Reklama
 
Blog | Hana Deutschmann

Ženy, které už nechtějí mlčet!

Nostalgie_Zrzavy_kl3.jpg

Reklama

 

Těžko se dá chápat, že v moderních demokratických státech jako je Izrael a USA se mlčky akceptuje, že ženy ve fanatických náboženských sektách chasidů nemají  ani ta nejzákladnější práva na sebeurčení. Tyto ženy žijí v naprosté izolaci a jejich život je podřízen a řízen jen krutými božskými a mužskými zákony, předpisy a zákazy. Jejich bída a zoufalství se přehlíží a akceptuje, v nejlepším případě se degraduje na turistickou atrakci, jako romantické okénko do vlastně již zaniklého světa chasidů ve východní Evropě.

Chasidské náboženské sekty jsou neprodyšně uzavřené vůči okolnímu světu. O životě těchto žen pronikne na veřejnost velmi málo, a když, tak většinou jen jako neosobní, odostřené zromantičtělé literární příběhy, sepsané většinou muži. (Ivan Olbracht: O smutných očích Hany Karadžičové).

V Izraeli jsou religiózní fundamentalisté zastoupeni i v parlamentu, tudíž jsou jejich zákony uznávány  za právoplatné. Tím je vlastně také situace těchto žen de facto uznána za právoplatnou. Chasidské ženy jsou ponechány samy sobě. Moderní společnost a její technické možnosti přece jen uvolnila tu neprodyšnou izolaci, a tak se některé odvážily zaměnít dusící zajištěnost za nejistou svobodu. A že to není žádná prochazka, ukazují osudy dvou chasidských rebelek-odpadlíků.

Již v červenci minulého roku se v německém tisku objevil článek o tragickém osudu ‚odpadlice‘ Esti Weinstein v Izraeli a již 2012 vyšla v Americe autobiografie další rebelky, americké Židovky Deborah Feldman, „Unorthodox. The Scandalous Rejection of My Hasidic Roots.“

Osudy obou žen jsou velmi odlišné, i když jejich utrpení a ponížení bylo stejné. Obě žily v různých ultraortodoxních skupinách.
Esti Weinstein patřila do sekty Gur chasidů, která vznikla původně v Polsku a dnes je v Izraeli rozšířená a oficiálně uznaná, jsou zastoupeni i v izraelském parlamentu.
Satmarští chasidé, kde prožila své dětství Deborah Feldman, jsou původem z Maďarska,  neuznávají židovský stát a jeho zákony, jsou extrémně uzavřená náboženská pospolitost.
Obě židovské ženy byly již od malička rebelky a obě později své náboženské obce opustily a svoje hořké zkušenosti, svoje strachy a ponížení vypsaly a zveřejnily.

Esti Weinstein byla již zralá žena, matka osmi dcer, když se rozhodla opustit svůj dosavadní svět. Ve své bezmocnosti se snažila nejprve neosobně vyprovokovat zájem izraelské veřejnosti, uveřejnila povídku o mizérii chasidských žen, marně. Rezignovala. Nikdo, ani politici, na které se obrátila, nereagovali.  Její zoufalý a marný boj o svobodu ji dohnal k sebevraždě.

Zcela jinak se svému znásilněnému osudu postavila mladá chasidka z NY, Deborah Feldman. Její autobiografie „Unorthodox. The Scandalous Rejection of My Hasidic Roots“ je velmi otevřená, přímá, někdy až nesnesitelně neúprosná analyza jejího života, patologická pitva její osobnosti a pocitů. Nešetří nikoho a nic, žádné tabu ji nezbrzdí.
„Pro mnohé Židy je už jen existence této společnosti nepohodlná záležitost…já se nebudu omlouvat, že jsem s tím šla na veřejnost.“

Její rodinná situace byla pro ni v určitém směru poněkud volnější. Vyrostla u babičky, lesbická matka  opustila rodinu hned po jejím narození, jak se Deborah později dovídá, otec byl duševně zaostalý, tudíž no existent. Její stísněný chasidský svět byl přece jen méně kontrolovaný, tak mohla už jako dítě potají navštěvovat knihovnu, knihy schovávala na nejmožnějších místech. To byla ta první tajná rebelie v těsném systému zákazů a příkazů její chasidské existence.  Všudypřítomná kontrola, všudypřítomná Tóra a její přísné zákony, to nesmíš, to je zakázané, tahle čokoláda není košer, zahoď ji, tvoje tělo je zakázané, tlusté punčochy a svetry, neexistující tělo, hříšné tělo. Hříšná je i duše, knihy jsou tabu, nebezpečné, hlasitý smích, vlastní myšlenky jsou nebezpečné. Její svět ji svíral a brzy se jí vpálilo do vědomí, že vše, vše, co existuje za úzkým obzorem chasidské čtvrti je nebezpečné a bůh to trestá. A sem patří i veškeré city a pocity. Byl to tvrdý, nelítostný bohulibý svět, měl jasné a neúprosné zákony a pravidla. Její čtvrt v New Yorku, kde žila, chasidský Willamsburg, byla její jistota a její vězení.

