„Každá myšlenka na Německo mne připraví o spánek“ – posteskl si už před sto lety Heinrich Heine. Dnes má mnohou neklidnou noc německá kancléřka Angela Merkel. Krize a populistické štvaní proti nepohodlným reformním návrhům německé vlády ztěžují její pozici.
Portugalci a Španělé by neúnavnou Madame Merkel nejraději poslali zpět na východ k jejím pietistickým soudruhům. Tihle Němci jsou sice pilní, spořiví a pracovití, ale jsou také bez humoru, arogantní, pedantičtí, povýšení. Jsou takoví opravdu? V těžkých dobách jsou předsudky pohodlnou a vítanou zbraní, která dle přání zjednoduší každý problém.
Autoři Thea Dorn a Richard Wagner se odvážně vydali po stopách ‚německé duše‘ a zkoumají, nakolik jsou tyhle standartní předsudky ještě dnes aktuální.
Německý stát jako sjednocující politický útvar vznikal velmi pozdě, a proto byla kultura, především literatura, dlouho jediným pojítkem a mírou všeho německého. ‚Deutschland – das Volk der Denker und der Dichter‘, (Německo – národ básníků a myslitelů), patříl k nejrozšířenějším klišé. Goethe, Schiller, Beethoven, Wagner – neochvějný základ německého sebevědomí.
„Německá váženost…je mravní velikost, která sídlí v kultuře a v charakteru národa“. (Friedrich Schiller 1797.) ,
Nacisté však ukázali, jak nejistý a manipulovatelný je tento kulturní fundament. V krátké době ho stačili nesnesitelně zneužít a znetvořit. Mladí Němci poválečné generace byli na svou zemi pramálo pyšní, ba, oni ji přímo zapírali. V cizině se německy mluvilo potichu, omlouvavě. Oblíbená věta mých přátel – představ si, oni mne tam považovali za Itala, Španěla… – mne v 60tých letech přiváděla k zuřivosti.
„Někteří pociťují ještě tu německou hanbu,… nacismus je pro ně důkaz, že se všechno německé musí vytrhat i s kořeny.“ Demonstrace mladých v 70tých letech měly jeden cíl – pryč se starým Německem a jeho zatuchlými ideály! Jejich protivlasteneckému řádění neušel ani mnohý velikán jako Goethe, Schiller a další. Byla to perfektní očista, radikální, ale nutná.
Dnes se mnohé změnilo, ale ne tak docela. Na fotbalových hřištích se sice mává německou vlajkou, v cizině jsou hlavy zvednuté, mladí Němci se brání vidět vše přes filter holokaustu, ale minulost zůstává a s ní i nejistota. Německá veřejnost se navenek pečlivě halí do evropské identity, prezentuje se vědomě nenárodně, internacionálně, neněmecky. Nikdo už neřekne – to je typicky německé a nikdo se neodváží hlasitě zeptat „co je vlastně německé?“ A právě na tuto otázku hledají oba autoři odpověď.
„Čtenáři pozor“, upozorňujíi, „tahle kniha tě nechce před němectvím varovat, my (autoři) v téhle kultuře žijeme a chtěli jsme prozkoumat její hloubku a krásu, její vrtochy a problémy,“
Antologie „Německá duše“, 62 abecedně seřazených článků, podává základní informace o německé kulturní tradici, lidských zvycích, zálibách a vlastnostech. Výběr je velmi pestrý a zábavný. Vedle historických pojmů jako reformace, Martin Luther, protestantismus, sociální stát, mystika, následuje pivo, zahrádkářství, karneval, trvalá ondulace, železnice, dálnice, tatíček Rýn, pořádkumiluvnost, čistota a další, drahé německým srdcím.
Mnoho z předsudků a posudků o Němcích jsem znala ze svého mládí, a pokud to mohu posoudit, z českého povědomí nezmizely až dodnes. Podívejme se, co se o nich v knize píše.
