Vražda dcery v kurdsko-jesidské rodině. Není to po prvé a jistě ani naposledy. Třináctiletá kurdská dívka žila v jednom zařízení pro mládež, na vlastní přání odešla od rodiny, kde byly obrovské problémy. Úřad pro mládež o téhle situaci dobře věděl, ale zřejmě ji idealisticky podcenil. Podle dobrých mravů patří každá třináctiletá k rodičům, kteří ji přece milují, musí milovat, jsou to přece rodiče. Takže v tomto smiřlivém duchu zorganizovala nějaká dobrá úřednická dušička také ‚rozhovor‘ dcery s rodiči. Cílem bylo vyzkoušet, jestli by se rodinná idylka nedala obnovit.
Při tomhle pedagogicko-psychologickém a zprostředkovacím pokusu dívka znovu prohlásila, že se do rodiny nechce vrátit. Nato vytáhl otec pistoli a několika výstřely do hlavy a prsou dívku odpravil.
Úřad pro mladistvé prohlásil – ve vší naivnosti – že věděl a ‚nepravidelnostech‘ mezi otcem a dcerou, jak to úřednický šiml v malém městečku Stolzenau nazval, ale nemohl prý vědět, že se to takhle vyhrotí. Mohl a musel! Po tolika vraždách ‚ze cti‘, po zkušenostech početných útulků pro pronásledované ženy, po tolika reportážích od postižených muslimských žen, a ne naposledy po otřesných a varujících knihách muslimských spisovatelek, které o situaci vlastní i svých spolutrpitelek německou veřejnost dobře informovaly.
Co myslel ten úřední šiml s těmi ‚nesrovnalostmi‘ mezi otcem a dcerou? Že se jedná o nějaké každodenní hádky puberťačky a starostlivého otce? A co ta zavražděná? Třináctiletá, která jde dobrovolně do ústavu. Nikdo se nad tím nezamyslel, nebllikalo zde varovné světýlko? Ne, tady někdo selhal. Jistě, sociální pracovníci mají velmi těžkou pozici, ale mezitím musí přece už vědět, že v konzervativních muslimských rodinách panují jiná pravidla než v německých a musí i podle toho rozhodovat. Muslimské ženy se cítí opuštěné, a právem, na úřady se spolehnout nemohou. Všichni to jistě jistě myslí dobře, dělají svou práci, jako vždycky, ale to nestačí. Zase jedna zavražděná dívka a úřad pro mladistvé není bez viny.
