Reklama
 
Blog | Hana Deutschmann

Turecké školy v Německu – Erdoganova pokradmá pěšinka do Evropy

Patří Turecko do Evropské unie? Angela Merkel řekla své jasné 'ještě ne'! Ale kdy, a jestli vůbec, zde se názory německých politiků různí. V jednom jsou si ale všichni zajedno: turecká menšina v Německu už není to, co bývala. Dědové a otcové byli hledanými pracanty u Daimlera a ve fabrikách Porúří, jejich vnuci zaměstnávají houfy sociálních pracovníků a policajtů a způsobují bolení hlavy svým učitelům. Německý školní systém selhal. Na dětí arabských a tureckých imigrantů je krátký. 30% dětí tureckého původu nedokončí ani základní školu, pouhých 7% dokáže udělat maturitu. A kdo na tom má největší vinu? Kdo nedbá, aby se turečtí školáci naučili jazyk své nové vlasti, aby spořádaně chodili do školy - nikdo menší než německý stát a jeho nedokonalé školství, míní turecký ministerský předseda Recep Tayyip Erdogan.  A on ví proč - turecký školák patří do turecké školy, turecký student studuje na turecké universitě. Bez turečtiny žádná němčina. Takže do Evropy oklikou.

Během své návštěvy v Německé spolkové republice uštědřil Ergodan německým politikům přísnou lekci ve věci tolerance a poučil je, jak má „správná“ integrace vypadat. (On sám ji ‚úspěšně‘ praktikuje s kurdskou menšinou ve vlastním státě.) Jeho kredo – Turek zůstává i v nové zemi především občanem tureckého státu, ať má jakoukoliv novou státní příslušnost a jen tento musí ctít a respektovat. Německý stát ale ‚provozuje‘ asimilaci svých neněmeckých občanů, což je podle Erdogana zločin proti lidskosti. Pro ‚své‘ občany vyžaduje povinnou tureckou státní příslušnost, (vedle té německé) a paralelní turecké vzdělávací instituce. Turci v Německu jsou  podle Erdogana jakýsi předvoj tureckého státu v Evropě, v nejlepším duchu globální ‚osmánštiny‘. Emigrační tureckou vládu prozatím nevyžadoval.

Příslušné německé úřady reagovaly, jak se dalo čekat, v duchu tradiční multikulti zdrženlivosti a vychytralé tolerance – je to ožehavý problém, jde také o naše voliče. Veřejná debata v německých médiích zrekapitulovala všechny dostupné možnosti k provozování mateřského jazyka. Ukázalo se, že jazyková situace turecké mládeže nesvědčí o žádné násilné asimilaci.
Turecká vláda vyslala do Německa již 540 učitelů, kteří vyučují nejen turecký jazyk, ale také zeměpis, dějepis a náboženství. Jen v jižním Německu navštěvuje toto ‚doplňující‘ vyučování 31 000 dětí. V některých školách v Bavorsku, v Hamburgu a v Berlíně si mohou žáci zvolit turečtinu jako řádný obor. Nikdo nechce z malých Turků dělat násilím samé malé Němce, nikomu nikdo nebrání, aby pěstoval vlastní kulturu. Bohužel, ani ten nejtolerantnější stát nemůže uhladit všechny hrany emigrantského života. Všechno má své dvě strany. Dobrá integrace vytlačuje původní identitu. Jak tomu zabránit? Dvojjazyčné školy?

Němečtí pedagogové a politici jsou si zajedno – turecká dvojjazyčná gymnázia ano – to je dobrý základ pro integraci, národnostně zaměřené turecké školy v žádném případě. To bychom pak měli v zemi nejen etnická zákoutí, ale turecké enklávy.

Reklama

Kupodivu, kritické hlasy se ozvaly hlavně z řad těch ‚utlačovaných‘ občanů tureckého původu:
„Erdogan našim problémům nerozumí“, říká  předseda „Religionsgemeinschaft des Islam“ Ali Demir, který  celou tu debatu o tureckých gymnáziích považuje za pitomost a míní: „Erdogan potřebuje voliče z národnostních stran.“ Demir ví ze zkušenosti, že ve školách nebyl o vyučování turečtiny nikdy velký zájem. V Bavorsku existovaly v 90tých letech turecké základní a devítileté školy, s pramalým úspěchem.