„Bubby (babička) a já zůstáváme ve Williamsburgu a jdeme jen ten den, když je také dovoleno ženám do schul (synagogy).  Začínám už tu logiku chápat, proč jsme už od přírody špatní. To znamená, že čím více trpíme, tím jsme špatnější.“

Deborah nejprve tento krunýř snášela, neznala nic jiného. Vždy jí vtloukali do hlavy, že patří k těm „vyvoleným“. Všechno tohle nehorázné a nelidské bylo pro ni nejprve normální. Je zticha, když ji mladičkou provdají, když ji nasadí paruku, když ji zavřou do těsného vězení provdané chasidské ženy, s manželem slabochem, pod komandem rodiny. Navenek mlčí, ohne se,  žije život poslušné chasidské manželky. To je už v ní natrénované, navenek. Ale uvnitř to vypadá jinak. Nejprve pociťuje jen prázdnotu, pak se potichounku ozývá odpor, proč to tak musí být, proč já…a proč já ne, z toho roste přání, přání se dovědět, poznat, pochopit, vidět, cítit.

„Chci si svůj zázrak sama vybojovat, nechci čekat na Pána Boha!“

Její vzpurné  myšlenky  se ještě dají znásilnit, ovládnout a utajit, ale její tělo jedná na vlastni pěst, a nedá se oklamat. Sedumnáctiletá Deborah zažívá ve svém organizovaném manželství jeden šok za druhým. Nejprve doufala, že jí manželství umožní trošku vzduchu a prostoru, a spadne bez varování a jakékoliv zkušenosti do ještě horšího područí. Teď není znásilněna jen její duše  ale je tu ještě horší, neznámé znásilnění jejího těla. S hrůzou musí zjistit,  že nezná své vlastní tělo, že má  ‚otvor‘, o kterém neměla ani zdání.
„Moje tělo rebelovalo, proti těmto změnám…snaha, naše manželství opravdu uskutečnit, byla marná..“
Její tělo se vzbouřilo proti vynucenému spojení a ‚uzavřelo‘ se. Líbánky byl jeden jediný horor, od gynekologa k rabímu, krutá komedie mladé nevěsty, ponižující pocit, že zklamala, že není normální, panický strach, že ji nespokojený manžel odvrhne a ona zůstane na pospas a posměch celé obci.

Toto nečekané ‚selhání‘ jejího ženství byla vlastně  druhá, i když nedobrovolná vzpoura. Pak následovaly další, skryté i otevřené, stále odvážnější. Po prvním dítěti si zorganizuje antikoncepci. Další, vybojuje si řidičák, další, první auto, odvážně donutí manažela, aby se přestěhovali dál od rodinného klánu a kontroly-  a poslední rozhodný krok – přesto, že nemá maturitu, vybojuje si universitu. To jsou ty dveře do vytouženého světa ‚těch druhých‘. Založí si anonymní blog, kde otevřeně kritizuje a bez zkrášlování referuje o archaických zvycích chasidů a strastech jejich žen. Ohlas je obrovský, diskuze bouřlivá, kritika a urážky ještě bouřlivější. Mnozí jí nevěří, její zušenosti chasidské ženy jsou pro ně příliš kruté, ale pro Feldman to byl průlom, ‚skoro‘ začátek nového života.

Ale ještě je tu každodenní návrat do chasidkého domova k chasidskému manželovi, nesnesitelné! Deborah Feldman je jasné, že se musí rozhodout. Netuší, jak bolestný a radikální řez na ni čeká, je plna nadšení, chce být suverenní, veselá, energická jako ostatní ženy na universitě. Odchází od manžela, opouští chasidskou čtvrt, vzdává se života, který ji tísnil, ale také zaručoval určitou jistotu. Brzy musí bolestně poznat, že se dost přecenila. I tento nový svobodný svět není bez problémů, a už vůbec ne pro matku s dítětema a bez povolání.

„Jsem přesvědšená, že jsem jen slabá žena, že budu vždy někoho potřebovat, kdo se o mne bude starat….Pocit, že jsem ztratila veškeré kořeny, užírá moje tělo jako žíravina“.
„Byl to pocit hanby, který mne nutil, abych se odstěhovala co nejdál od Williamsburgu…Brzy jsem poznala, co si lidé o chasidech opravdu myslí. Někteří mně je bezohledně popisovali, jako nehygienické a špinavé osoby a ani je nenapadlo, že bych to mohla brát osobně….Trvalo to dlouho, než můj pocit hanby zmizel.“

Feldman neodolá a jednoho dne, v přestrojení, navštíví ještě jednou svoji bývalou čtvrt. A najednou se jí její dětství zjevilo jako „barevné a exotické“, krásné. Dříve byl tenhle Leben „nesnesitelná varianta pozemské existence“, nyní se v jejích očích proměnil „v bohatou a tajemnou story“. Její minulost se jí ve vzpomínkách „pohádkově zkrášlila a duhově zbarvila“.

„Já jsem se osvobodila od své minulosti, ale nikdy jsem se jí úplně nezbavila…někdy pukám pýchou, že jsem to přivedla tak daleko.“

Deborah Feldman hledala dlouho místo, kam by za ní její minulost nemohla. Našla je až v  Berflíně. Toto město jí naprosto vyhovuje, zde nepociťuje svoje ‚vykořenění‘, Berlín je město tuláků.

V Německu byla její zpověď úplná sensace, hlavně pro mladší, kteří nepoznali žádnou diktaturu. Já musím přiznat, že pro mne nebyla takovým překvapením, ani šokem. Nic nesrovnávám, lidské osudy jsou vždy jedinečné, ale bohužel musím říct, že jsem mnohé mechanismy moci a demagogických lží, pod kterými Deborah Feldman trpěla, dobře poznala, moc se nelišily od těch komunistických v mém mládí. I já jsem se musela léta zbavovat ideologického harampádí svého dětství a mládí v totalitě. A nebylo to tak jednoduché.

 

 

 

 

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama