Byla krásná jarní neděle, člověk by myslel, každý spěchá jen a jen do přírody. Tuhle neděli 27. března neměl ale nikdo na nějaké výlety ani pomyšlení. Byly volby a ve Stuttgartu byl snad každý na nohou. Desetitisíce občanů se v této jarní neděli mačkají v ulicích Stuttgartu. Před stranickou centrálou Zelených je hlava na hlavě. Nálada je napjatá, město vře, všude smích a hlahol, bubny podněcují nažhavenou náladu. Nemůžeme se dočkat, kdy už přijdou první výsledky.
Přesně v 18 hodin se objevují první spolehlivá čísla: Černí jsou dole, Zelení nahoře. Vypukl nepředstavitelný jásot. Lidé, staří i mladí, se objímají, vytahují flašky, někdo mi vrazil do ruky pohárek se sektem, všude přípitky na zelenou budoucnost. Mnozí brečeli jako děcka. Nedaleko stál známý a zasloužilý politik od Sociálních demokratů, starší pán, a nestyděl se za svoje slzy. Po 60ti letech čerstvý vzduch, první zelený ministerský předseda.
Až doposud jsem ve Stuttgartu nikdy nezažilo tak zoufale napínavé volby, jako v tomto březnu. Černí, v každém slova smyslu, Křesťanští demokraté, kteří seděli nekonečná léta jako přilepení na vládnoucích seslích v zemském parlamentu, byli stále nesnesitelnější, arogantnější. Přesto jsme se neodvažovali doufat, že se něco změní. Pořád se oficiálně tvrdilo, že ‚lid‘ je spokojený, naše země patří k těm nejbohatším v republice, tisk pokrytecky oslavoval dobrou ekonomiku a kryl veškerou korupci a lži těch nahoře. Dole zatím rostl odpor a nespokojenost. Ti nahoře byli už dlouho pro tento ‚spokojený‘ lid ‚mappia‘ – podle ministerského předsedy Mappuse a jeho mafiánů a pondělní demonstrace proti jejich politice, při kterých jsme z plna hrdla skandovali „Mappus weg“ a „mappschalten-abschalten“, se staly tradicí.
Teď jim občané předložili účet. A neuvěřitelné – vítěz byla strana Zelených, prý houfec zmatkařů a modrookých idealistů, kterou tihle okravatovaní profíci celá léta opovrhovali. Jo, čím kdo zachází, tím také schází, v tomto případě to byla zaslepená arogance usedlých a zasedlých partajníků. Prostě si nevšimli, že se mění nejen lidé okolo, ale i partaje a jejich vlastní voliči.
První reakce v tisku – údiv – to by do Švábů nikdo neřekl. Zelené nevolili jen ‚měšťáciˇ, ale také spousta venkovanů a sedláků. Lidé na německém jihozápadě jsou spíše opatrní, poklidní a hlavně velmi pragmatičtí. ‚Jejich‘ politici musí vědět, kde stojí kostel a kde je hospoda, musí umět přiložit ruku k dílu a ne jen žvanit. A přesně takový je budoucí zelený „otec země“, 62roční katolík, učitel, dokonce člen v tradičních spolcích ve vesnici, kde se svou rodinou žije. Prostě jeden ‚z nás‘, a přesto nebo právě proto, jeden ze zakladatelů Zelené strany.
Již před 10ti lety napsal článek: „Jak konzervativní musí být Zelení? Proč nemůže být žádná ekologická strana levá.“
A už před volbami věděl: „Podle mého mínění jsou mezitím Zelení v Baden-Wuerttembergu právem jedinou opravdovou konzervativní stranou. Chceme zachovat náš svět a jeho dobré staré hodnoty.“
Vítězství Zelených ve volbách v Baden-Wuerttembergu potvrdila jeho slova. Strana změnila svoji strategii a zaměřila svoji politiku spíše do středu, z rebelů se stali solidní politici, kteří jsou -doufejme- schopni také odpovědně vládnout. Už se objevily nové pojmy jako ‚zelená průmyslová politika‘, ať už to znamená cokoliv. Lehké to nebude, zdědí zkostnatělou byrokracii a v úředních jizbičkách panuje nechuť k jakýmkoliv změnám.
Německý tisk oštemploval Zelené jako novou lidovou stranu a nemohl je více vystrašit. Dechovka, starší pánové s půllitrem, chórující dámy a úlisní mladí kariéristé – ne, proboha, nejsme žádná volkspartei. Ať tomu říká každý jak chce, jedno je jisté: ve Stuttgartu volili ‚zeleně‘ lidé, kteří tradičně a rodinně volili vždy jen ‚černě‘. Zelení získali důvěru nejen mezi levými studenty a učitely, ale jejich práce přesvědčila také sedláky ve Schwarzwaldu a dokonce majetní občané ztratili svoje obavy, že jim ‚ti levičáci‘ vezmou jejich vilky. Politolog Hans-Georg Wehling považuje Zelené za „přirozené nástupce Křesťanských demokratů“. Snad má pravdu.
A ta tolik diskutovaná integrace neněmeckých občanů? Švábové udělili v těchto volbách vládě v Berlíně pořádnou lekci. Nejvíce hlasů, 42,5 procent, a jeden z přímých mandátů dostala kandidátka tureckého původu Muhterem Aras, muslimka a Zelená. Jestli tohle není blýskání na nové časy?
A už se mísí i hořké kapky do všeobecké euforie. „Hodina pokrytců“ nazvaly Sueddeutsche Zeitung volební euforii okolo Zelených a míní, že právě tohle vítězství nejlépe ukázalo všechny rozpory a absurdity naší civilizace. Náš pohodlný život nám zaručuje mobilita, průmysl, energie, naše špatné svědomí chlácholíme v biomarketech, třídíme odpadky a jezdíme po dálnicích od jedné protiatomové demo k další. Snažíme se v malém dělat všechno lépe a ty velké strukturální problémy delegujeme té správné partaji – a hned se cítíme lépe.
Také demokracie žije z kompromisů, jinak to zatím neumíme a doufáme, že Zelení mohou v našem kapitalistickém systému aspoň něco usměrnit. Nedělejme si iluze, že tihle ‚noví‘ zelení občané přinesou také novou upřímnost a konsekventní změny v našem konzumním myšlení. Možná, až i Daimler přesedlá na šlapací auta.
