Yahya Hassan se narodil již v Dánsku, v rodině palestinských migrantů, patří tedy k té třetí generaci, která dělá všem socializačním profesionálům, kteří tančí okolo zlatého telete-integrace, těžkou hlavu. Většina z nich se totiž nechce a nechce integrovat, jak by – teoreticky a vědecky – měli. Zde v zemi německé již nikdo tyhle věčné lamentace o poměrech v muslimských rodinách, o kriminalitě, nenávisti, násilí, snad ani nečte. Normální občan si o tom myslí své a nezajímají ho povznesené teorie různých sociologů, kteří obviňují stát a stěžují si na netoleranci a nezájem veřejnosti o ty ubohé muslimské občany.
Není divu, že se všichni skoro polekali, když, jako spadlý z nebe, se na na knižním veletrhu v Basileji objevil básník z gheta,18tiletý Palestinec, který nejen že veršoval v té nejlepší dánštině, ale užaslým odborníkům naservíroval trošku jinou pravdu o těch ubohých muslimech. Všem zasloužilým, bázlivě zaslepeným pedagogům a politikům předhodil svoji zkušenost, svůj náhled na život v muslimských rodinách. Bez nějakých politických cavyků a schovávaček.
Jeho verš nese bezmocná nenávist a rebelie. I on, jako tolik jiných, má za sebou kriminální kariéru, nápravný ústav, prostě – peklo.
. Islám ho těsní, je pro mladé lidi jako on nepohyblivý, zoufale zastaralý, „neznáme více, než naši rodičové, tzn, myšlenky ze 7. stol, znovu a znovu opakované..“ Pokrytecká zbožnost a prolhaná morálka otců a bratrů mu jde na nervy. Svoje ženy seřvou, zavřou doma a jdou do bordelu. Svoje dcery zahalují a sami čumí za každou sukní. A pak se pomodlí.
„Nás neopustil systém (stát), ve štychu nás nechali naši rodičové..Jakmile byli v Dánsku, přestali být rodiči. My jsme se jen mohli dívat, jak naši otcové chátrají, sociální podporu a TV-ovládač v ruce a vedle matka, která se neodvažovala ani muknout. A pak my, my nedokázali ukončit žádnou školu, z nás se stali kriminálníci a pobudové. Nás neopustil stát, nás opustili rodiče, jsme generace bez rodičů.“
Tahle jednoznačná slova vzala jiste mnohým integračním idealistům dech. Zde to stálo černé na bílém, nic nového. Mne velmi udivilo, proč všichni tolik žasnou. Chlapec nenapsal nic nového. Vylil si duší, tu znásilňovanou duši většiny muslimských dětí. Kdo měl i tu nejmenší možnost nahlédnout do muslimských rodin, věděl. Muslimské klány se nijak neschovávají. Věděli mnozí, ale většinou byli velmi brutálně a neférově umlčeni a uráženi: korektními politiky a jinými bílýmí lháři, zbožnými i lhostejnými, a pochopitelně nechyběly vražedné hrozby islámských fundamentalistú.
Kdo by si chtěl nechat nadávat, že je netolerantní, dokonce rasista. Kdo by chtěl riskovat bezpečnost svoji a své rodiny? Byli i odvážní, kteří varovali, kteří se snažili postiženým dětem a ženám pomoci. Většina na to doplatila, někteří i smrtí, jako soudkyně Kirsten Heisig, kterou našli pověšenou na stromě. Byli i jiní, kteří to vzdali za méně tragických okolnosti. Odvážné turecké intelektuálky, socioložka Nekla Kelek, právnička Seyran Ateš, která obhajovala muslimské ženy, spisovatelka Serap Cileli, se znovu a znovu snažily vzbudit zájem veřejnosti, poukazovaly na otřesné poměry za dveřni muslimských bytů, marně. Německá byrokracie je ignorovala, z nejrůznějších dobrovonických spolků jim padaly na hlavu jen urážky a obvinění. Vzdaly to. Podobně to vzdal i autor Thilo Sarrazin, jehož kritická publikace o poměrech v Německu mu přinesla jen nenávist a plivance. Ztratil i své místo v bance, a nakonec se ‚uklidil‘ do soukromí. Podobně se vedlo a ještě často vede i dalším, kteří nezachovávají falešný political correctness.
Zbývá jen dodat, že to jistě nebude dlouho trvat a i odvážný mladý Dán to vzdá. Nedávno byl už surově přepaden.
„To je stará dobrá arabská tradice“, vysvětlil a raději navlékl neprůstřelnou vestu a má ochranku. Doufejme, že to přežije bez velkých škod. Na to, aby se po celý zbytek života schovával, je ještě moc mladý. Takže, i když by to bylo fantastické, kdyby se objevilo více takových odvážných mladých muslimů, ale – když si člověk uvědomí, jaké by to pro ně mělo následky…?
