Když do Německa přišli za prací první Turci, většinou mladí muži, nikdo si s nějakým islámem hlavu nelámal. Byli holt pobožní, v jednom kuse se modlili, ale nikoho tím nerušili, zůstávali mezi sebou. Islám byl cizokrajný. Moje první setkání s islámem byly súry, které v knize Eduarda Basse ‚Cirkus Humberto‘ cituje z koránu starý moudrý Ind. Korán patřil do tohoto exotického cirkusáckého světa. To už je dávná minulost. V dnešní Evropě islám ‚zdomácněl‘ a stal se částí naší každodennosti. Na tom nikdo nic nezmění. A není to žádná pohádka, jsou to lidé, odlišnost, která leká a provokuje, problémy, nedorozumění a islamismus.
V Německu se hranice tolerance vůči mnohým muslimským tradicím časem nepozorovaně posunula nahoru a dnes se mnohé mlčky přehlíží. Zvykli jsme si a akceptovali, že danou situaci v muslimských ghettech můžeme ovlivnit jen omezeně. Šátky nás už nevzrušují, města jsme si rozdělili. Rezignace? Ne úplně. Německo jde na to jinak.
Česko je na počátku cesty a už se rýsují stejné problémy, s jakými se západní Evropa potýká už desetiletí. Šlo to rychle. Islamismus a jeho fanatičtí kazatelé jsou už zřejmě na místě (v Brně) a nechybí ani nadšení konvertité. Bohužel, západní bezvěrce, hlavně mladé dívky mezi 17 a 20 lety, přitahuje především fundamentalistická obdoba islámu. Stále více zoufalých rodičů v Německu, a jistě i jinde, hledá dceru, kterou, jako nedávno v malé vesnici ve Schwarzwaldu, pohltil klán jejího muslimského manžela. Marné hledání, tradiční islámské ambiente má pevná pouta. Snaké také proto se stále častěji v souvislosti s islámem píše o ohrožení západní demokracie.
Islám jako takový nikoho přímo neohrožuje. Zní to absurdně, ale evropskou demokracii ohrožují právě její nejcennější výdobytky – svoboda slova a náboženství, protože vlastně legalizují i lslámské extremisty a fanatiky, jako je fundamentalistická muslimská sekta salafisté. Tito fundamentalisté zaplavili německá města a rozdávají mezi nemuslimy zadarmo korán. Agresivně a otevřeně opovrhují demokracií, jejich kredo – „demokratický muslim je tak nemyslitelný jako křesťanský Žid“-, uznávají jen korán v té nejprimitivnější interpretaci nomádů a zákony šarije. Svoje nenávistné protidemokratické štvaní mohou provádět v klidu, chráněni západní demokracií, kterou chtějí zničit.
Absurdita ad absurdum. Politikové všech barev rotují, nejistě argumentují hned náboženskou svobodou, hned zase svobodou slova a doufají, že se to přežene.
Oficiální muslimské spolky považují rozdávání koránu a pouliční agitaci za bohulibý čin, je to dobře, že se i nemuslimové seznámí s moudrostí Koránu. O nějaké protidemokratické kampani a zneužití nábožesnké svobody nechtějí v Ústředním výboru svazu muslimů nic slyšet.
Za posledních 10 let se v Německu na postoji muslimů k západní demokracii moc nezměnilo. Poslední studie ministerstva vnitra o situaci muslimů přinesla deprimující poznatky. Každý 4.mladý muslim odmítá jakoukoliv integraci, 24% se považuje za přísně věřící a zavrhuje západní společnost. Integrační mudrcové si zase jednou zoufají. Zelení, rudí, černí se zase jednou navzájem obviňují a horečně hledají příčiny. Frust. Řešení nikde. To všechno už tu bylo, mockrát.
