„Mnozí mladiství tureckého a ‚arabského‘ původu nerespektují německé zákony a nařízení. Zdejší hodnoty jsou jim naprosto lhostejné“, varovná slova soudkyně pro mladistvé Kirsten Heisig nechtěl nikdo slyšet. Přehání a paušalizuje – byla jediná reakce. „Přeháněli“ i jiní, jako třeba turecká spisovatelka Guner Balci, která v této neblaze pověstné berlínské čvrti Neukölln vyrostla a píše:
„Občas je v berlínské čtvrti Rollbergu potkám na ulici, své bývalé přátele – Samiho, Jussufa, Husseina a jiné. Většinou je to náhodou, když je zrovna pustili z vězení, nebo mají ‚Freigang‘, nebo musí večer opět zpět do vězení.“
Může se jí věřit a nemusí, ale denní tisk? „Jedenáctiletý dealer po třetí dopaden“, „Děti jsou pašovány k prodeji drog“, „Jedenáctiletý prodává znovu a znovu heroin“, „Stát platí a bezmocně přihlíží“, už ani media nemohou nic přehlížet a přikrášlovat:
Problémy s „paralelní“ společností nikoho nepřekvapují, ale většinou se přehlíží a zamlčují. Tato trpělivá tolerance má kořeny v německé historii. Nikdo nechce být označen za rasistu. Člověk se toho hned tak nezbaví. A když se tahle problematika týká „utlačovaného“ národa, jako jsou „Arabové“ kurdského původu z utečeneckých táborů v Libanonu, upřednostňuje se spíše shovívavost a „tolerance“. (To dnes ví a také toho mocně zneužívá každý usmrkanec z přistěhovaleckých rodin.) Ale děti jako dealer, ‚nevinné‘ děti! To probudilo i ty nejslepější.
„Kriminalita dostala novou dimenzi“, píše Frankfurter allgemeine Zeitung 26. července tohoto roku ve své reportáži o dětech, které na ulici nepokrytě nabízejí drogy. Článek již nezamlčuje jejich původ. Většina z nich byla ilegálně dopravena z utečeneckých palestinských táborů v Libanonu. Jeden z nich byl ten jedenáctiletý dealer-recidivista, který byl už po třetí dopaden při kšeftování s drogami. Jeden z mnoha. Nemá žádné dokumenty a není trestně dospělý, jako mnoho dalších mladistvých provinilců z migrantské scény : žijí buď v nějakém arabském klánu – před kterými mají strach úřady i policie – nebo v tzv. ‚otevřených‘ domovech pro mladistvé uprchlíky. Nespadají po žádnou kontrolu, mohou provozovat svoje ‚kšeftíky‘ bez trestu a bez následků. Dokumenty jim byly vzaty už v letadle, bez papírů jim nehrozí odsun.
Německé zákonodárství není na tyhle delikventy-děti v téhle dimenzi připravené. Jeho zákony jsou poněkud letité, nejsou zřízené pro dětské násilníky a dealer. Trestní právo se vztahuje až na děti od 14 let. Poté spadají pod soudy pro mládež, i když způsob a rozsah jejich působení má zcela jiné rozměry. Zde problémy teprve začínají. Pokud se vůbec podaří někoho z mladých delikventů dopadnout a obžalovat, proces se díky těžkopádné právní byrokracii táhne a táhne, takže, když mladý provinilec konečně stojí před soudcem, neví už, proč vlastně tehdy toho náhodného chodce tak zmlátil, ne, tvrdí, dnes už s tamtou partou nechodí. Nechápe, proč ten trest, k čemu terapie?
Policie je bezmocná, stát je bezradný, soudy a sociální zařízení běžnými prostředky nic nezmohou a ani nemohou a veřejnost je opíjena rohlíkem úspěšné integrace. A uzavřená ghetta rostou a rozkvétají.
Kirsten Heisig, „nepohodlná“ soudkyně pro mladistvé v Neukölln, znala velmi dobře ten absurdní kolotoč – násilí a brutalita, tresty, které nic nezmění, nezletilí pachatelé a bezmocné soudy. Již léta pracovala jako soudkyně a její beznaděj a nespokojenost rostla s každým novým případem. Běžná soudní rutina nebyla pro tuhle klientelu dělaná, naopak, deliktů přibývalo, brutalita na ulicích byla stále brutálnější. Její soudcovská stolice byla už ten poslední článek neblahého řetězu, začátek byl za dveřmi soudní síně.
Při svých pohovorech s mladými delikventy zjistila, že
„rodiče naprosto selhali a státní instituce jen trpělivě vyčkávaly a přihlížely, jak dorůstají stále noví mladí kriminálníci…Stát nemá do těchto rodin přístup. Úřad pro mladistvé je beznadějně přetížen. Časem jsem měla dojem, že v se rodinách imigrantů úřady do rodičovských práv vměšují zřídka a opatrně.“
Angažovaná soudkyně taxuje rodinné klány jako největší nebezpečí pro vývoj dětí.
