Mlčet se může nespokojeně a mlčet se může lhostejně. Německé mlčení je jakési harmonické ztišení. Migrantská krize se oficiálně a napohled zvládla, o dalším se nediskutuje, německá veřejnost zmlkla. Kam zmizeli všichni ti „rozzlobení“ občané, kam zmizeli všichni ti nespokojení novináři, kam se poděly jejich kritické reportáže vůči migrantské politice německé kancléřky a jejich následků pro Německo. Rebelantská fáze byla velmi kraťounká. Média a těch pár „odvážných“ politiků se zřejmě zalekli vlastní odvahy a brzy byl zase klid na všech frontách.
Poslední volby byly pro Merkel vyslovený debakl. Její strana musela v mnoha zemích spolknout hořké ztráty a ztratila důvěru mnoha voličů. Tato jasná porážka by vyřadila mnohého politika, Angela Merkel vyšla z těchto ztrát zřejmě nezraněná. Ani ji nenapadlo, že by měla o svém politickém kurzu pochybovat nebo dokonce odstoupit. Nemusela. Naopak . Na posledním stranickém sjezdu žádná kritika, jen ovace a plesání. Merkel je pro zesláblou křesťanskou demokracii to „záchranné lano v nejistých časech“ (premiér v Hessen). Její strana se semkla ještě rozhodněji okolo své nenahraditelné šéfky a všichni si oddechli, nic se nemusí měnit, jejich teplá křesílka se nekývají. Jistě, ozvalo se i nespokojené mručení od pár intelektuálů, ale u toho to zůstalo. Žádný z těch nespokojenců se neodvážil sbírat důkazy a fakta, aby poukázal na chyby v systému Merkel, a aby jako rovnocenný partner žádal od kancléřky jasné vyjádření.
Mezitím se v některých odborných časopisech zase objevily celkem dobré analyzy, jakým způsobem a podle jakých zásad kancléřka rozhoduje. Politolog Johannes Fischer považuje za problematické a pro každou demokracii zhoubné, že Angela Merkel zaměňuje pojmy politická vůle a morální povinnost. Demokracie znamená vůli lidu nikoliv morální diktát. Tím, že Merkel nasadila migrantské politice morální pouta, umlčela veškeré pochyby a její pozice se v této kategorii stala neomylnou a humanitní. Aby ji udržela, neváhá tvrdohlavě prosazovat i riskantní rozhodnutí.
A co oficiální mědia? Jak je v zemi zvykem, až na výjimky se spíše přizvukuje, spíše analyzuje, zdůvodňuje, proč je třeba to i ono přijmout, než kriticky informuje. Jen velmi opatrně se referuje o „potížích“, které s nelegálním přívalem tolika muslimských mladíků s archaickým pohledem na ženy a svět, nezvratně musely nastat a také nastaly. Správně ‚po německu‘ se teoretizuje a zdůvodňuje:
proč je správné, aby muslimky-učitelky i ve školkách nosily šátek,
proč burka a nikab jsou najednou symbolem feministického sebeurčení,
proč je náboženská svoboda důležitější než jiné demokratické výsady, i než rovnoprávnost žen,
proč je pro Německo nemorální, zavřít německé hranice, atd.
Je to neuvěřitelném je to k nevíře, ale tohle vše se dočtete v německém tisku.
A co ti normálos, co tomu říká malý človíček, jsou všichni také spokojení? Lid mlčí, navenek spokojený. Německý národ je národ smiřlivý, poslušný, veškerou odpovědnost a rozhodování se už tradičně přenechává jen těm nahoře. Všude okolo v Evropě se brblá, všude to vře, ať doprava nebo doleva, lidé se brání neschopným pseudoliberálním funktionářům, jen Německo si spokojeně a ospale užívá svého , i když jistě dočasného, blahobytu, a jsou přesvědčeni, že když se nic nezmění nahoře, mají svůj maličký ráječek zaručený. Tak se dá i ten migrantský chaos přežít jako takovou přírodní katastrofu.
Člověk se musí divit, co tihle normální spíš sociálně slabí občánkové v téhle zemi musí strávit. Berlín, Kreuzberg, roky okupovaly tisíce ilegálních migrantů z Afriky jedno náměstí, než se odpovědní Zelení politici rozhýbali a vlažně se snažili situaci zvládnout. Až dodnes se tam kšeftuje otevřeně s drogami, lidé si zvykli a ti nahoře tento skandál tolerují a omlouvají. V jihoněmeckém universitním městě Freiburgu šikanují už 4 roky hordy výrostků ze severní Afriky obyvatele. Ti to zřejmě berou jako boží pohromu, jako zkoušku jejich demokratické tolerance, město je převážně zelené, a probudili se, až byly zavražděny dvě ženy. Všechno se dá zdůvodnit, ospravedlnit, politicky zkorigovat. Oficiální statistika snaží dokázat, že se vlastně, statisticky, nic neděje, lidé mají jiné zkušenosti.