Teď se do toho vložili vědci a pedagogové. Ti se rozhodli pro naprosto jinou cestu. Muslimové se zřejmě cítí méněcenní a mají pocit, že se jejich víra nebere vážně. Islám, třetí největší náboženství, byl v Evropě pozapomenut, smrskl se na ty nejjednodušší úkazy, šátek, plandavé kalhoty, vousy, muezzin, prostě středověk. Úspěšná integrace muslimů do západní společnosti je možná jen přes jejich náboženství. Evropa musí znovuobjevit islám, vytáhnout ho z tmavého kouta ukřivděných spiklenců, očistit od různých klánových pokřivenin a vrátit mu i v emigraci jeho náboženskou a společenskou důstojnost, a tak zpřístupnit modernímu myšlení.
Jazykovědci a historici, muslimští i nemuslimští, mají před sebou těžký úkol – vědecký výzkum koránu a jeho moderní interpretaci. Dosud neexistuje žádné jeho kritické vydání, jak je tomu u bible. Korán se po celá staletí nesměl překládat, arabština fungovala jako posvátný jazyk. V Německu se již v roce 2007 ustanovil projekt ‚Corpus coranicum‘, který zkoumá korán jako literární a kulturně historický dokument. Vědci se nespokojují s pouhým srovnáváním koránských textů s křesťanskou biblí, chtějí proniknout pod ‚povrch‘ dnes známých textů a doložit vlivy starých židovských a křesťanských náboženských tradic. Jejich přáce má přinést důkaz, že ani korán není jednolitý dokument, ale výsledek dlouhodobých teologických debat.
Vědci musí nelítostně demontovat staletá neotřesitelná dogmata. Nejtěžší úkol bude jistě přetržení posvátného pouta mezi koránem a Mohamedem, vědecky definovat posvátnou knihu jako dílo lidských mozků a historický dokument, tzn. popřít jeho božský původ. Pro věřící muslimy nemyslitelné a nepředstavitelné a hlavně – nepřijatelné. Pro mnohé z nich zůstane korán i nadále – věda sem věda tam – čím vždycky byl, dílem božím. Na jeho historickém významu to nic nemění.
Tento nepohodlný proces má křesťanská bible už dávno za sebou a všichni víme, že i křesťané na určitých náboženských a církevních dogmatech lpí až dodnes, všem vědám na zlost. Ale i náboženství musí jít s duchem doby.
Mezitím si vydobyl islám i na německých universitách svoje zasloužené místo. Čtyři university, kde islám vegetoval v rámci orientalistiky nebo islámských věd, založily samostatné Centrum pro islámskou teologii. Studují zde převážně muslimové, hl. ženy, ale i nemuslimové. Studium nemíní zprostředkovávat nějaká náboženská dogmata, ale vědecký přístup. Studenti se mají naučit pochybovat o nepopiratelném a hledat tu pravdu za pravdou. Instituty mají vychovávat nejen učitele pro plánované vyučováni islámu na státních školách, ale i moderní imány. O ty je zde nouze, jak potvdili muslimové ve Stuttgartu, kde 30 muslimských obcí (60 000muslimů) čeká na své učitele.
Plošné zavedení vyučování islámslého náboženství na státních školách je zatím jen plán. Německá ústava zaručuje právo na náboženskou výuku podle pravidel příslušné náboženské komunity. Stát musí zůstat neutrální. Tento postoj zaručoval nekonfliktní soužití různých vyznání, ale s islámem se tenkrát nepočítalo. Tak nastaly komplikace. Islám nezná obvyklou mocenskou hirarchii. S kým by měl stát komunikovat, kdo převezme odpovědnost za zaměření výuky? První pokus je nasazení tzv. poradního sboru. Vedle muslimských činitelů zde působí i zástupci státu. Ti mají teoreticky zůstat neutrální. Jak by to mělo fungovat, není jasné. Muslimové ve spolkové zemi Hessen si už poradili sami. Deset různých islámských obcí organizuje vlastní vyučování. Mezi nimi i konzervativní Alevité. To jistě není ve smyslu moderní a objektivní náboženské výuky, ale snad přece jen začátek správné cesty.