„Absolventům nebyly nic platné, jen měli potíže při hledání práce…Německý jazyk je A a O, aby se to tady zvládlo.“

Profesor islámské religiózní pedagogiky Bulent Ucar doporučuje turecké vládě , „jestli má v úmyslu investovat do německého školního systému, ať podporuje turecké děti v obecných školách, aby kvůli špatné němčině nezůstávaly sedět , to by bylo záslužné.“ Podmínka, učitelé by museli absolvovat studium v Německu.

A dnešní realita? Turecká dvojjazyčná gymnazia existují již v mnoha německých městech a pracují s dobrým úspěchem, i když ne tak, jak se to plánovalo. Navštěvují je z velké většiny jen děti z tureckých rodin. (Z vlastní zkušenosti vím, že pro německé rodiče jsou tyhle školy ‚neexistující‘. Když nedávno moji přátelé hledali gymnázium pro svou dceru a já jen podotkla, že za rohem je jedno dvojjazyčné, turecké, podívali se na mne naprosto nechápavě a přešli to bez komentářů.)

Muammer Akin, ředitel soukromého tureckého gymnázia ve Stuttgartu, jen kroutí hlavou. Vždyť jeho škola už existuje hezkých pár let (od 2004), ale podle jeho názoru neodpovídá označení ‚turecká‘ dnešní skutečnosti. Je to prostě soukromé gymnázium, které pomáhá na nohy tureckým dětem, které v německých školách ztratily půdu pod nohama. Další školy jsou v Kolíně, v Mannheimu, v Hanoveru, v Berlíně, a to není konec. Poptávka roste.

Na všech školách se vyučuje německy, na školním dvoře je nakázaná rovněž němčina, teoreticky, učební plány se řídí podle státních direktiv.
„Žáci se neučí němčinu jako cizí jazyk, ale jako rovnoprávnou druhou řeč vedle mateřské turečtiny,“ vysvětluje vedoucí soukromé Sema-Schule v Mannheimu.

Problémy v německé škole mají hlavně děti ze sociálně slabých rodin, které většinou znají jen život v uzavřeném kulturním a národnostním ghettu. Jejich situace a jejich dosavadní možnosti jsou pramizerná příprava na zápolení, které je na německých gymnáziích očekává. Není divu, že tyto děti z německých vyšších škol utíkají frustrované, nejisté, bez naděje na úspěch a bez slušné ‚německé‘ alternativy.
Soukromá turecká gymnázia jim tuto alternativu – s rostoucím úspěchem – nabízí. Tyto ústavy, ať je to „Dialog-Gymnásium v Kolíně, Bill-Schule ve Stuttgartu nebo Sema-Gymnasium v Mannheimu, znají poměry v rodinách svých žáků a školní provoz orientují podle jejich mentality a zvyklostí. Německé školy počítají s pomocí a angažovaností rodičů, každý musí sám koukat, aby neztratil dech. Tuto odpovědnost turečtí a arabští rodišové neznají a odmítají, už slovo aritmetika ve školních sešitech jejich potomků v nich budí obdiv a je pro ně zárukou úspěchu, jak to trefně charakterizoval starosta z berlínské čtvrti Neukoeln.

Pověřenec pro integraci ve Stuttgartu, Pavkovic, to dobře zná: „Škola zaručuje rodičům, že se o jejich děti dobře postará a bude je podporovat…Rodiče rádi zaplatí těch 300,400-€ měsíčně, jen když nemusí nést odpovědnost za úspěch svých dětí. (Hlavně mužského pohlaví, na děvách se spíše šetří.) Škola se postará o všechno, od obědů až po doučování. Rodiče si s tureckými pedagogy lépe rozumí, mají společnou kulturu, důvěřují jim. Mnozí už dokonce našli cestu do tříd svých dětí, pomáhají v kuchyni, na hřišti a jinde. Je to ‚jejich‘ škola, jsou zde doma, není to jejich každodenní německá realita, i když se vyučuje německy, a také na rodičovských schůzkách se mluví německy. Chybí jen ti němečtí žáci. Turci jsou zde přes všechnu dvojjazyčnost zase mezi sebou.

