V Americe a i v Německu je tloušťka většinou problém sociální, v běžném životě a na ulicích úkaz spíše nenápadný, vyjímaje – člověk se dostane do tzv. problémových čtvrtí. Zarazilo mne, když jsem při své nedávné cestě po severních a východních Čechách zaregistrovala první barokní postavy hned před hotelovými dveřmi. Žádný ojedinělý zjev, jak jsem brzy musela zjistit. Chlapská postava s pyšně vystrčeným kulaťoučkým břichem pod těsným a krátkým tričkem, (vždy aspoň o číslo menším), nebyl žádný sociální zjev, ale průměrný otec průměrné rodiny. Jeho drahá polovice své špekové faldíčky rovněž nijak neschovávala. V jejím věku je to přece v pořádku, svědčí o řádné a spolehlivé matce a manželce. Bez přehánění, ale člověk si zvykne, i já jsem za pár dní tyhle břicháče a kulaťoučké maminy středních let vnímala jako normalitu, až mi někdo řekl, bóóže, ty seš vychrtlá. Totéž usoudilo moje dobře živené příbuzenstvo. Měli pravdu, žádné faldíčky.
Mnohé se mi ujasnilo, až jsem pojezdila po české provincii. V českých supermarketech jsem si často zazoufala. Tak třeba, když jsem marně pídila po normálním, neslazeném a neochuceném jogurtu. Slovo ‚smetanový‘ mne dohánělo k šílenství, vše bylo smetanové, oříškové, čokoládové, pochoutkové. Když jsem se nesměle optala perzonálu, kde najdu normální bílý jogurt, nastalo velké divení, protože my přece támhle máme celý regál jogurtů a pudinků a tvarohových pochoutek a, a, a. Nemělo to cenu. Nakonec jsem vždy našla někde kouteček s bílým jogurtem, musím podotknout, že chutnal výborně. Tzv. odtučnělé pochutiny jsem okusila jen jednou, většinou chutnaly strašně. Tahle lapálie se opakovala v každém městě, ať Žďár n.S. nebo N. Město n. Metují, nebo Hradec Králové. A mohla bych pokračovat do nekonečna. Zklamal i zdejší Lidl, ale – jaký zákazník, taková nabídka.
Zklamal i chleba. Vyzkoušela jsem skoro všechny dostupné celozrnné, žitné a jiné ‚zdravé ‚tmavší varianty. Žádné zakousnutí, chléb byl rozměklý, lepil se na patro a na zuby. Velmi jsem litovala, že už nikde není k dostání ten solidní klasický kváskový chléb mého mládí. Socialistické pekaření jistě nebylo vynikající, ale na ten výborný staromódní chleba se pamatuji. Tam bylo opravdu do čeho kousnout. Tak si můžeš vybrat – buď tučné a cukrované pochutinky plus tukové polštářky- nebo? Tak jsem s povzdechem křoupala tvrdý šrotový chléb.
Další kapitola byly restaurace. Zlepšení nabídky je nepopiratelné. I v menších městech se na jídelním lístku kolonka ‚vegetární jídla‘ maličko prodloužila, ale bohužel nezměnila. Zelenina straší i nadále ostrouhánkovaná a otěstičkovaná, ať květák nebo brokoii, ochucená a nacucaná olejem. A aby snad někdo ani omylem nepřišel o své kalorie, je většina nabízených salátů rovněž obohacena a dochucena, buď opečenými kuřecími kostičkami, nebo tučným tuňákem, šunčičkou a jinými vydatnými doplňky. A jestli by si nějaký rebel troufl a objednal si čistě jen rajčata nebo okurky, je většinou tvrdě trestán. Buď se zelenina topí ve vodě nebo v majonéze.
