Hmm, téma nebylo ani objevné, jak všichni jásali, ani nějak pobuřující. Mladá česká žena židovského původu, která přežila koncentrační tábor, se vrací do své rodné vsi Puklice. Vesničané na její návrat reagují odmítavě a plni nenávisti. V knize jsou tihle jednoduší malí rolníci a chalupníci líčeni jako krvelačné bestie, které z nenávisti dokonce i vraždí. Dívka Gita nic nechápe, proč ta nenávist? Je tu přece doma? Nikdy si zřejmě neuvědomovala, že tahle malá česká vesice vnímala její rodinu v prvé řadě jako německou. V její židovské rodině se vždy mluvilo německy, ale to nebylo nic neobvyklého. Patřili k těm 80% židovských občanů v republice, kteří považovali němčinu za svoji mateřštinu. Mezi Čechy byli odjakživa vnímáni spíše jako Němci. Také v Puklicích si pamatovali jen jedno – ti mluvili jen německy, Gita patří „k nim“.
Už Jan Neruda považoval pražské Židy za Poněmčence a hořce jim vyčítal, že zradili český národ a stojí na německé straně.
„Ale daleká většina těch pražských Němkyn jsou Židovkami“, tolik Jan Neruda v Praze 1861.
Co Žid, to Němec – tahle lidová průpovídka platila v Evropě 19. stol. téměř doslovně. Také v První republice se hlásilo jen 20% občanů židovského vyznání k české národnosti. Žili převážně na venkově, většina z nich „hauzírovala“, nebo vedla maličké vesnické krámky. (Výborně o nich píše český Žid Vojtěch Rakous, česky.)
Výňatek z mého staršího blogu z 25. 04. 08
„Herzlichen Glückwunsch, Staat Israel“- blahopřání jazykem vrahů?
U zrodu téhle tzv. židovsko-německé jazykové a kulturní symbiozy stál nevzhledný, nahrblý mladý Žid Moses Mendelssohn, který kolem poloviny 18. stol. přišel do Berlína, tehdy ještě zvláštní židovskou branou, a sebou nesl „stoletý hlad po vzdělání“. Stal se proslulým vědcem a svým dílem získal pověst vynikajícího filozofa, přírodovědce a obhájce novodobých osvíceneckých názorů. Zasazoval se především o rovnoprávné postavení židovské menšiny a její akcepce v německé společnosti a přeložil Pentateuch, pět knih Mojžíšových, do moderní němčiny. Znalost německého jazyka a světské vzdělání se staly čarovným klíčem, který otvíral dveře k novému světu. Nyní již nemohlo Židy na jejich cestě do německé společnosti nic zastavit.
Odmítavý postoj české většiny k německy mluvícím židovským občanům nebyl vnímán jako antisemitismus, byl spíše poznamenán historickým vztahem mezi Němci a Čechy. Mezi občany německého původu a těmi německy mluvícími židovského vyznání se většinou nerozlišovalo.
O vyjasnění komplikované situace kolem národní identity Židů v Čechách se v poslední době přičinila publikace i Kateřiny Čápové: „Češi, Němci, Židé?“ , Praha 2005.
Následky tohoto národnostně poznamenaného postoje české veřejnosti k Židům-Němcům se pociťují až dodnes. V knize Radky Denemarkové to zřejmě nehraje žádnou roli, protože by byla narušena „politická korektnost“ jejího morálního poselství.
Všechny kritiky, české a nyní i ty německé, se podezřele a pohodlně soustřeďují hlavně na podrobné líčení popisovaných událostí a jsou sepsány, zaplaťpámbů, normálním a každému srozumitelným, jazykem. Moje záchrana. Bez těch recenzentských pomůcek bych ten hysterický chaos zašmodrchaných a přeplácaných událostí kolem hrdinčinných návratů do rodné vsi vůbec nepochopila. Knihu jsem po přečtení prvních 20 stránek 2x rezignovaně odložila. Proč se trápit? Byla to neradostná a únavná četba. Nakonec, vedena kritikami, jsem se doškobrtala až do konce.
A pochopila jsem, proč to chození kolem horké kaše.
„Co vás vedlo k napsání této knihy?“, ptá se v rozhovoru s autorkou německá novinářka Katja Schickel.
„Chtěla jsem vytáhnout mrtvoly, které skrýváme ve sklepě..prosvítit je. Tato kniha měla být takovou ropuchou, která zůstane trčet v krku…Je to literární experiment.“
Na otázku, jestli její kniha měla být i jakýmsi morálním apelem – tady to máte a teď se s tím zabývejte autorka upřesňuje – chtěla jenom podnítit diskuzi a věcech, „o kterých se nemluvilo a dále nemluví“.
„Moje hrdinka nebyla odsunuta, nebyla v exilu, chtěla zůstat…“ a nikdo ji nechtěl. Tak přece jen morální apel? Nebo další lekce na téma „odsun“?
A už jsme u toho proklatého „political correctness“. Knihy, které se vědomě politicky angažují, které si vzaly „za úkol“ informovat, burcovat a poukazovat na politické zlořády, činí tak dost často na úkor umělecké a literární kvality. Mám ve svých regálech řady takových „morálně-informačních děl“, hlavně sovětských autorů z doby předpěrestrojky. Dnes jsou to většinou neznámá jména, ale cosi „morálního“ mně brání, abych je hodila je do starého papíru.
Zkušená Denemarková si byla tohoto nebezpečí jazykové jalovosti dobře vědoma, proto vědomě vytváří osobitý artistní jazyk.
„Člověk potřebuje mít chladnou hlavu a musí řadit slova vedle sebe jako s pinzetou“, odůvodňuje autorka.
Taková, po tématické stránce jistě záslužná díla, je velmi těžké recenzovat. Poblikává zde mnoho červených světýlek a varuje každého kritika – pozor, tahle kniha plní důležité poslání!
Pohodlnější je sebezenzura. Většina recenzí, které jsem přečetla, se v ní pocvičuje a posuzují knihu jenom z politicko-dějinného hlediska a naprosto opomíjí stylistickou a uměleckou stránku díla. Jakoby se jednalo o historické nebo morální pojednání, a nikoliv o literární dílo.
Alena Vágnerová v Neue Zúrcher Zeitung obšírně chválí autorčiny záměry, vysvětluje průběh příběhu, jak a co se všechno zběhlo. Ani slůvko o literárním jazyce a literárním stylu. Míní, že je to velmi silná kniha. Míni, že dobře míněné spisovatelčiny záměry, tedy ta líbivá politická korektnost, vyváží nedostatky a nejasnosti a nebude vadit, – že její osoby nevyvinou žádný charakter, jsou to jen kádě plné zloby…dialogy jsou neživé, text nejasný, nelogický a únavně chaotický. Připouští, že více discipliny a méně expressionistické hysterie v jazyce a syntaxi by nebylo na škodu.
Jiná německá kritiky, opět po obligátním podání obsahu, relativizují – pokud vůbec – stylovou nevyrovnanost a nečtivost textu, slovy jako:
„Je to velmi skličující, nesnadná četba, která od čtenáře mnoho vyžaduje.“ (DVA)
V německu se hlásí keslovu i židovská media. Otázky okolo navrácení židovského majetku jsou v zemi již dlouho vášnivě a bolestně diskutovány. Ale k jejich cti budiž řečeno, na pár velmi dominantních nedostatků přece jen poukázali.
„Júdische Allgemeine Zeitung“ chválí politickou amgažovanost, ale radí – „méně hrůzy by bylo lepší jak pro kompozici knihy, tak pro čtenáře.“
A co ty české kritiky? Před třemi lety překypovaly chválou a většinou se vyhnuly i sebemenšímu literárně-kritickému pohledu na knihu. Jenom pí Marešová v Českém rozhlase se odvážila riskovat politické trampoty a četla tuhle dobře míněnou knihu coby literární dílko.
„Historické drama je napadeno a otráveno groteskou. Schéma je postupně neúprosně přeplácáno a ověšeno zbytečnostmi….tempo žalozpěvu je narušeno falešným tónem, lavíruje a kolísá, až se nakonec stane jen kříklavým pouličním kupletem…Spisovatelka nepomohla textu ani čtenáři. Ne, že by se podobný osud nemohl reálně odehrát, ale na jeden knižní příběh je toho příliš… .jen sklouzne po povrchu…“
Díky za ta slova. Promluvila mi ze srdce. Souhlasím s ní, že tahle historka „…zůstane k neučtení.“ To je na tom celém to nejsmutnější. Čtenář se musí tím krkolomným jazykem a přecpaným a překombinovaným textem tak pracně prodírat, že se mu smysl autorčina jisté záslužného apelu někde ztratí.
Naštěstí jsou i jiné knihy, které citlivě a bez falešné literární přepjatosti vyprávějí o problémech českých Židů-navrítilců. Eva Vlčková: „Doufám, dokud dýchám“ a Helena Epsteinová: „Nalezená minulost“ mezi ně bezesporu patří.
