Nebyla jsem ani ten první a jistě ani ten poslední turista, který si už po prvních krocích pod kavkazskými velikány musí přiznat, že všechno, co si o téhle zemičce Gruzie přečetl, může zapomenout. Francouzský spisovatel Alexandre Dumas byl člověk zcestovalý, proslavený a na leccos zvyklý, ale když před 150ti lety na své cestě Ruskem přijel na Kavkaz, ani on se nepřestával divit.
Jsou různá dobrodružství. Byly doby, kdy jsem stres a nepohodlí považovala za absolutní dobrodružství. Noční trmácení v přecpaných autobusech, ušmudlané dusné hotely, znalecké klábosení s jinými, rovněž tak ‚protřelými‘ světoběžníky v různých travelláckých hospodách, to všechno muselo patřit ke každé pořádné cestě. Kdo v Gruzii očekává takovýhle dobrodružství, ten ať tam nejezdí, protože tohle všechno tam nenajde.
Je to země na první pohled spořádaná. Žádné mačkání mezi ‚domorodci‘ v autobusech, žádné – myslím autobusy – tam totiž nemají, travellácké hotely nebo nějakou tu speciální ulici bys tam také hledal marně. I ty uondané ruksakáře potkáš zřídka. Ještě tuhle zemi neobjevili a Gruzie na ně není zařízená.
Hotely jo, ale spořádané a pěkně drahé. Silnic je málo a většinou špatné a po nich se drkotají jen ty pověstné ‚mašrutky‘, předělané staré německé dodávky – s ruksakem se tam těžko vejdete. Takže – státní doprava nepadá v úvahu, jestliže nejste masochisticky založen. Taxi se na delší vzdálenost nedoporučují. Někde jsem četla, že individuální turista musí být v téhle zemi hlavně pohyblivý. To teda musí a dále ještě přizpůsobivý, zvědavý a trpělivě zvládat všechny malé a větší avantýry, překvápka a nepředvídanosti podle devízy – však ono se všechno nějak zařídí. .
Když jsme tohle všechno zjistili, bloumali jsme po Tbilisi a uvažovali, co dál, až jsme narazili na vývěsku agentury, která se nazývala „Culture Popularization Centre“ a nabízela „Tours in Georgia to different Regions“. To by mohlo být řešení. Trošku nedůvěřivě jsme vešli do pobouraného dvorku a rozbité schodky nás dovedly do dusné místnůstky, kde za třemi PC seděly mladé krásné ženy. (Nikde jsem neviděla tolik razantně krásných štíhlých žen, jako v Gruzii.)
Zde začaly naše báječně napínavé dny. Tehdy jsme ještě netušili, jaké štěstí nás potkalo, protože právě tahle komůrka nám vlastně otevřela dveře do skutečné Gruzie.
Tamara, šarmantní majitelka této malé cestovní agentury, jinak také filmová režisérka a žurnalistka, nám hned sebejistě předložila týdenní plán svých exkurzí a my byli nadšeni a hned jsme si důvěřivě naplánovali celý týden dopředu. Kancelářička na nás dělala dojem normální cestovky, sice trošku chaotické a hlučné, ale jinak vypadalo všechno spolehlivě a také vlastně bylo, ale jinak, po gruzínsku.
„Tamaro, tak se chceme přihlásit na příští pondělí, a pak ještě ten trip ve středu a..“, jedním dechem jsme odemleli celý náš naplánovaný týden. Tamara seděla usměvavě za computrem a přívětivě přikyvovala. Až když jsme chtěli, jak je u nás zvykem, ‚rezervované‘ výlety zaplatit dopředu, upřesnila:
„Ne,ne, platit až ten den a přijďte se raději zeptat den předtím, kam a jak se pojede.“
„Tak to není jisté?“ A opět ujištění – „ne, ne, jistě se pojede, ale ještě nemohu říct jak a kam.“
To byla první lekce gruzínské way of life – nic neuspěchej, však ono to nějak dopadne. A taky dopadlo, i když vždy úplně jinak. Někam se jelo vždycky a to ‚kam‘ a ‚jak‘ bylo vzrušující překvapení. Tak jsme přešaltovali a nechali se unášet gruzínským plánovaným chaosem. Až dodnes jsme se nepřestali divit, jak může právě v téhle branži fungovat takové improvizování ze dne na den .
K našemu údivu fungovaly i jiné malé soukromé podničky, se kterými jsme měli co dělat, poměrně spolehlivě. (Státní sektor setrvával ještě v socialistické letargii.) V penzionu stačilo jen upozornit na nějaký nedostatek, okamžitě tu byla snaha o nápravu. (Postele se převlékaly každých pět dnů.)
V maličkém městečku Signagi jsem si k obvyklé socialistické hotelové snídani přinesla rajče, okurku a kousek sýra. Druhý den, aniž bych o něco žádala, stál přede mnou talíř se salátem a sýrem.
Někdy bylo zápolení o to bylo ‚zápaďácké‘, až dojemné.
