Předem musím podotknout, že se mi tahle hysterie proti bezmasému dni zdá přehnaná. Není to zase nic tak nového. Moučný pátek, kdy byly na stole buď knedlíky nebo nudle s tvarohem nebo mákem, povidlové tašky a jiné bezmasé pochutiny, aniž se ideologicky mluvilo o nějakém vegetariánství, znám ze svého mládí. Patřil ke křesťanské tradici a ze zvyku ho dodržovali všichni, ať věřící nebo komunisté, kantiny nebo školní jídelny.
„Vyhýbejte se slůvku ‚vegetariánský‘, to nemá nikdo rád“, na to se musí jít pragmaticky a ne programově, žádná ideologická sekyra, moudře varovali aktivisté z Bremen, kde se už podařilo jeden bezmasý den prosadit a to bez protestů. Strana Zelených volila administrativní postup, tudíž zařadila tento choulostivý požadavek do svého volebního programu a jako správná partaj jde na to s politickou argumentací. Proti voňavým pečínkám, krvavým biftekm a vonným párečkům staví pochmurné klimatické a ekologické následky, které tahle masožravost s sebou nese.
To je v tomto případě nesporně problematické. Jistě mají pravdu, jemže zároveň dokazují, že zůstávájí i nadále strana poučovatelů, morálně nad ‚prostým‘ lidem nadvýšená a vševědoucí. V Německu sice existuje stále více vegetariánských a dokonce vegánských restaurací, ale většinou ve velkoměstech a frekventují je hlavně mladí lidé, a hlavně mladé vzdělané a emancipované ženy. Na dolních šprušlích sociálního žebříčku už to vypadá úplně jinak.
Podle posledních průzkumů se vyslovilo 62 proc. občanů proti bezmasému dni a jen 36 proc. by ho uvítalo. A dá se předpokládat, že většina z nich v kantině nikdy nejedla, znají pravděpodobně jen menzu nebo studentské kuchtění. Proč takový agresivní odpor?
Upřímně řečeno, co se zde v zemi často vydává za vegetariánskou kuchyni a co zřejmě mnozí okusili, není moc povzbuzující a nepřesvědčuje. Dobrých a kvalitních vegetariánských restaurací je rozseto řídce, většina podniků redukuje svoji nabídku na ‚bezmasá‘ jídla. (Já jsem se v minulosti v restauraci často raději objednala ‚normálně‘ a maso nechala stát. Já ovšem nejsem tzv. ideologický vegetarián.)
Vegetariánské lokality rovněž moc nelákají, jejich atmosféra často připomíná nemocniční jídelny, a také klientela nepatřila, aspoň až doposud, mezi labužníky a hedonisty.
Panuje zde většinou jakási morální povýšenost. Vegetariánský talíř, to je zřejmě vážná a odpovědná záležitost, a tak se také musí celebrovat. O alkoholu ani nemluvě.
Jo, vegetariáni to nemají lehké. V Berlíně otevřela Freie Universitaet první veggie-menzu a prompt se zorganizovala šnyclová frakce a dostala se až do univerzitního parlamentu. Ve své argumentacii proti bezmasým talířům posloužil i jim, podobně jako Zemanovi, neblaze proslulý vegetarián Hitler.
Je zajímavé, že se protestovalo především proti poručnictví Zelených politiků a jejich, v tomto případě, necitlivému a arogantnímu postupu. Všichni to pociťovali jako zásah do jejich nejintimnějšího soukromí. Lidé byli rozhořčeni, jak si tahle partaj zase přivlastňuje právo rozhodovat o tom, co je pro nás dobré a co ne a pokouší se naordinovat nám štěstí podle svých receptů. Musím zdůraznit, že německá veřejnost už spolkla mnohé, co jinde nefunguje. A celkem bez dlouhých diskuzí. Zakaz kouření, zákaz plastových tašek, třídění odpatků, zákaz omamných houbiček, znovu a znovu nedělní zákaz automobilů, vše dobře ideologicky a politicky podložené. Ale, každý politik dobře ví, že existuje jedno tabu – auto. Až dodnes se žádný z nich neodvážil prosazovat omezení rychlosti na autostrádách, no a teď tu máme, jak se ukázalo, další tabu, břicho.
Má to jistě svoje důvody. Strava, pokrm, jídlo, žrádlo a nevím kolik ještě pojmenování existuje, patří beze sporu k hlavním atributům naší identity. Výběr jídla, co rád jím, je jistě jeden z prvních projevů samostatnosti i u dětí. Když si ditě postaví hlavu -já špenát nebudu – nepomůže žádný argument, že zdravé a porosteš a budeš silák, protože už děti si nenechají svými chuťovými buňkami manipulovat. První buřt nebo hotdog, to není jen poživatina, ať chutná nebo ne, to je manifestace dospělosti, odstřižení od rodičovské péče. Dnes se už málokterý rodič odváží nabídnout svému potomstvu zabalenou svačinu, to je uncool, nejsem přece už žádné baby, raději se tlačí s partou v cukrárně nebo u blízkého kiosku. Výběr a obliba jídel podléhá módě a tlaku většiny více, než si uvědomujeme.
A proč se všichni tak úporně držíme svých oblíbených jídel? I pod španělským sluncem chutná bramborový salát a špezle a v Bombaji s ulehčením sáhneme po loupáku. Nikde a ničím nejsme tak naprogramovaní svou minulostí jako právě v naší chuťové oblasti. Vzpomínky. Dětství, mládí. Náš talíř jsou snad nejlepší dvířka k naší minulosti. To není nic nového, viz ty slavné koláčky ‚madeleine‘ Marcela Prousta, které ho svou důvěrně sladkou chutí přenesly do domu jeho babičky. A nikde nejsme tak konzervativní. Ta babiččina kuchyně, a jaké buchty pekla moje matka! Už jsme zapomněli, jak chutnaly, ale ten pocit, ten pocit nezapomeneme nikdy. Dnes všichni ví, jak krutě a odporně jsou zvířata chována, odsuzuje se to a odmítá, ale na babiččino pečené kuře nedáme dopustit.
A co ještě dodat k dobře míněné kampani? Z vlastní zkušenosti dobře vím, jak to dovede vynervovat a vydráždit, když se jednomu pořád tříská o hlavu nějaká, i když správná a dobře míněná, ideologie. Na to jsou intelektuálové a vzdělanci v Německu opravdu majstři. Je to jakási posedlost, poučovat, vysvětlovat, vychovávat, ale – tady to poněkud přehnali. Co se týká gastronomických zálib, kde jde jen o vlastní břicho a střeva, tam rozhoduje každý sám pro sebe.
Myslím, že když se do vás pořád hučí, kolik chleba by bylo z krmiva, které spořádala ta bifteková kráva a kolik hladujících by se zachránilo, celé se to posune do abstraktní neosobní úrovně a docílí se pravého opaku. Nemá to se mnou nic společného, jen mne to otravuje. A přesně takhle teď útoči Zelení na masožravce. Ať mají konečně špatné svědomí, při každém soustu! A proboha, kdo má rád špatné svědomí. Tak je umlčte, ať jdou k čertu!
Já osobně už dlouho nejím maso, prostě mi přestalo chutnat a nedělalo mi dobře, bez ideologie. Zelení se svým návrhem propadli. Zatím. Snad pochopí, že se na tenhle problém musí jinak. Trpělivost, trpělivost, žádné misionáření, žádné předpisy.
Dnes se pověst vegetariánské kuchyně pomalu zlepšuje, restaurace jsou přívětivější, v mnohých se objevilo i víno a pivo, a dá se už i posedět, aniž by se člověk cítil jak v ozdravovně. Tzv. zdravé jídlo se normalizuje, má stále více fanoušků, hlavně mezi sportovci a ve fitness-klubech. Dokonce i kancléřka jeden takový podnik navštívila, což slavila všechna média. Vegetariánská mašinka se pomalu rozjíždí a vyjíždí z toho tmavého stydlavého koutečku různých alternativních hospůdek a provizorních jídelniček.
