Malá knížka a velký poplach. Stuttgart, Literaturhaus, březen 1916. Přednáškový sál je plný až do posledního místečka. Ženy, mladé i starší, sedí a stojí, kde se dá. Atmosféra je napjatá. Na podiu sedí izraelská socioložka Orna Donath, před sebou svoji poslední publikaci, která právě vyšla v německém překladu, „Regretting Motherhood“, německý název „Když matky litují“. Autorka zde zveřejnila výsledky svého empirického výzkumu s háklivým tématem mateřství. Podkladem byly výpovědi žen a jejich zkušenosti a pocity. Ale proč takový zájem, knihkupecké regály jsou přece plné různých příruček, jak být perfektní matkou. Jenže izraelská socioložka zkoumá toto skoro otřepané téma jinak, tak říkajíc z opačné, nepohodlné strany. Donath nepředpokládá, že se tázané matky budou, jak obvykle, rozplývat v tirádách štěstí a naplněného života. Její otázky provokují a vytahují z hlubin mateřských duší právě ty pocity a reakce, které každá ‚pořádná‘ matka zahanbeně a ustrašeně skrývá, které vlastně nesmí existovat. Jak pociťovala svoje mateřství žena, která nebyla perfektní, ale nejenže o téhle posvátné roli pochybovala, ale kterou tahle povinnost přiváděla k zoufalství.
Mateřství jako takové se už od biblických dob ve většině kultur vznáší v mytických sférách. Pravěká Bohyně-Matka, křesťanská Panenka Marie, všechny ty matky trpitelky, svaté mučednice a další. Zpochybňovat tuhle posvátnou roli matky bylo a je až dodnes vlastně nepřípustné a nemyslitelné. Tabu téma. Není divu, že se tahle bezbožná kníhaa stala rychle předmětem vášnivých a bouřlivých diskuzí nejen v Izraeli, ale i v Německu a jinde.
Orna Donath vedla rozhovor s 23 izraelskými ženami z různých sociálních skupin a různého věku. Její stěžejní a jistě i velmi problematická otázka, „zalitovala jste někdy, že jste se stala matkou“,
nasměrovala celý další hovor, a byla vyslovena tak normálně a suverenně, že vzala dotazovaným jejich zábrany a snad i stud. Která matka se odváží přiznat, že jí je líto těch let, kterí „ztratila“ svým ‚posvátným mateřstvím.
Ženy si vyžádaly, aby mohly zůstat anonymní, všechny měly strach, že je veřejnost oštempluje jako krkavčí matku. Donath ví, že ženy, které své mateřství odmítají a litují, jsou považovány
„nejen za špatné matky – navíc jsou pokládány za špatné ženy, neženské a bezcitné.“
Tento strach už sám o sobě dokazoval, že většina z nich svoje mateřská léta nepovažovala za smysluplná, naopak, všechny zúčastněné ženy považovaly roky mateřství za ukradený čas. Většinou zdůrazňvaly, že své děti sice miují, ale — kdyby se byly nenarodily, mohly svůj život zařídit jinak, lépe a svobodně. Na otázku
„kdybyste mohla vrátit čas, s těmi zkušenostmi, které máte nyní, chtěla byste se stát matkou“
odpověděly všechny stejně: ne. Tento konflikt mezi chtít ‚být matkou Nikoho a muset být matkou svých dětí‘, jak to autorka vyjadřuje, tento mučivý a neřešitelný konflilkt se Donath ve svých otázkách snaží formulovat a pochopit.
Reakce ma její odvážnou studii byly, jak se dalo očekávat, protikladné, mezi
‚konečně to někdo za mne vyslovil, jsem normální, není to hanba‘ a pobouřené -‚ jak se může odvážit, je to hřích‘.
Litovat a popírat posvátné mateřství, to bylo nestravitelné i pro mnohou revoltující feministku. Není divu, že se rozvířila vášnivá diskuze ve všech médiích. Také ve Stuttgartě se během diskuze cítily mnohé ženy spíše nesvé, nejisté, jedny reagovaly bezradně, jiné se jen fanaticky pohoršovaly. Byl to neobvykle silný tobak.
Autorka později přiznala, že právě v Německu tak negativní reakce neočekávala. A měla pravdu, ale neznala celou pravdu. Německé ženy se považují za velmi emancipované. Již v tom rebelantském čase v roce 1971 se v časopise Der Stern 374 žen z oblasti politiky a umění veřejně přiznalo, že měly , tehdy zakázaný, potrat. To byla v té době revoluce. Ale ani tyhle se neodvážily zpochybnit mateřství v dnešní formě. Neuspěla ani jedna odvážná, která se snažila založit spolek ‚Krkavčí matky‘, její podmínka byla – žádná anonymita, otevřeně se k tomu přiznat. Nepochodila. Většina žen v Německu, hlavně z té movité střední vrstvy, jsou pseudoemanzipované, v jádru beznadějně konzervativní.
Jak se dalo očekávat, ostrá kritika tohoto zneuctění mateřství přišla hlavně od mužů. Někteří opravdu překvapili. Jeden prominentní literární redaktor projevil názory vhodné pro počestné časy našich prababiček. Kdo chce děti, má si to rozmyslet a vůbec, proč si matky stěžují, že mají málo času pro sebe, jsou to jen sobci, on považuje za nehumánní nestydatost, když matka říká jen ‚já, já,já‘ a vůbec, končí svoje poučení, celou tu debatu o lítosti nad ukradeným časem v mateřství v této zemi nikdo nepotřebuje.
Jenže, v sociálních médiích a blocích mezitím mnoho německých žen otevřeně píše, že se ve své roli matky cítí nešťastné.
Orna Donath se v jednom interview v německých méciích otevřeně hlásí k těm spokojeným bezdětným ženám.
„Jsem velmi ráda, že mohu patřit k sociální skupině žen, která nemusí mít děti…To je privileg, že mohu žít, jak chci.“
Její udivená otázka: „a proč se předpokládá, že se každá žena chce stát matkou?“ Proč vlastně?