Jednou jsem v malém lahůdkářství, kde jsme kupovali sýr, uviděla, že mají mašinku na krájení sýrů a požádala jsem mladou prodavačku, aby mi můj ementál pokrájela. Oh jé! Tenhle ‚západní přepych‘ tam stál zřejmě spíše symbolicky, protože dívka se rozpačitě podívala po kolegyních, které jen krčily rameny. Co mne to pro boha napadlo, žádného Gruzínce by nenapadlo nechat si sýr pokrájet. Dívka hledala panicky knoflík, kde to má spustit, ostatní zákazníci zřejmě zvědavě čekali, jak to funguje. Všichni jsme si oddechli, když po dlouhém zápolení mašina vyplivla pár nemotorných plátků. V příštích dnech jsem se spokojila s kusovým sýrem. Ale snaha tam byla.
Pomalu jsme si na gruzínský rytmus zvykli a s Tamarou a její trupou jsme projezdili celou Gruzii. Všichni spolupracovníci mluvili dobře a bez jakýchkoliv politických zábran rusky a hodně z nich i anglicky. Jezdili jsme buď se skupinou 15ti-20ti většinou mladých Gruzínců v malém autobuse, nebo sami v osobním autě, jen s průvodcem. Nikomu bych nedoporučovala, aby si na těchto silnicích a při gruzínském způsobu jízdy, sedl za volant.
Oba naši průvodci nás nepřestali uvádět v úžas. Patřili k mladé generaci, která pro svou zemi vidí jen jedinou budoucnost – Evropa. Znalost několika jazyků byla samozdřejmost, ruština je – ještě stále – běžná a angličtina hned po ní. Dawit znal dobře 7 jazyků, s Tamou jsem v perfektní němčině diskutovala o nejnovějších filmech a knihách, a často mne jejich informovanost zaskočila.
Kulturní exkurze, které tahle malá agentura měla na programu, byly pro nás v pravém slova smyslu jízdy do neznáma a velkým ponaučením. Člověk nemá nikdy zapomenout, že není v Evropě, i když mu lidé a všechno kolem připadá tak ‚ošemetně domácké‘. Divoký Kavkaz zůstal divoký a nezkrocený a jeho obyvatelé mají jinou minulost a jsou zvyklí na jinší věci.
Tyhle nevinné ‚výlety za kulturou‘ se vybarvily jako nevypočitatelné a náročné treking – túry. Šplhání po strmých a těžce přístupných skalách a pochody divokými vodami a pralesem. Se ‚změkčilými‘ zápaďáky, kteří potřebují vyznačené turistické cesty, řetězy a jiné pomůcky, se zde nepočítalo. Byli jsme také vždy ti jediní nedomorodci.
Jeden takový výlet do přírody nám o gruzínské mentalitě řekl více než každý průvodce. Úzké strmé údolí jedné horské říčky nás mělo dovést k slavným vodopádům. Bývala tam stezka, kdysi, ještě za Rusů. Ale ukázalo se, že se zde sesunula půlka hory a údolí zavalila. Změť balvanů a skalisek, staletých vyvrácených stromů-velikánů, voda, prostě hrůza. 8km tam, 8km zpět. Každý ‚rozumný‘ pořadatel by řekl, oh, nic se nedá dělat, jde se zpět! Ne tak Kavkazané! Jde se!
Naši přátelé byli na tyhle ‚procházky‘ povětšině městsky fajnově vystrojení, dělali dojem, že nějakému horolezectví moc neholdují. To jsme si mysleli my! Pak jsme se nestačili divit, pokud jsme při tom lezení a klouzání a drápání měli vůbec čas zvednout hlavu a divit se. Tyhle křehounké orientální krasotinky v jejich módním outfitu, lehounké baletky na nohou, klouzaly přes tahle skaliska a balvany a kořeny s lehkostí cvičených horolezců. Jedna dívka si sice zlomila ruku a jedna kolabovala vyčerpáním, ale všechny došly tam i zpět, nikdo neremcal, nenaříkal, v téhle pustine by jim to stejně nepomohlo. Zoufalí jsme byli zřejmě jenom my, ale potají a potichu. Mohu říct, že jsme se dostali na hranice svých sil. Druhý den jsme v jednom klášteře zapálili dvě děkovné svíčky.
Na zpáteční cestě jsme se už jen těšili na sprchu a hotel, a tak jsme nebyli moc nadšeni, když autobus uprostřed divočiny zastavil. Pak jsme uviděli proč a žasli. Pod stromy u řeky někdo vykouzlil dlouhou tabuli, která se prohýbala pod nejrůznějšími gruzínskými lahůdkami. Všechny štrapáce byly zapomenuty, všichni hodovali, a bylo nám veselo. Tohle společné stolování – supra, prastará gruzínská tradice – se celebrovalo po každé úmorné tůře, ať jsme se k autobusu dovlekli sebepozději a k padnutí ucaprtaní.