„Mladistvý provinilec se prvních kriminálních přestupků dopouští už v útlém věku. Žádný učitel, žádný úřad nebo projekt, žádná policie a žádné soudy, žádný normální dospělý člověk už nedokáže napravit, co se v rodině promeškalo – vytyčit mu morální hranici.
„Jakmile stojí děti před soudem, už se ten kolotoč nezadržitelně točí. Rodiče odmítají spolupráci s jakoukoliv státní institucí a je nepochopitelné, proč se školy, úřady a policie pohodlně spoléhají právě na nekooperující rodiče.“
„Syn rozmlátí učitelce obličej a rodiče na to naprosto nereagují. Na ja, spíše jim jdou příkladem…Děti z „palestinských“ klánů se podle toho také vyvíjejí.“
Kirsten Heisig nedojímají žádné otřepané argumenty o ubohých traumatizovaných uprchlících a jiné politické lakování nepříjemných faktů.
„40 let pochybené integrační politiky nic neodůvodňuje ..a nic neřeší… ‚Moji‘ obžalovaní se všichni narodili v Německu.“
Zkušená soudkyně je realistka a žena činu. Není žádná radikální rebelka, nikdy neměla v úmyslu soudní systém ‚z grundu‘ změnit. Rozhodla se, že musí nejprve sama změnit způsob své práce.
„Chtěla bych vynášet jen takové rozsudky, které by pomohly zmenšit kriminalitu mladistvých a zároveň jim umožnily další život bez trestů a přestupků.“
‚Zapomněla‘ všechny vyzkoušené juristické postupy, opustila soudní kuloáry a byrokratickou izolaci a vyšla do ulic ‚svých‘ klientů. Mluvila s policajty, sociálními pracovníky, navštívila školy a vyslechla si problémy učitelů se záškoláky. To byla jiná realita než papíry na jejím stole. Rozhodla se změnit styl své práce, otevřít dveře problémům tam ‚venku‘, pracovat rychle a důsledně, sledovat rodinné a sociální zázemí svých klientů a zapojit do své práce všechny instituce, které byly ve styku s mladistvýmí provinilci.
Tak vznikl její „Neuköllner Modell“, který dnes převzala justice v celém Berlíně. Žádný zázrak, ale malá revoluce v zajeté právní byrokracii. Rychlý proces (kolem 3 týdnů od zatčení ) a okamžitý trest, spolupráce s rodiči, s úřadem pro mládež, se školami a s policií. Každá instituce musí nejen odsuzovat a nařizovat, ale konsekventně kontrolovat. Pro Heisig to znamenalo 70ti hodinový pracovní týden a nepředstavitelné důsledky, jistě také osobní. Dnes nemůže nikdo říct, jestli všechno zakalkulovala, jestli to byl jeden z důvodů její dobrovolné smrti.
„Stát je jako bezzubý tygr“, říká Heisig, „ztratil naprosto svoji autoritu…. Klánové struktury jsou archaické, jejich kultura nemá pochopení pro stát, který jedná podle zásady ‚Laissez-faire‘. Chechtají se tomu.“
Ví, o čem mluví. Často soudí delikventa, který už ‚byl souzen‘ arabským tzv. ‚smiřovacím soudcem‘ podle islámského práva. Tento ‚soudce‘ sedí při procesu v publiku a je ta rozhodující autorita. Stát jen přihlíží a mlčí.
„Momentálně se jen přihlíží, jak „arabská“ drogová mafie, která, což policie a prokuratura dobře ví, ovládá obchod s tvrdými drogami a zavléká děti z palestinských utečeneckých táborů do Německa…
„Proč by stát nemohl zjistit identitu ‚mladistvých bez doprovodu‘ hned na letišti,… stát je povinen tyto děti „arabským“ tlupám odebrat….ale momentálně se jenom kličkuje a nikdo nechce nic vidět…J
Kirsten Heisig se v zájmu dětí v těchto rodinách trošku porozhlédla, a musela zjistit, že zde existují masivní problémy, které by v zájmu dětí měly jít před rodinný soud. Proč se tak nestalo?
„Jsou dva důvody – sociálněromantické zaslepení a holý strach. Ten převažuje.
„Za zavřenými dveřmi se říká – nikdo nemůže sebrat arabské rodině dítě. Rodiny zastřelí každého, kdo by se o to pokusil…Strach je špatný rádce.“
Práce oficiálních i dobrovolných pracovníků, kteří se snaží zorganizovat iniciativy nebo projekty proti násilí a netoleranci, je často bezvýsledná.
„Vypočítat všechny tyto projekty a akce by stačilo stačilo na novou knihu. S ohledem na bezpečnost zúčastněných spolupracovníků, kteří s „arabskými“ velkorodinami musí pracovat a jsou často vážně ohrožováni, nemohu popsat jednotlivé podrobnosti…Ale věřte mi: většina těchto klánů do Evropy nikdy ‚nedojde‘.“ Tvrdá slova zkušené bojovnice, která se snaží zachránit aspoň děti.