Jak to říká přísloví – starý strom už nepřesadíš. Ale co ty mladé, nadějné stromky. Ty se zřejmě také bojí přesazení a cítí se dobře jen ‚mezi svými‘.

Jedenáctiletá Aleyna vysvětluje pěknou švábskou němčinou, proč se v nové ‚turecké‘ škole cítí lépe než na starém gymnáziu: „rozumím si daleko lépe se spolužáky, protože ti vědí, jak žiji, nic nemusím vysvětlovat.“ Zůstává otázka – a dále? Je to dobré pro její budoucnost mezi ‚těmi cizími‘, kteří pro ni zřejmě i nadále zůstanou ‚ti cizí‘.

První maturanti opustí ústavy až v roce 2012. Pak se teprve může posoudit, o kolik úspěšnější budou její absolventi. Nebo nebudou.

Huseyn Karakus, hospodářský vedoucí sdružení soukromých škol, pozoruje s pocitem nevole, jak se stále více tureckých dětí izoluje a nemá takřka styky s německými kamarády. Turecké soukromé školy musí podle jeho mínění zůstat jen provizorní řešení. V budoucnosti se nabízi dvě alternativy:

„Buď poznají i němečtí rodiče dobrou kvalitu těchto škol, pak mohou opravdu pomoci v integraci. Nebo se zvýší počet vzdělaných občanů tureckého původu a jejich děti budou samozdřejmě a sebejistě navštěvovat normální státní gymnázia.“ Momentálně jsou obě alternativy spíše utopie.

Erdogan a jeho administrativa mají se ‚svými‘ Turky jiné plány. Většina politiků, i z tureckých řad, posuzuje velmi skepticky jeho starosti o budoucnost tureckých dětí.

„(Erdogan) demonstruje stále silněji nový turecký imperialismus a nacionalismus, který je pro nás Němce nesnesitelný.“ Tolik bavorský ministr vnitra. Předseda Německého spolku učitelů, (Der deutsche Lehrerverband), Ankaru dokonce obvinil, že na úkor občanů tureckého původu provozuje politiku islámské expanze a vměšuje se do německých vnitřních záležitostí.

Při bližším pohledu na organizaci tureckých soukromých škol se přece jen vtírá podezření, že jejím zakladatelům, v celém Německu velmi dobře organizovaná a velmi aktivní síť tzv. doučovacích středisek, nejde jen o lepší vzdělávací možnosti pro turecké děti. Ideologickým otcem tohoto hnutí je muslimský duchovní Fethullah Guellen, který působil koncem minulého století v Turecku a dnes žije v Americe. Jeho téze – školy místo mešit – získala velké sympatie. Guellen nevidí žádný rozpor mezi islámem a světským vzděláním. Zakládá na celém světě turecké školy, kde se vyučuje buď v angličtině nebo v zemském jazyce. Náboženství se nevyučuje. Ale – sám Guellen ostře kritizuje ateismus a považuje islám za nejsilnější morální prinzip, vysoko nad západní demokracií. Mnozí kritici ho – přes jeho moderní pojetí ekonomiky a vzdělání – považují za nebezpečného a velmi vlivného islamistu.

„Pod pseudo-modernim nátěrem vězí islamistické myšlení“, říká islamolog Ralph Gadban.

‚Fethullahci‘ – jeho stoupenci, jsou přesvědčeni, že se i v moderní západní společnosti dá žít podle islámské tradice a zároveň se propracovat na úspěšného a moderního podnikatele. Jejich kredem je pevná víra a pilná práce. Proto jsou srovnáváni s kalvinisty. Jsou všudypřítomní a neviditelní, takové islámské ‚Opus dei‘. Turecký ministerský předseda patří k prominentním ctitelům Fethullaha Guellena. Politika a náboženství – to byla vždy výbušná směs.

Pro upřesnění: dvojjazyčná gymnazia ve všech možných jazycích, od ruštiny po čínštinu, jsou v Německu samozřemostí. Z velké části jsou dotována státem a pod jeho dohledem. Na rozdíl od tureckých zařízení, jsou dobře integrována v německém vzdělávacím systému a obrací se jak na německé žáky, tak i na žáky jiných národností.

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama