Islámrabat neboli kulturní bonus pro muslimy žijící v Německu, je tragický přežitek z dob prvních muslimsých přistěhovalců, kdy německá veřejnost byla po prvé konfrontována s neznámým světem islámské kultury a klánové morálky. Byly to časy západní naivity a bezmocnosti. Vraždy sester a manželek v tureckých a kurdskýh klánech se akceptovaly a omlouvaly zcela otevřeně a naivně právě tím kulturním pozadím islámské pospolitostí a jejich tzv. kulturní tradicí. Už tehdy byli vrahové odsuzováni k směšně nízkým trestům. Tato právní nehoráznost dokumentuje ustavičný německý strach a nejistotu, jak prosadit vlastní kulturu a vyhnout se obvinění z rasismu a netolerance.Dnes se nedá ani posoudit, jaké obrovské morální a právní škody tahle taktika nadělala, ale jedno je jisté: problémy, které má dnes německý stát se svými muslimy, začaly právě tam.
Němečtí politici a všichni ti láskyplní sociální a jiní podporovatelé muslimské integrace se dnes konejší, že to nejhorší máme za sebou, že tu máme třetí generaci, která musí „vědět, jaké zákony tady platí“, slovy právničky B., která pomáhá mladým muslimkám. Jistě, „oni“ to vědí, jenže německé zákony v muslimských ghetech neplatí, nejsou pro ně závazné a necítí se jimi nijak omezováni. Vražda je stále běžné řešení všech problémů. A tak se vraždí vesele dále, protože mezitím i ta „třetí generace“, která v zemi vyrostla, vystudovala, dobře ví, jak „ohleduplní“ jsou němečtí soudci. Islámský rabat se pro mnohé stal samozřejmostí.
Nejlepším, spíše nejhorším a alarmujícím dokladem německé „chápavé“ justice byly dva poslední procesy v Wiesbadenu a Rottweilu. V obou případech se jednalo o jasnou vraždu, v obou připadech byli vrahové muslimského vyznání, mladí, studovaní a integrovaní.
V Rottweilu šlo o banální spor mezi sousedy. Až do toho dne, kdy si během jedné banální hádky přes plot muslimský soused zaskočil domů pro zbraň a zcela úmyslně a s rozvahou nic netušícího souseda „mimořádně zákeřně“, jak píšÍ media, nejen zastřelil, ale naládoval do něho celý magacin.
Při soudním přelíčení se soudce snažil uplatnit ve prospěch vraha všechny možné i nemožné polehčující okolnosti, hlavně jeho kulturní jinakost. Podle jeho názoru ten ubohý pistolník pouze přereagoval, protože – a teď přišel jeden nehorázný a absurdní argument za druhým – protože svého souseda zastřelil během muslimského měsice ramadánu, kdy se věřící muslimové přes den musí postit, takže, litoval soudce, ten ubohý muž byl dehydrovaný, zesláblý a ještě navrch tudíž depresivní, což jeho vinu relativizovalo.
Dostal pouhých 12 let, ačkoliv každý ‚normální‘ německý občan, ať křesťan nebo žid, by za tuto vraždu vyfasoval doživotí. Polehčující islámrabat.
Také zemský soud ve Wiesbadenu dodal excelentní důkaz, kam až může zabloudit byrokraticky vyložená tolerance. Muslimský student, pův. z Afganistánu, zastřelil svoji německou přítelkyni, která nechtěla svolit k potratu a on měl strach ze své rodiny. I v tomto brutálním připadě vytáhl soudce Islámrabat-argument – obviněný se prý „kvůli kulturní a náboženské tradici“ nacházel v bezvýchodné situaci“, a z vraha se stal ubohoučký chlapeček, který má strach rodičů. Soud vynesl velmi moderátní rozsudek. Vrah dostal sice doživotně, ale soudce odmítl definovat vraždu jako ‚obzvlašť těžké provinění‘, jak to chtěl prokurátor. O rodinu zavražděné se nikdo nezajímal.
„Kdyby byl ten vrah ateista nebo křesťan, dopadl by rozsudek daleko přísněji“, komentuje zahořkle spolek pro pomoc muslimským ženám, Peri e.V. Ženy, pozor, sředověk nás dohání!. Tyto procesy už nejsou žádná výjimka, bohužel a pomalu musí tento vývoj nahánět strach, a ne pouze ženám. Staránová otázka – je islám ve své podstatě nepřítel demokracie – se stává opět aktuální. V jedné populárni německé talkshow diskutovali o těchto problémech vybraní odborníci, mezi nimi imán, egyptský historik, muslimská učitelka náboženství a byli velmi opatrní. Raději se vyhnuli jakýmkoliv závěrům .
Ještě fatálnější dopad má tahle rabatová justice na práci německé policie, která má už i bez islámského bonusu v muslimských klánech velmi těžkou pozici. Mezi příslušníky panuje mezitím bezradnost a strach. Na jedné straně se seshora doporučuje-nařizuje, aby se policie při svých akcích v tomto ambiente vyhýbala jakymkoliv násilnějším zásahům, na druhé straně, jak ukazuje statistika, polovina policistů muselo strpět ze strany migrantů násilí a výpady, ale jen polovina se odvážila podat žalobu. Mezitím jsou policajti v muslimských ghetech jen na posměch. Problémy jsou známé i odborům, ale oficiálně se mlčí. Lépe řečeno, zastrašení Němci mlčí. Mnozi policisté už vůbec žádná trestní oznámení proti kriminálním migrantům neprodukují, protože jsou většinou stopnuti od svých představených, kteří nemají chuť na nějaké problémy a snad mají i strach z násilné pomsty.
A přece se objevil jeden nebojácný duch, nebojácná žena, policistka, a rovněž migrantka. V největších německých novinách FAZ uveřejnila ženská příslušnice řeckého původu odvážný a alarmující dopis o frustrujícím boji svých kolegů s kriminalitou v muslimských klánech. Bez strachu a ohledů prolomila pokrytecké mlčení a lhani politických byrokratů. Najednou dostali i její němečtí kolegové odvahu a většina její reportáž okamžitě podpořila.
Odvážná policistka mezi jiným píše. V migrantských komunitách už ani děti nemají žádný respekt vůči policii. Její kolegové si stěžují, že se již ve vlastní zemi necítí jako doma. Tento pocit má i ona, hlavně ve čtvrtích, kterým je lépe se vyhnout..
„Moji němečtí kolegové se neodvažují psát o neněmeckých kriminálnících, protože je hned nařknou z rasismu. To nemůže být, aby policisté neměli žádná práva a ochranu při žádné legální akci proti kriminálním migrantům, naopak se musí obávat, že budou potrestáni…máme problémy s určitými migrantskými skupinami, mezi nimi muslimové a nemá cenu si něco namlouvat. Kde jsme se ocitli? Jsme už tak daleko, že při našich akcích musíme demokratické zásady omezit a přizpůsobit? Tento vývoj se dá zastavit jenom tvrdými sankcemi a finančními tresty.“ Svoji zprávu uzavírá jasnými slovy: tolerance a ‚porozumění‘ zůstává bez výsledku, a když nic nepomůže – vyhostit.
Odvážná policistka byla slavená, nikdo o jejích slovech nepochyboval. Seshora žádná reakce. Zřejmě ještě nedošlo, jak velké je nebezpečí, že akceptanz muslimských právních tradic je počátek nebezpečného ‚vyhlodávání‘ našeho demokratického zřízení. Jestli odvaha řecké policistky přinese nějaké zlepšení není jisté, ale spíše se nic nezmění.