A co pak ty lidové veselice, jako třeba Gulašový svátek ve Valašském Meziříčí nebo Borůvkobraní v Borovanech. Guláš šel, jak se psalo, jako na dračku, jistě s knedlíčkem, a ty borůvkové knedlíky jak by smet! Vždyť tohle nás přece proslavio po celém světě. (No, jak se dočítám, dnes jsou Češi proslavení spíše konzumací alkoholu, probojovali se až na 1. místo v Evropě, pod suverenním vedením svých předních politiků a manifestují tak svoji sounáležitost s východní Evropou, i když to někteří idealilsté popírají). Já na těhle knedlíkových radovánkách bohužel nebyla, stihla jsem to v neděli jen do Babiččina údolí a tam byl zase buchtový ráj. Cítila jsem se jako za svého mládí, prostě, na českou gastronomickou tradici je spoleh, ta se tak hned nezmění. Ale pozor, četla jsem, že se objevily i novinky, třeba biftek na borůvkách. Uklidnilo mne, že tam zůstal ten šnycl, i když borůvkový!
Byly také šťastné náhody a objevy. Minulý rok jsme ve Znojmě objevili vegetariánskou restauraci, která neměla kantinský flair, jídla byla komponována s láskou a fantazií a po strouhánce a oleji ani stopy. V kuchyni samí mladí a může se jen doufat, že takoví odvážlivci najdou následovníky a hlavně zákazníky. Párkrát jsme měli i v menších městech štěstí a narazili na restauraci, která neholdovala masovým laskominám, ale spíše jednoduchosti a kvalitě.
Boj proti obezitě se stává globální záležitostí, protože gastronomické zvyklosti a záliby, zdravé i zhoubné, se šíří lavinovitě, nezadrží je žádné hranice, viz MacDonald. (Jejich obloženéné nasládlé placky páchnou stejné v brněnské šalině jako v berlínském metru.) Smutný důkaz masového propadu chuťového vkusu je pivo. Jako na povel zmizely v trendy-lokálech pivní sklenice a objevily se poháry s křiklavě barevným pitivem, ve Stuttgartu, v Mnichově, v Hradci Králové a jinde. Módní sladké, barevné pivní odrůdy a zrůdy dobývají svět. Roste nám chloresterinová generace a rostou také zisky globalizovaných koncernů.
Vraťme se k těm socialistickým pozůstalostem. Bohužel k nim ještě stále patří i ženy středního věku a starší. Měla jsem dojem, že české ženy těchto generací mají ještě stále někde vzadu v mozku takovou přihrádku, kde skladují nacepované představy z doby minulé, kdy platilo, když už žena, tak ta socialistická soudružka. Atraktivní a sexy i v pokročilém věku? To bylo podezřelé a patřilo k buržoazním zvrhlostem. Tento obraz socialistické maminy v pracovním šátku je zřejmě silnější než všechny novoty kapitalismu. Jen tak mohu pochopit, proč se mnohé české ženy v pozdějším věku, a není jich málo, ještě dnes samy odsoudí k usedlosti a prohlásí ‚za ‚staré‘ a bez protestů se vměstnají do zastaralé formičky. Jsem matka a manželka, žádná taková nějaká, co se jen fintí, na tohle už nemám čas a ani nemusím. Mám rodinu a starosti.
O babičkách už vůbec nemluvím, ty jsou jen pro vnuky, takové jesličkové babičky. Nedávno jsem četla, myslím, že to byl Reflex, příběh manželů-penzistů, kteří tráví každou zimu v Indii. To by nebylo nic zvláštního, ale byli to čeští manželé, a když byli tázáni, jak to ze své nevelké penze financují, odpověděli zcela rebelsky – nekupujeme vnukům žádná kola, naše děti od nás neočekávají, že se ‚obětujeme‘, tak si to můžeme užívat. To je opravdu revoluce a doufám i začátek nové rodinné éry. Už žádné utahané ženy-babky, ale aktivní, štíhlé a atraktvní ženy, které se i v ‚babičkovském věku‘ cítí jako ženy, svoji nespokojenost a prázdnotu nekompenzují knedlíky a buchtami a brání si svůj privátní prostor.