Ruské přísloví praví: Němec vynalezl i opici. Přehnané? Kutillů a vynálezců bylo v německých zemích, jak se dočteme, vždy hojně. První mateřskou školku, Kindergarten, založili už v roce 1840 v Thueringen, trvalou vynalezl nějaký pan Nessler ze Schwarzwald, první hostel pro mladé vandrovníky zřídili na hradě Alten v Sauerland, 1882 stál na pláži ve Warnemuende první plážový koš, Ohropax chránil nejprve švábské uši, zubní pastu tlačili z tuby po prvé v Německu, šikovné pořadníky na lejstra vynašel pan Leitz, atd.
To se moc nezměnilo. Němci rádi zlepšují, vylepšují a organizují, všude a všechny. Zvednutý ukazovák patří k národní tradici. Poučují se už dvouletí v leporelech, poučuje vás radio od páté hodiny ranní, krimi nemusí být napínavé, ale musí být poučné a angažované. Tahle ‚Besserwisserei‘ není u německých sousedů pochopitelně moc v kurzu, ale člověk si zvykne.
Pověstná – a ne vždy oblíbená – je německá přesnost a pořádkumiluvnost – „Ordnungsliebe“. Pořádek v německém pojetí není nějaký banální úklid, je to přísná soustava pravidel a předpisů. Tento světský pořádek protestantským pietistům v minulosti nestačil. Jejich náboženský fanatismus pozvedl tuhle ctnost do mystických výšin, pořádek se stal morálním příkazem od boha. Potřeba pořádku je německý politický fenomén.
„Němci vždy toužili spíše po pořádku než po svobodě.“
„U zrodu německého měšťanstva (tedy i státu) nestála potřeba svobody, spíše potřeba pořádku“, píše Thea Dorn.
„Pořádek…je matka a strážkyně všech dalších ctností..a základ všeho dobrého a krásného..“ , mudruje v roce 1789 básník Joachim Campe a varuje před nemorálním nepořádkem. Pořádek patří i do přírody, mínil už v roce 1713 jistý pan von Calrlowitz, „srdce musí zaplesat, když vidíme, jak ty stromy v lese spořádaně a vyrovnaně stojí“, a stojí tak dodnes.
Pořádek v německém pojetí úzce souvisí s pojmem svoboda, žádná svoboda bez pořádku a opačně. Otřepaný vtip – když chce německý revolucionář šturmovat nádraží, nezapomene si koupit lístek na peron – vystihuje dobře situaci. Nacisté dovedli německou symbiozu pořádek-svoboda do hrůzných rozměrů. Když Hitlerův dvorní architekt Albrecht Speer v Berlíně zhlédl dýmající trosky vypálené synagogy, byl pohoršen: „ty rozbité tabulky zraňovaly můj občanský smysl pro pořádek“.
Němci zůstali pořádní dodnes. Pořádek sice ztratil nebezpečnou politickou dimenzi, ale svým způsobem patří i dnes k německé morálce.
‚Rajtování na předpisech‘ občas otravuje, ale zaručuje, že úřad je včas otevřen a úředník vás spolehlivě, i když obšírně podle předpisů, vybaví. Je příjemné, že ten turecký kšeft na rohu má do noci otevřeno, ale je také fajn, že já mám svou pevnou pracovní dobu.
‚Bez práce nejsou koláče‘ platí v Německu hned dvakrát, protože v této zemi není práce žádná flákárna, každá práce vyžaduje mravní odpovědnost. Tato pracovní morálka má rovněž své počátky v protestantské minulosti. Protestanti chápali práci jako božské přikázání, jak se trošku sarkasticky píše v kapitole „Arbeitswut“ – pracovní zběsilost. Přísné – „modli se a pracuj“ – importovali němečtí protestantii úspěšně do celého světa, v Americe je hybnou silou až dodnes. V dnešním Německu se tento mystický poměr k práci sice zesvětštil, ale je účinný dodnes. Za největší dříče platí Švábové, mezi nimi hlavně pietisté, kteří mají i vlastní výraz pro pracovat – mystické schaffen-tvořit, a kteří v tradiční pietistické tradici vyrábí mimo jiné nejlepší auta a nejlepší nudle. Svoji občas posmívanou pilnost a kreativitu ‚importují‘ úspěšně i nadále – v poslední době hlavně do Berlína, kde nepříjemně zneklidňují pohodlně etablované kruhy profesionálně nezaměstnaných.
