle uprchlíky umístit a jak zabránit nebezpečným konfliktům mezi různými náboženskými komunitami a kulturami. Němci sami nejsou problém. Obce jsou bezradné, politici jen populisticky žvaní a zavírají oči před nepohodlnými problémy.
Nikdo nepopírá, že imigrace Německu v jádru prospěla, jak hospodářsky, tak sociálně. Panuje opatrná tolerance. Jenže Němci pěstovali svoji toleranci tak horlivě a kritiku své minulosti tak usilovně, že jaksi zapomněli pěstovat svoje nové moderní německé sebevědomí.
A tak mám dojem, že německá mládež se dnes cítí tak nějak trošku přehlížená, snad jsou ty ústupky, které se od ní požadují a absolutní tolerance, která se očekává, pomalu nesnesitelné. Malý příklad. Už roky jsou všechny domy mládeže, které měly být kulturním centrem a jakýmsi svobodným zázemím pro mladé, doslova ‚obsazeny a zabrány‘ bandami převážně muslimských mladistvých a dnes i, jak se dá pozorovat, Afričanů. Ostatní nemají šanci. Netrpí se žádná jinakost. O těhlech problémech se v médiích nedočtete. Pro mnohé politiky je tohle integrace.
Mladí Němci jaksi ztrácí svoje hodnoty a mnohý pravděpodobně i jistotu v tomto přetolerizovaném státě. Mám dojem, že se i bojí svoje místo hlasitě bránit. Už v útlém mládí prošli drezurou politické korektnosti. Nařčení z nacismu, rasismu a jiného ismu – tenhle obušek visí i téhle generaci stále ještě nad hlavou.
První vědomé a hlasité – ano, my jsme mladí Němci – bylo před 2 lety, když se Německo stalo fotbalovými mistry Evropy. Tehdy jsem po prvé uviděla nadšeně vyvěšené německé vlajky. Bylo to na místě a OK, tak jako ten dirndl dnes – ještě jsme tu i my a naše tradice, my jsme holt Němci a tohle je naše země. Takže i ten tolik ostouzený dirndl je OK.
Nedávno jsem v jedné kavárně potkala skupinu francouzky mluvících mladých, černoch, Arab, Francouz a mladá Mongolka v dirndlu. Slušel jí.