„Já už se roky snažím, aby byly pro ohrožené děti zřízeny ‚uzavřené‘ domovy. Jinak zůstává všechno jen pseudoliberální žvanění.“
Nejlepším dokladem její její důslednosti je školní docházka migrantských dětí. Rodiče neberou školu vážně, děti tam chodí a nechodí – jak do holubníku. Heisig kontaktuje školy a pořádá rodičovské schůzky s tureckými a arabskými rodiči, „aby vzbudila zájem o vzdělání a přesvědčila rodiče, že právě škola může být důležitou ochranou proti kriminalitě“.
Zklamaně musí přiznat, že „turecký večer byl úspěch, sál byl přecpaný…Bohužel i zde arabské rodiny chyběly, přišli jen funkcionáři, kteří měli jen připomínky a požadavky.“
„Když někdo ‚chodí za školu‘, nemusí to znamenat, že bude také páchat trestní činy, ale v opačném případě zde existuje jasná souvislost: téměř všichni intenzivní pachatelé ignorovali školní docházku.“
Proč nejsou trestáni rodiče, kteří neposílají děti do školy?
„Nedáváme jim pokuty, protože jsou většinou na podpoře, a tak nemohou platit“, zněla úřední odpověď. Kirsten Heisig to – už kvůli dětem – neuspokojilo, . I chudí mohou zaplatit malou pokutu, podle svých možností. A tak platí – a jestli ne, soudkyně neváhá hrozit donucovací vazbou.
„Jestli nebude chodit do školy, pošlu vás do Beugearrest,“ takové ‚ohýbací‘ vězení. Dříve šly hrozby nějakých ‚písalků‘ tam nahoře hned do smetí. Stejně to nikdo nekontroloval. Mezitím se už v celé čtvrti rozneslo, že tahle Heisig kontroluje. Opravdu, dala všem školám číslo svého mobilu a učitelé jí mohou okamžitě telefonovat. Pak je na řadě policie. To je jiná, ještě obtížnější kapitola.
„Policisté mně přímo na místě potvrdili, že často nemohou svou práci pořádně udělat..cítí se bezmocni. ..když nějakého delikventa jeden den seberou, hned druhý den ho propustí a on se jim pak může posmívat. Státní zaměstnanci u nich nemají žádný respekt, naopak, .. když mají někoho zatknout, jsou najednou obklíčeni hordou mužů, kteří jasně ukazují, že jim tahle policejní akce nepasuje..“
Německý stát už mezi imigranty ztratil z velké části svoji autoritu, a jestli se něco nezmění, vymkne se mu všechno z rukou. Kirsten Heisig přináší na závěr několik návrhů.
– diferencovaný rozbor poměrů, aby se mohla vyvinout správná proti-strategie – odmítá jakékoliv zostření trestů pro mladistvé
– důsledné využití platných zákonů a svědomitá kontrola
– úzká a důsledná spolupráce všech zúčastněných institucí
„Nenamlouvám si, že moje návrhy umožní nějaké univerzální řešení, ale kdyby se všichni kolegové podívali přes okraj svého psacího stolu, tak by se mohlo něco změnit.“
Kirsten Heisig nenechávala nikoho v klidu, neúnavně alarmuje kolegy, policii, úřady. Neustále překračovala svoji kompetenci a znepřátelila si mnohého ‚kolegu‘. Nespokojenců a uražených bylo mnoho.Také její osobní život tím musel trpět. Všechno snášela, šlo jí jen o ty děti bez perspektivy a bez budoucnosti. Zachraň, co se ještě dá zachránit. Věřila, že se dá něco zachránit? Jak dopadla její vlastní bilance, to se nikdy nedovíme. V předmluvě její knihy přiznává – „Už delší dobu mám pocit, že jsem svých cílů nedosáhla.“ A potrefení migranti? Její nakladatel odmítl o jejich reakci hovořit.
Po její dobrovolně-nedobrovolné smrti, o jejichž příčinách se mlčí, nastalo velké kývání kompetentními hlavami: áno, to už víme, situace je nám známá. – Jenže nic se nedělo a i nadále se nic neděje. Naopak, hra na schovávanou pokračuje. Každý nepohodlný dokument, jako třeba dokumentální film o jedné škole v Porúří, kterou navštěvují převážně turecké a arabské dětí, a ve které vládne fanatický rasismus proti hrstce zbylých a zakřiknutých německých spolužáků nebo reportáž o problémech úřadu pro mládež v Berlíně, se německá televize ‚odváží‘ vysílat až po půlnoci, aby se občané nepolekali, co se to na ně valí. Vlastněně to nikdo nechce ani vědět. Kdo by chtěl slyšet: „ser.. na Německo, ty seš jen ho…pod mýma nohama. Ty seš už mrtvej, Arabové a Turci budou stejně brzy ve většině, pak bude všechno jinak.“
