zabí
Německá kancléřka se do vnitřních problémů svého království nikdy moc nemíchá, její prkna mají jinou dimenzi. Snad právě proto vyznělo její – Islám patří k Německu, jednoduchá věta, jako definitivní deklarace a měla zakončit nekonečné debaty a diskuze o migrantech a islámu, které momentálně zmítají německou veřejností. Její postoj – ‚nechte to na mně, já už to vyřeším‘ – nevyvolal právě potlesk, spíše mlčení, rozpaky. (Mimochodem, Merkel použila předložky zu, což může znamenat do Německa nebo umírněnější k Německu.)
Podle mnohých kompetentních politiků je její prohlášení vzhledem k dnešní politické situaci při nejmenším problematické a necitlivé. Pojetí islámu, coby část německé kultury, jinak se její deklarace interpretovat nedá, kritickou debatu spíše ještě podnítila a mnohé politiky a občany pobouřila. Nešetřila ji ani vlastní partaj, CDU.
„Muslimové v Německu k nám patří, ale ne islám,“ tolik jeden z nejvěrnějších, Volker Kauder, jak cituje politický magacín Der Spiegel.
Také předsedkyně bavorského zemského sněmu se jasně distancovala:
„Já jsem ale jiného názoru. Německo je křesťanská země.“ Její slova potvrdil také její ministr vnitra:
„Německo je křesťanská země, tato (A.M.) věta ukazuje špatný směr a nikam nevede, Bavorsko je křesťanská země, a tak to zůstane…“.
Saský ministerský předseda se ohradil velmi rezolutně, „islám nepatří k Německu, a už vůbec ne k Sasku.“
Také dopisy čtenářů mluví jasnou řečí. Na veřejnosti převládá spíše skepse a obavy z dalšího vývoje v zemi. Na rozdíl od ‚těch nahoře‘, je Otto normaler denně, pozitivně i negativně, s islámem svých sousedů konfrontován. Situaci posuzují většinou realisticky.
Především je tu velký problém, jak píše jeden čtenář – německá média a politikové nemají žádný nebo minimální vliv na postoje a názory muslimů v zemi. Většina z nich sleduje výlučně TV muslimských zemí.
„Co znamená dnes pojem národ…dobrovolné společenství bez ohledu na původ a náboženství, pokud uznávají demokratické zásady. Islám má deficity, které se e,dají s demokracií spojit.“
„Islám v dnešní podobě nepatří do Německa, nene, Mutti“, míněna je všemocná A. Merkel. A dále dodává:
„V mém městě je spousta Asiatů, výborně integrovaných. Proč ne korán?“ Dopis končí rezolutně:
„Nemám naprosto chuť naše kredo svoboda-rovnost-bratrství, které jsme vybojovali, obětovat nějaké ideologii.“
Já se nemohu zbavit dojmu, že si kancléřka nelámala moc hlavu, prostě větu hodila do prostoru, ale o realizaci téhle bohulibé téze v denní praxi už neuvažovala. její občané ale zažívají praktikovaný islám denně, a proto ten údiv a otázky. Patří k německé kultuře dnes zotročování žen, nesvoboda slova….?
Problémy a obavy nejen v Drážďanech a Lipsku, problémy a strachy mají v Německu i umírnění muslimové, hl. ženy. Je to k nevíře, jak se jejich strachy mezitím zamlčují. Mladí muslimští radikálove otevřeně zvedají hlavy a beztrestně šikanují na německých ulicích modernější muslimky. V ženském časopisu Emma referuje mladá marokánská novinářka o svých zkušenostech ve Wuppertalu a Dueseldorfu, kde už na ulici hlídají otevřeně-skrytě mladí radikálové a nabádají ženy – sestro, proč nemáš šátek?
„Jak daleko to může jít? Až dojde k bití nebo kamenováni?“, ptá se mladá žena. V dnešní situaci je obdivuhodné, že se nebojí psát tak otevřeně o svém strachu. Stát mlčí. Mnoho jiných muslimských aktivistek, Kelek, Ateš, Cileli, zmizely z veřejnosti. Mezitím se také podařilo umlčet těch pár německých kritiků, kteří se ještě odvážili něco říci proti pochybným ústupkům státu vůči konzervativním muslimům nebo se snažili v muslimských ghettech něco pozitivně změnit, jako starosta v berlínské čtvrti Neukoeln, Heinz Buschkowski. Už bývalý, protože to vzdal, dal výpověď.
A teď, po vraždách v Paříži a jinde, jsou všichni politici šokovaní, jakoby všichni tito atentátníci spadli z čista jasna z nebe, neočekávaně a nepředvidatelně. Zřejmě žijí v jiné dimenzi než normální smrtelník. Mimochodem, pokud byli oběti muslimského teroru ‚jen‘ Židé, nikoho to moc nevytočilo, žádné pozdvižení!
Právě zavčas, jako na objednávku, v den vraždění v redakci časopisu Charlie hebdo, vyšel nejnovější romám Michela Houellenbecqa, Soumission, podrobení. Žádná provokace, nic ostrého, jak jsme od tohoto francouzského filozofa a spisovatele zvyklí, a přesto je to příběh na nejvyšší míru provokativní a varující. Kruté rozpitvání plíživého přerodu západní demokracie v autoritářský islámský stát. V románě není ani stopa nějaké islamofobie nebo rasismu, je to náš příběh, jde o naši kultury, naše tradice, naši zbabělost a pohodlnost. Román varuje – ne před islámem – varuje nás před námi.
Je velmi zajímavé, že se tahle kniha diskutuje více v Německu než ve Francii. Všichni spekulují proč? Podle mne je odpověď jednoduchá. Němci si mohou přečíst černé na bílém, co se neodvážují ani myslet, a už vůbec ne říct nahlas.
Islámský teror a jeho příčiny ztrácí konečně svoji politickou nekorektnost, diskutuje se otevřeněji, opatrně i odvážněji, naivně a skepticky, člověk se jen může divit, kolik odborníků na islám se tu najednou objevilo.
A světe div se, objevil se , i když spíše potichu a opatrně, požadavek, že by jako nejúčinnější prostředek proti islamistickému běsnění byl zreformovaný islám, zmodernizovaná interpretace Prorokových výroků. Prostě, osvobodit korán z jeho pouštních pout.
Slovy bývalého minisrta Otto schiller:
„Muslimové patří každopádně do Německa, ale islám má tolik variant, že nikdo nemůže paušálně tvrdit, islam patří k Německu….Já bych si přál, aby všichni muslimové v Německu povstali a proti tomu – (případ blogera Raifa Badawi v S. Arábii)- demonstrovali“. Míněn je trest bitím a trest smrti v muslimských zemích.
„Muslimové, místo aby kriticky diskutovali, dělají ze sebe oběti.“