Všechny tyhle problémy musí zpracovat ti malí tam dole. Jejich jediná zbraně byl volební lístek. Arogantní politické ‚bývalé‘ lidové strany, dnes se už k nim dá skoro přiřadit ‚zpanštělá‘ strana Zelených, byly tak zaměstnány svými politickými hrátkami, že si vůbec nevšimly, že ztrácí svoji klientelu, až tu najednou byla nová sokyně, nová strana, AfD -„Alternativa pro Německo, alternativa pro bezradné nespokojené. Tato politicky nezralá strana se přesto stala se útočištěm malých a opovrhovaných, už jen proto, že bez zábran a otevřeně pojmenovala jejich denní problémy a starosti a strachy. Koho pak zajímá, že je mezi nimi pár antisemitů – v zemi jsou dnes tisíce muslimských migrantů, kteří nenávidí Židy zcela otevřeně – a že odmítají homosexualitu? To nikoho tak moc nezajímá, ale agresivita mnohých migrantů vůče ženám, to je bezprostřední nebezpečí.
Po posledním volebním úspěchu nové strany bylo nahoře pobouření velikě. DAS VOLK zklamal. Das Volk nevolil, jak by měl, zavedené partaje větřily nebezpečí, hledalo se viníky, prosvítilo se všechno, co bylo maličko napravo, ne,ne, náš lid byl sveden, oklamán, padl do léčky populistům, musíme být ostražití. Jenže, jak píše pan Kaube ve FAZ, volby nejsou test inteligence, volby jsou politická zbraň. Ukázalo se, že zvolení vůdci národa svůl národ znají proklatě málo. Příliš dlouho seděli nahoře, příliš dlouho jim dávali najevo svoji nadřazenost, svoji empatii vůči těm, kteří nemohou a nechtějí pochopit, jak fantastická věc je globallizace. A příliš dlouho se nechávali ukolébávat mlčením a poslušnosti svých voličů.
Nemylme se, většina německých občanů, i v těch sídlištích, nejsou jen zavilí pravičáci, mnoho lidí volilo AfD z pouhého protestu a zuřivosti proti merklovské samospasitelné, morálně-levé politice.
„Proč jsem ještě nevolil AfD?“, „Politická kultura je nemorální“ , takové a podobné dopisy nespokojených čtenářů mluví jasnou řečí.
Německé politické elity musely konečně ‚objevit‘, že ještě existuje ten malý človíček, nepatrný, neviditelný a tichoučký. Proletariát zmizel, ale ‚lid‘ zůstal. A tento lid byl hořce zklamán, a ti nahoře zapomněli, že tato sebranka, tihle Hloupí, umí číst a také čtou. Jejich volební lístek byl výraz jejich frustrace, jejich zbraň, byla to vzpoura předměstí proti vilám těch mocných, vzpoura proti samolibé politické a kulturní avantgardě, která je nutila strávit nepochopitelné, a která jimi pohrdá. Zní to banálně, ale je to tak.
„Lidé už svým politikům nedůvěřuje…my tomuhle -my to zvládnem- nevěříme.To není náš názor. Máme strach, že budeme přemoženi náboženstvím, které není to naše,“ stěžuje si jeden starší funkcionář spolku zahrádkářů, kam se jeden reportér vydal hledat toho malého človíčka.
Ne, ti tam v parlamentě neříkají, co my si myslíme, a noviny zamlčují, odkud jsou ti všichni kriminální, a že nenávidí Židy, to se taky nepíše a nesmí říct.
Oficiální politika všechny ‚remcaly tam dole‘ pohodvlně zatlačila do pravých koutů . Už se zapomnělo, k čemu to vede, když se politické elity vznáší příliš vysoko nad normálním „plebsem“. Nebezpečné! Je nebezpečné považovat mlčení za souhlas, když je dav umlčen, protože má strach z politické denunciace a sociální izolace.
A může být nebezpečné, když se přeslechne, že se vůbec taková mlčící většina formuje. I z těch poslušných nepolitických občanů se mohou neočekávaně stát zuřiví rebelanti.