Nedávno si jeden čtenář ve Frankfurter Allgemeine Zeitung dělal starosti, jak motivovat naše nové spoluobčany-migranty, aby změnili svůj negativní přístup k práci. Zbytečné starosti! V této zemi pracuje každý, a jak jsem pozorovala, právě ti ‚přistěhovalí‘ jsou většinou velmi přičinliví, protožei rychle pochopí – v této zemi není práce žádná legrace.
Nejen chlebem živ je člověk, a tak se i v Německui všichni těší na večer po práci – Feierabend.
Německý Feierabend – to neznamená volný večer nebo chraň bože zahálku. Feierabend je vymoženost, která se musí promyslet a usměrnit. Už v roce 1700 sepsal Ch. F. Paulini pojednání: „Philosophisches Feierabend“ a napomíná:
‚Práce nekončí ani po práci. Využij Feierabend ke svému vzdělávání a k užitečným věcem“. I v moderní době myslitelé jako Ernst Bloch a Theodor Adorno filozofovali na téma Feierabend.
Klid po práci se už odjakživa slavil hlavně pivem. Dnes tahle stoletá pivní žízeň Bierdurst vysychá. V klubech a barech mládeže se smartphony se to pestří barevnými koktajly, pivo je zde out.
„Kolísání od jednoho extrému k druhému je velmi německé“, píše Thea Dorn, a tak neudiví, že Němci, kteří mají pověst samotářů a podivínů, jsou zároveň proslulí Vereinsmeier, čili spolkaři. Tento přehledný a ovladatelný způsob lildských vztahů naprosto vyhovuje jejich mentalitě. Romantičtí samotáři se ztratili někde v minulosti. Dnešní milovníci romantiky putují po lesích a horských stezkách většinou v hlučných tlupách, i v hospodách se sesouvají stoly a všem chutná pivo nejlépe v obrovských pivních stanech. V Německu je dnes zaregistrováno přes 600 000 nejrozličnějších spolků, které jsou státem podporované a zvýhodňované. Z minulosti je snad nejznámější Jahnův tělocvičný spolek, v Brně ještě dnes cvičí studenti v bývalé tělocvičně tohoho spolku, a dnes zná každý Automobilový klub, ADAC.
Dorn a Wagner své krajany nešetří, a „protože k poznání německé duše nevede žádná přímá cesta“, vytahují ze skrytu německých duší i nelichotivé vlastnosti, jako závist, strach, rozervanost, škodolibost, maloměšťáctví a jiné.
V dnešní globalizované realitě působí tahle zábavná kniha skoro nostalgicky. Současné Německo sténá – potichu a potají – pod přívalem migrantů a ustrašeně registruje, jak to tradičně německé roztává: mizí hospody, wurstbuden, němčina se znetvořuje a oklešťuje a hrůza – kanakendeutsch, turecky namíchaná němčina, je dokonce uznávaný idiom. V zemi vládne bezradnost. „Němectví-to je propast“, slova spisovatele Thomase Manna přesně vystihují německé strachy. Máme vůbec právo prosazovat německou kulturu? Politikové hledají bázlivě kompromisy, schovávají se za toleranci, idealizují každého přivandrovalce, dokonce respektují kruté patriarchální zvyky muslimských imigrantů jako kulturní tradici.
Zatímco německá veřejnost hledá problémy za problémy a křečovitě zkoumá svou identitu, od sousedů se začínají ozývat zcela odlišné hlasy. Hlavně mladí lidé ze států EU oceňují v tvrdých krizových dobách německou stabilitu, v Německu „se žije podle jistých zásad a zákonů….a (země) působí důvěryhodně a spořádaně“. Takový fungující stát, ve kterém může člověk „v klidu a spokojeně žít a pracovat“, by si, podle posledních demoskopických výzkumů, přál mnohý z nich.
Z hlediska ‚dlouholetého migranta‘ mohu dosvědčit, že Němci už nejsou, co byli. Uvolňila se německá škrobenost, lidé si zvykli na ‚jinakost‘, nepovažují každého s neněmeckým akcentem za pitomce a je už také všeobecně známo, že i ‚ti druzí‘ umí dělat. Na závěr vřelé díky autorům za tuto báječnou a objevnou knihu.