Jednou nás čekalo náročné menu v jednom hotelu, jindy jsme zastavili před dřevěnou chatrčí v nějaké divočině, prosté stoly a lavice, jenže nic na nich. Odkudsi přiběhla stařenka s moukou, pak někdo nesl tašku plnou hub, ale vše syrové, panebože, to snad budeme jíst o půlnoci. V chatrči byl jen prastarý sporák, ve kterém hořel oheň, no těbůh! Ale kolem mne byli všichni klidní. A pak najednou, kdosi loupal brambory, k těm jsem se přidala, jiní váleli placky a pekli je na tom sporáčku na jedné pánvi, a ještě jiní krájeli houby, prostě nálada jak u skautů, únava byla tatam a opravdu, za půl hodiny jsme báječně stolovali.
Tohle ‚stolování‘ Gruzínci milují. To jim nemohli vzít ani Rusové. Jo, Rusové. To byl také problém. V Tbilisi se můžete v Muzeu sovětské okupace podrobně informovat o ruské a sovětské nadvládě v Gruzii. Výstava je překvapivě moderně koncipovaná a informativní. Neskrývá, že hlavní ‚pachatelé‘ komunistického teroru – Stalin, Berja a Ordžonikidse – bylil rodilí Gruzínci.
„Ne, ne, s politikou nemá tahle výstava co dělat, jsou to jen historická fakta“, tvrdí její tvůrci, ale nedá se popřít, že už jen její existence signalizuje odklon od velkého souseda.
Gruzie je i nadále opraporovaná, ale vedle gruzínských křížů se třepotají evropské hvězdičky. Do Evropy a k demokracii má tahle pilná a snaživá zemička ještě daleko. Kdykoliv přišla řeč na Velkého bratra, zmlkla debata, i ta nejvášnivější. Když jsem se jen tak mimochodem optala na jednu opoziční političku, náš tak informovaný, angažovaný a studovaný guide Dawit prohlásil, že politice on nerozumí, (situaci v EU analyzoval výtečně). ‚Rusko‘ a ‚opozice‘, v tom momentě spadla opona a odpovědi byly jednoslabičné. Po několika takových zkušenostech jsme jsme se holt podobným otázkám vyhýbali. Opatrnost a strach – to jsem znala velmi dobře.
„Gruzinci jsou veselý a pyšný národ a zaujímají mezi jinými národy na Kavkaze první místo.. Kultura a vzdělání ve městech nezůstává pozadu za Evropany…“, napsal o svých sousedech již před 150 lety německý osadník Ernst Almendinger.
Evropa v Gruzii buď začíná nebo tam končí. Je to otázka pohledu. Za Evropany je zřejmě dlouho nikdo nepovažoval. Příliš zřetelně se v zemi pociťovala osmánská a ruská minulost. Příliš mnoho Asie.
Gruzínce to uráží, cítí, že patří k Evropě a reagují po svém. Snaží se vyhýbat všemu ‚východnímu‘ a při každé příležitosti zdůrazňují svoji ‚západnost‘. Ženy v Tbilissi by mohly promenovat na každém evropském bulváru. Všichni mladí lidé, se kterými jsme se setkali, byli bez výjimky velmi pobožní. Skoro provokativně se křižují před každou kapličkou, je to spíše politická manifestace. My jsme křesťané, jako vy v Evropě a už dávno před vámi!
Německý spisovatel Erich Clemens cestoval po Gruzii v pozdních devadesátých letech minulého století a napsal:
„Země ztrnula v tichu…Kdybych měl Gruzii dát nějakou barvu, byla by to světle černá. Evropa zde není zcela světlá a Asie ne úplně černá. Někde mezitím je Gruzie…Gruzínský fenomén je právě tahle zdánlivá blízkost, která se ale při bližším pohledu stává cizí, a která se opět může proměnit v důvěrnou blízkost.“
Gruzie se v posledních letech velmi změnila. Po ‚černi‘ ani stopy. Jen ten pocit ‚neznámé blízkosti‘ mne doprovázel celou cestu. Napínavá odlišnost, slabounce všude voněl orient, a hned zase taková důvěrná znalost lidí a jejich chování, že jsem se chvilku cítila ‚jako doma‘. Možná to dělala ta společná socialistická minulost, nevím.
Při jedné večerní tabuli mi moje sousedka jasně řekla.
„My žijeme mezi starým východním blokem a novým západním. Ten starý východ nám zaručoval nehybnou jistotu, ten nový západ nás zneklidňuje a mate. Jsou dny, kdy patříme do Evropy, kdy se všechno hýbe, ale jsou dny, kdy se neděje nic. To jsou ty asijské dny.“
Pro mne bylo naprosto jasné. Ať si celý svět mudruje, jestli je Gruzie začátek nebo konec Evropy, lidé v této zemičce cítí a žijí evropsky. Jsou úzkostlivě dochvilní. Nikdy jsme na nikoho nemuseli čekat. Jestli tohle není evropské!
